Korsika – sen pokračuje

Možná si vzpomínáte na podzimní povídání o putování po pyrenejské GR 10. Já, má statečná žena a dcerka monstrum. Knížka o našem dobrodružství už je napsaná, ale odsunutá na příští rok, protože dočasně došel papír. Nevadí, protože jsem dostal nějaké strany navíc pro zachycení postřehů z našeho dalšího, letošního dobrodružství.

Já bych šlapal, až bych brečel. Nejraději pořád. Má děvčata na to shovívavě hledí a kroutíc hlavami nad vlastní bláhovostí nakonec svolují, že to zkusíme znovu. Ne zase na dva měsíce, ale dva týdny že mi dají. Majíce nás tři za zkušené hikery, jaká to změna oproti loňsku, volím jednoznačně GR 20. Dost možná nejslavnější a prý nejtěžší evropský trek přes korsické hory. Tyhle superlativy je třeba brát rezervovaně, ale teď, po návratu, můžu říct, že lehký to nebylo a drahně lidí chodí jen půlku a půlka lidí je odraná do krve. To my ne. S velkým ště stím na počasí, to musíme přiznat, jsme se obešli bez odřenin i puchýřů. Holky mi důvěřují a studium trasy nechávají na mě. Spolehlivá studijní metoda spočívající v uložení knižního průvodce na záchodě mě už v lednu vybavila encyklopedickou znalostí všech etap. Loni jsem si slíbil, že už nikdy neponesu notebook ani tak těžký batoh. Krom toho jsem nějak zeslábl, protože jsem tuhle skoro neuzvedl 23 kg těžký kufr čili váhu, kterou měl průměrně můj pyrenejský batoh. Mnoho měsíců jsem piloval své dovednosti v nakupování stále lehčích, až zcela nejlehčích věcí, až jsme dosáhli téměř dokonalosti. Juli 3,5 kg, Bára 4 kg a já 16 kg. To ovšem na startu s jídlem pro tři na pět dnů. To jsme brzy snědli, a protože na chatách po trase se dalo jídlo koupit, brzy jsem na zádech nenesl nic, co by stálo za řeč. Nejlepším kouskem naší výbavy, mým milovaným, byť značně předraženým, a ještě navíc procleným, protože doručeným až ze Států, rozumíte, z USA, byl náš nový stan. Ikonický Zpacks, který nosí skoro všichni blázni, kteří chodí tu trasu, co Reese Witherspoon v Divočině. 700 g! Pro 3 lidi. Starší dcera se tedy smála, když ho viděla, protože on opravdu vypadá trochu jako mikrotenový pytlík na rohlíky navlečený na trekové hole.

Téměř přesně po roce jsme najednou zase vyráželi do neznáma. Zase jsme před tím trochu chodili tady u nás po Krušných horách, a hlavně jako blázni s batohama po sjezdovce nahoru a dolů. Už jsme se ale nebáli. Těšili jsme se. Jen jsem udělal tu chybu, že jsem se po příletu do Bastie šel na letišti vyčůrat. Holky mezitím v letištní hale pozorovaly všechny ty turisty, kteří přiletěli s námi a kteří se postupně rozjížděli do svých plážových resortů a trochu tím svinstvem nasákly: „Jenom my musíme od moře pryč potit krev do nějakých hor!“ Nevím, příště už musíme začínat někde, kde není moře, protože tohle je fakt těžký. V korsickém, krapet divokém vláčku se ukázalo, že nejsme jediní, kdo směřuje na start GR 20 do Calenzany. Ne každý ovšem měl objednané taxi přímo na nádraží, které nás po 10 minutách takřka v oblaku prachu vysadilo mezi stany vprostřed hikerského kempu plného nám podobných bláznů. Bylo horko, brzy tma a my trochu pochybovali, jestli na to máme, když to má být tak těžké. Průvodce popisuje 16 etap a my na to máme jen 13 dnů. A už na okolí zase působíme jako strejda s tetkou a dítětem na výletě. Naše odpověď na dotaz, kam se chystáme, je přijímána se shovívavým pousmáním. Jenže oni neví, co víme my. My máme dítě, které má sluchátka a v nich audioknihu. Audiokniha v uších našeho dítěte spouští jadernou fúzi pohánějící je přes hory a doly. Dítě tedy nemusíme řešit. Já mám lehký batoh a ušel jsem v přípravě opravdu hodně těch sjezdovek. A Bára? Ta je v mnohem lepší formě než loni, etapy nejsou tak dlouhé na délku ani na čas a je prostě dobrá. Takže jsme šli. Pravda, aklimatizační první den, v němž jsme hned spojili 2 etapy, abychom se vešli do těch 13 dnů, nás téměř zabila. Pak už ale nic. Prostě to šlo. Terén těžký byl. Někdy jsme dali i kilometr za hodinu. Ale zase jich třeba za celý den bylo jenom šest. Prostě pohoda.

Hned první den jsme na terase chaty při večeři poznali dva bratry z Německa. Jeden z nich byl z Drážďan, kousek od nás. Zatímco my šli od severu na jih, oni z jihu na sever a už se blížili ke konci. A pravili, že sníh není problém a nabídli se, že nám vezmou domů nesmeky, ať je netaháme. To se neodmítá. Vůbec jsme na ty blízké osoby měli ště stí. O pár dnů později jsme narazili na prvního Čecha. Tedy Čecha. Pražák to byl. Ale sympatickej. To proto, že má ženu z Teplic a švagrovou ze Střelný, a to je vedlejší vesnice, ze které co měsíc chodí do obory, co je zase chloubou naší vesnice.

Abych to zaměřil také trochu tematicky tomuto časopisu. Měli jsme s sebou lékárničku. Tu jsme nepotřebovali, jenom jako futrál na nůžtičky na manikúru, se kterými jsme si dělali i pedikúru. Mezi těmi obvazy je těm nůžtičkám dobře a nehrozí, že mi propíchnou mojí ultralehkou nafukovací karimatku. Nepotřebovali jsme ani náplasti, protože jsme neměli puchýře. To proto, že místo pohorek používáme běžecké boty a do nich ponožky z merina. Vlastně jeden puchýř měla Julinka, jenže to bylo kvůli přerostlému nehtu. Zalepili jsme jí prst kolem dokola a nechali to tak čtyři dny. Prst byl jako nový. Zato ti pohorkáři. Pochopili jsme, že pohorky se nejmenují podle hor, ale podle pohoršení, které budí zdevastované dolní končetiny jejich majitelů. Ti potřebovali hodně lékárniček. Krvavé stopy až po kolena nebyla výjimkou. Jednou jsme potkali chlapa, kterému krev crčela přímo z hlavy a po chvíli míjeli zakrvácené místo činu, kde s sebou musel seknout. Jindy jsme se zájmem sledovali děvče ujíždějící po sněhovém poli do propasti, na což vyděšeně a bezmocně hleděl její hoch, který už sníh překonal. Nakonec se zastavila. Měli jsme i různé léky na všechno. Názvy nepíšu, abych tu neporušoval zákon o regulaci reklamy, kromě toho si je ani nepamatuji, ale vím, že tam bylo něco na bolest, něco na průjem, něco na alergii a taky ATB. Neptejte se mě, kde jsme k nim přišli. Nic z toho jsme nepotřebovali. Naším hlavním lékem byla Becherovka v plechové placatce s vygravírovanými Pyrenejemi. Nejčastějším zdravotním postižením všech hikerů, i nás, byly spáleniny od slunce. U nás méně, přeci jen se celkem chráníme, ale tílečka, ve kterých někteří šlapali přes den a vypálená jim zůstala i na noc, vzbuzovala soucit.

Brzy jsme se přizpůsobili rytmu pochodu, stavění a bourání stanu, jídlu a jiným potřebám a bylo nám moc dobře. Linka trasy vede přes celé korsické hory přes nejvyšší sedla a nadmořská výška 2 000 metrů je téměř na denním pořádku. Scenérie jsou úžasné, často horské i mořské současně. Stezka někdy ubíhá hladce a jindy dře. Má to ale své háčky. Vše se odehrává v Národním parku a spát se smí jen u horských chat. Buď v nich, nebo v pronajatých stanech nebo na zbylých volných pláccích. Nocleh si lze se slevou rezervovat předem nebo zaplatit na místě o 5 € víc. Rezervace noclehu ve vlastním stanu ale neznamená, že by vám tam drželi místo. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Takže se vlastně přes den nikde moc nezdržujete, abyste nějaké to místo na spaní ukořistili. A když máte stan pro tři, potřebujete trošku větší místo. Prvních pár nocí bylo lidí ještě přiměřeně. Pak jejich počet narůstal, a v závěru byl až nepříjemný. Na druhou stranu, i přes jejich počet bylo samozřejmé, že po deváté se chodí do postele a od půl desáté se jen šeptá. A ráno? Pětina osazenstva je v 5 pryč, tři pětiny tou dobou vstávají a jen ta poslední pětina se chová normálně. My se chovali normálně jen první den. Pak se náš budíček ustálil na 5.15. Proč? Protože ranní chládek.

A co nám nejvíc znepříjemňovalo život? Lišky. Nevěděl jsem to o sobě, ale už to vím. Mým nejneoblíbenějším zvířetem je liška. Považte: jedna se nám pokusila odnést boty, to nejcennější, co jsme měli, jiná poodnesla pantofli, zase jiná vlezla někomu do stanu, že pak hulákal na celý kemp „Zlodějí!“, jiná nám natrhla můj milovaný předražený stan až z Ameriky, a to si tedy dovolila hodně, a ještě k tomu odnesla do lesa tašku s jídlem a sežrala oplatky k snídani, jiná olizovala ucho jednoho Čecha, který spal pod širákem, a ještě jiná ukradla Britovi pohorku, což o to, on nám stejně nebyl sympatický, ale tvářil se tak nešťastně, že jsme mu prozradili, že botu liška většinou pustí do 50 metrů od stanu a on díky tomu vytrval a šťastně svou botu našel. Takže jestli někdy pojedete na GR 20, vykašlete se na repelent, stejně nefunguje. Jedině Antifox spray, nebo aspoň pytlík nastříhaných psích chlupů. A pro jistotu boty do stanu nebo je svázat do balíku spolu s hůlkou. A jídlo do pytle a do batohu a ten do stanu, nebo nejlépe pověsit na strom.

Opravdu jsme si to užili. Nějaký ten pláč byl, ale poskrovnu. Cíl jsme dosáhli v plánovaných 13 dnech, poznali jsme spoustu lidí, a i nějaké to rodičovské pýchodmutí bylo, protože na Julii lidi koukali jako na zjevení, na nejvyšší hoře Monte Cinto jí tleskali a říkali jí talisman GR 20 2022. A stejně jako loni nás na konci přijeli přivítat starší dcera, teď už s manželem, a společně jsme uronili i nějakou tu slzu. Už jsme dávno doma a přesně tak dlouho přemýšlím, kam zase vyrazit. Buď tam na startu vůbec nebude moře, nebo tam bude moře furt. Bůh ví.

P. S. Ten Antifox spray jsem si vymyslel, kdybyste se náhodou pokoušeli ho objednat. Třeba z lékárny.

Jaroslav MARŠÍK