Odešel můj velký vzor a učitel

Dnes zemřel můj přítel Jaroslav Květina. Je to smutné, ale jeho život našel naplnění až do posledních chvil, stále pracoval na vědeckém výzkumu osudu léčiva v organismu, na malých prasátkách pozoroval pomocí kamerky v polykací kapsli, co se děje s léčivem v trávicím ústrojí. Věda mu byla vším a uměl o ní s velkým zápalem krásně vyprávět. Pravidelně jsme jej poslední roky navštěvovali s Helou Rotterovou a Jirkou Kotlářem na jeho chatce na Novém Hradci. Na stěnách byla řada trofejí z jeho objevitelských cest do Afriky, Japonska a dalších koutů světa. Každá z nich byla opředena příběhem, který jsme se zaujetím poslouchali a snad si i něco zapamatovali. Probrali jsme postupně i celou historii a všechny osobnosti české farmakologie.

Se všemi se znal a na každého něco věděl a hlavně věděl, čím byl onen člověk významným pro vývoj tohoto styčného oboru mezi farmacií a medicínou. Byl velmi respektován a uznáván, vždyť Cenu Jana Evangelisty Purkyně, kterou uděluje Česká lékařská společnost, obdržel Jaroslav jako jediný farmaceut v historii. Byli jsme s kolegy na zámku v Libochovicích v květnu 2017 u toho a byl to zážitek na celý život. Nezapomenu na jeho mnohé přednášky na našich lékárnických dnech, na které vždy ochotně přijel, přednášel a vždy diskutoval, ať to bylo v Litvínově, Litoměřicích, Kadani, Olomouci, Českých Budějovicích a dalších místech. Potkávali jsme se i na vědecké radě hradecké fakulty, nebylo snad jednání, kdy by nevystoupil v diskuzi a vždy to mělo smysl, velmi respektoval současné dění na fakultě a často chválil, což bylo, myslím, pro školu velkým oceněním.

Tak, milý Jaroslave, v květnu na den Tvých 92. narozenin jsme si povídali naposledy, ale věřím, že v tom farmaceutickém nebi budeme v hovorech pokračovat, zdá se mi, že toho bylo pořád ještě málo…

Se vzpomínkou

Pavel GRODZA

Pan profesor Květina nám přednášel jedenkrát během intenzivního kursu v pátém ročníku. Následně jsem ho potkával na Ústavu za Fakultou, kde jsem měřil data pro doktorskou práci. Jednou pan profesor přišel do laborky zkonzultovat něco s mým školitelem. Tu si mě všiml a s jiskrou v oku se mě zeptal: „Nechtěl byste »do studie« mladý muži?“ Myslím, že tehdy se jednalo o nějaké ekvivalence betalaktámů, už si moc nevzpomínám. Na co nejde zapomenout, je ta jiskra v oku dvacetilého vědce v těle v té době již zasloužilého emeritního děkana. Tady jsem pochopil, že věda nebude pro mě, protože takovou jiskru jsem ze svého dvacetiletého oka nevykřesal.

Přemek CÍSAŘ

Ach, ach, náš pan děkan! Mimo jiné nám na přednáškách prozradil důležitou věc, že po obědě má následovat vydatný odpočinek, ale on, že na něj nemá čas, tak radši neobědvá… Na sjezdu ČLnK i oslavě 30 let Komory v Břevnovském klášteře stále ještě frajer. Úžasný člověk a samozřejmě nezapomenutelný, přejme mu klid v jeho další lékárnické misi!

Jana HUDCOVÁ

Vážení přátelé,

vzhledem k úmrtí prof. Jaroslava Květiny si dovoluji zveřejnit jeden historiografický dokument k připomenutí jeho aktivní činnosti v oblasti nejenom vědy, ale i podpory lékárníků a lékárenství v našem zdravotnictví. Uvedený seminář byl ze strany lékárníků, i jeho přítomnost krátce po jmenování profesorem, historickým počinem a prvním krokem k tomu, abych se na interním oddělení NsP Mariánské Lázně pokusil zavést tzv. klinickou farmacii poprvé v republice do praxe. Dařilo se za respektu a pomoci zúčastněných lékařů. Jeho odborné i organizační schopnosti a přínos pro vzdělávání, vědu a výzkum zhodnotí mnoho jiných, kompetentních jednotlivců i orgánů.

Já jenom oceňuji, že i malé nadšence v malých místech dokázal podpořit a také se do okresu Cheb ještě později v obdobné aktivitě vrátil. Náš přátelský vztah se nikdy nezměnil a za to mu velice děkuji. R.I.P.

RNDr. Petr P. PALOUŠ

V roce 2010 jsem napsal pro Hospodářské noviny článek, jehož část posílám. Profesor Květina mi s ním hodně pomáhal. Úžasně vstřícný pán. Je tam i ta jeho historka s „nepovedeným“ experimentem. Byl to člověk úžasné pokory a schopnosti přiznat chybu.

»Experiment, na kterém se profesor Jaroslav Květina podílel, je dodnes v souvislosti s placebem velmi často citován po celém světě. Tehdy začínající farmaceutický výzkumník se zabýval účinky kyseliny jantarové při léčbě roztroušené sklerózy. Pokusy na potkanech byly slibné, a tak spolu s neurologickou kapacitou profesorem Miroslavem Šerclem dostali povolení vyzkoušet ji na lidech. „Dali jsme kapačkou roztok pěti dobrovolníkům, kteří byli už v takovém stavu, že nemohli chodit. Poučili jsme je, že zkoušíme nový lék, o kterém nevíme, jestli bude fungovat. Stalo se něco úžasného. Tři z nemocných se s vypjatým úsilím zvedli a udělali několik krůčků. Jsem téměř abstinent a pan profesor Šercl nebyl taky žádný piják, ale ten večer jsme něco upili s nadsázkou o Nobelově ceně,“ směje se osmdesátiletý charismatický vědec, zakladatel Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové a muž považovaný za jednoho z otců evropské klinické farmakologie. Po takovém úspěchu dostali od etické komise ministerstva zdravotnictví povolení vyzkoušet jantaran na dalších osmatřiceti pacientech. Tentokrát už je rozdělili na skupinu, které dávali jantaran sodný a druhou, která dostávala obyčejný fyziologický roztok. Samozřejmě pacienti nevěděli, kdo z nich co dostává. Výsledky byly opět úžasné. Šedesát procent pacientů bylo schopno pohybů a reakcí, které u nich už lékaři považovali za nemožné. Jenže když Jaroslav Květina porovnal výsledky, zjistil, že k dočasnému zlepšení stavu došlo úplně stejně po podání kyseliny jantarové i naprosto neúčinného fyziologického roztoku. „Obojí to nemělo žádné skutečné léčebné účinky, ale víra pacientů, že dostávají nový lék, s nimi na čas udělala hotové divy,“ říká Květina.

Svůj experiment publikovali v roce 1959 v odborném časopise Acta Psychiatrica Scandinavica, tedy v době prvního velkého zájmu vědy o placebo. Vždyť přelomový článek amerického anesteziologa H. K. Beechera The Powerful Placebo vyšel teprve o čtyři roky dříve. Po pár letech výzkumů a také sporů ale vlna zájmu opadla kvůli problémům s jeho zkoumáním. Navíc lékařská věda zažívala období úžasných objevů v mnoha jiných oblastech léčby.

Velkou renesanci zájmu o placebo zažíváme teprve teď, kdy vědci opět obrací svou pozornost k lidské imunitě a jejím někdy neuvěřitelným možnostem. „Lidská imunita má totiž úžasné schopnosti a bez její spolupráce se jenom málokdy obejde sebemodernější léčba. Klíčem k ní může být právě lepší pochopení účinků placeba,“ vysvětluje farmakolog Květina, pro kterého se stalo placebo a jeho výzkum celoživotní vášní.«

Leoš KYŠA, novinář a spisovatel