Firma Ing. Robert Heisler

Historie firmy Ing. Robert Heisler, jedné z největších farmaceutických továren v meziválečném Československu, v sobě spojuje zdánlivě neslučitelné věci: kokain, špičky na doutníky a surrealistické koláže. Zní to možná jako vystřižené z textů, které rádi psali surrealističtí básníci, ale je to pravda…

Na začátku vyprávění o této firmě jsou židovští manželé Mojžíš (1816–1883) a Sára (1813–1893) Heislerovi (psali se ještě Häuszlerovi) z Chrasti u Chrudimi. Měli tři syny: Josefa (narozen 1842), Jakoba (1844) a Jindřicha (1850) a dvě dcery: Cecílii (1846) a Antonii (1848). Už Mojžíš Heisler se věnoval obchodu. Zrovnoprávnění Židů v rakouské části monarchie umožnilo jeho synům věnovat se ještě více podnikání v Chrasti u Chrudimi.

Josef a Jakob si zde otevřeli továrnu na zpracování lidských vlasů. V roce 1897 založili s Hynkem Kobiasem továrnu na výrobu dámského prádla. Firma se jmenovala Český velkoprůmysl ručního vyšívání fy Heisler a Kobias.

Obě firmy prosperovaly.

Ve dvou domech na chrasteckém náměstí založil kolem roku 1890 Jindřich, třetí ze synů Heislerových, továrnu na zpracování cigaretových špiček a doutníků. Dnes zná cigaretové špičky málokdo, ale ke konci 19. století byly velmi módní a firma Jindřicha Heislera znamenitě prosperovala. Doutníkové špičky se vyráběly z husích brků, na které se po úpravě na náustek připevnily papírové kornoutky potažené různobarevnými vinětami. Pro prosperitu firmy bylo velmi důležité, že cigaretové a doutníkové špičky sloužily jako reklamní předměty hotelů, restaurací a lázní, jejichž majitelé si je objednávali ve statisícových nákladech.

Velký rozvoj závodu vedl k další výstavbě a modernizaci technického vybavení. V době největší slávy v Heislerově továrně pracovalo až 400 zaměstnanců. Na celé řadě technických vybavení se podílel sám Jindřich Heisler a všechny vynálezy byly patentovány. Jindřich Heisler svoje výrobky vyvážel i do zahraničí, kde slavil úspěchy i na výstavách. Firma se zúčastnila mezinárodních výstav v Paříži, Londýně nebo Lipsku a podařilo se jí dokonce prorazit na americký trh. V roce 1900 obdržel prestižní titul císařského rady, byl váženým občanem Chrasti a v roce 1907 se stal prvním chrasteckým radním židovského vyznání.

Jindřich Heisler se oženil s Marií Frankovou z Kosovy Hory u Příbrami. Manželům se narodili tři synové: František (1882), Robert (1884) a Oskar (1882).

Robert absolvoval Vysokou školu chemickou v Praze, kde obdržel i diplom doktora chemie. Praktické znalosti získal při svém pobytu v Německu. Nezávisle na otci si v roce 1911 otevřel v Chrasti Lučební továrnu Ing. Robert Heisler. Když Jindřich Heisler zemřel, Robert převzal otcovu továrnu a sloučil ji se svojí firmou.

Továrna se věnovala výrobě chemikálií. Jedním z prvních výrobků bylo rozpouštědlo barev Lakerol. Velký úspěch zaznamenala výrobou peroxidu vodíku, který k bělení a ztenčení vlasů používali také jeho strýcové ve své firmě. Jako výchozí suroviny Robert Heisler použil peroxid barya a kyselinu sírovou. Peroxid vodíku dodával v průběhu první světové války rakousko-uherské armádě, jejímž se stal dvorním dodavatelem. Peroxidu se říkalo Heislerova voda a byl dodáván na frontu i do zázemí v padesátilitrových skleněných demižonech.

Již za války se firma začala orientovat na výrobu léčivých přípravků a farmaceutických surovin. Mezi prvními to byly v té době velmi rozšířené tzv. organopreparáty (nativní adrenalin a pituitrin), které se vyráběly z hovězích a vepřových hypofýz. V roce 1919 portfolio firmy obohatil ethylchlorid, piperazin nebo glycerolfosfát. Ethylchlorid se používal pro lokální anestezii i pro narkózu. V roce 1921 bylo otevřeno zvláštní oddělení pro výrobu alkaloidů, zejména arekolinu, fysostigminu a dalších. Výroba léčiv se v letech 1920–30 natolik rozšířila, že byla přemístěna na nové místo. Továrna následně zaměstnávala asi 150 lidí a rozkládala se v devíti budovách o celkové rozloze 6 000 metrů čtverečních.

Denní kapacita oddělení pro výrobu injekcí dosahovala až 25 000 kusů. Firma měla vlastní plynárnu, elektrárnu, motorovou stanici, tiskárnu, litografickou dílnu, výrobnu kartonáží, sudů a beden, balírnu a truhlárnu. Do výrobního oddělení patřila tabletárna, dražovna, již zmíněné injekční oddělení, rešeršní oddělení a kontrolní stanice. Obchodní značkou firmy bylo označení „Dr. Heisler“.

Roku 1931 bylo v továrně zřízeno oddělení pro izolaci a extrakci alkaloidů, které začalo vyrábět omamné látky z českého máku: morfin, kodein, narkotin, papaverin, novou metodou z makovic morfin a kodein. Jedním z léčivých přípravků z těchto surovin byl lék Novopon, který obsahoval souhrn alkaloidů opia bez balastních látek a s konstantním obsahem morfinu. Suroviny i léky z oddělení pro izolaci a extrakci alkaloidů Heislerovy továrny byly prvotřídní kvality a nacházely odbyt jak doma, tak v zahraničí. Jak dosvědčují policejní protokoly té doby, oblíbili si je bohužel také pražští narkomani.

Generálním ředitelem firmy byl bratranec Roberta Heislera Richard Frankl, který sídlil v Lipové ulici v Praze. Aby mohla firma podle tehdejších zákonů uvádět své výrobky na trh, potřebovala lékárníka, který je jako tzv. smluvní oznamovatel uváděl na trh. Tím byl chrastecký lékárník PhMr. Jan Lupp, majitel lékárny „U Anděla strážce“.

Ke známým lékům firmy patřily například Kathesin, Isoneurin nebo Piperazidin. Krom jiných indikací byl Kathesin zejména lékem proti vysokému krevnímu tlaku. Obsahoval syntetický derivát cholinu, bromid bromocholinu. Cholin měl podle tehdejší farmakologie stimulovat parasympatickou inervaci a brom působit jako centrální sedativum. Isoneurin byl používán pro „zklidnění nervů“ a jako hypnotikum. Obsahoval bromisoval (bromovalerylmočovina), derivát aldehydů a bromované močoviny. Piperazidin byly šumivé granulky proti dně a revmatismu. Jako účinnou látku obsahoval uratolytikum piperazin.

Úspěšné byly ale i další léčivé přípravky. Můžeme zmínit injekce Menthylan (menthol-thymol-terpilan) k léčbě pneumonie a bronchitidy, tablety, injekce a prášek Dormiral (fenylethylmalonylcarbamid) jako silné hypnotikum, sedativum a antiepileptikum, dražé Ovarsinat (ovarialferrsinat) k léčbě anémie a chlorózy (tzv. blednička, nedostatek železa) u žen, kapky Otalgicin (novoponglycerinový roztok) k léčbě zánětu středního ucha nebo tablety Dormotropin (kombinace dormiral – atropin) k léčbě epilepsie.

Alkaloidy a další látky (například nitroglycerin či arsen) v přesných dávkách byly zpracovávány do formy malých tablet pod značkou „Comproidy“. Vzorem byly Robertu Heislerovi „Tabloidy“ firmy Burroughs Wellcome&Co. z Londýna.

Firma Roberta Heislera vyvážela výrobky do celé řady zemí, ve kterých měla rovněž své obchodní zastoupení (Německo, Rakousko, Jugoslávie, Polsko, Švýcarsko nebo Španělsko).

V Jugoslávii dokonce Heisler založil v roce 1922 pobočnou továrnu. Pečlivě se věnoval i propagaci a vydával seznamy svých výrobků pod názvem „Remedia“, a to jak pro humánní, tak i pro veterinární léčiva. U každého léku byl podrobný popis včetně aktuální ceny.

Ve firmě Robert Heisler spolupracoval se svými bratry Františkem a Oskarem. František byl spolumajitelem a měl na starosti ekonomické oddělení. Oskar byl ve vedení firmy a měl na starost tu část společnosti, která vyráběla chemické výrobky. František zemřel ještě před druhou světovou válkou v roce 1932.

Po odstoupení pohraničního území Německu 30. září 1938 pochopil Robert Heisler, že nastaly nepříznivé časy. Firmu prodal za 15 000 000 Kč Spolku pro chemickou a hutní výrobu, který byl přinucen německému koncernu I. G. Farben prodat své továrny ve Falknově a Ústí nad Labem a potřeboval za ně náhradu. Po prodeji firmy Robert Heisler s manželkou Alžbětou a synem Jiřím navždy emigrovali do Anglie. S emigrací jim pomohl biskup Kašpar z Hradce Králové. Alžběta zemřela v roce 1967, Robert v roce 1970. Syn Jiří Heisler se stal v Anglii elektroinženýrem a zemřel v roce 2009.

Třetí z bratrů Oskar bohužel takové ště stí neměl. Za okupace byl v prosinci 1942 i s manželkou Zdenou deportován do terezínského ghetta a odtud v září 1943 do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde byli oba zavražděni. Válku přežila jejich dcera Hana, která emigrovala do Švýcarska a zemřela v roce 2010.

Nový majitel do továrny v Chrasti u Chrudimi na čas soustředil výrobu léčiv, opiátů a alkaloidů. Později, po otevření nové továrny na území obcí Rybitví a Blaníkovská Lhota, sem přemístil většinu výroby farmaceutických surovin a léčivých přípravků, včetně výroby alkaloidů. V původních prostorách chrastecké továrny se pak už jen zpracovávala makovina a zvířecí orgány pro výrobu organopreparátů. Firma dále rozšířila náplň výroby o nefarmaceutickou oblast a zahájila pomocnou výrobu kartonáží pro závod v Rybitví. V roce 1942 byl vydán Seznam speciálních přípravků, který navázal na Remedia předchozího majitele firmy.

Po válce byl 24. 10. 1945 vydán Dekret prezidenta republiky o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, kam také spadala většina farmaceutického průmyslu, včetně Spolku pro chemickou a hutní výrobu. V roce 1946 byl podnik začleněn do Spojených farmaceutických závodů (Spofa). V roce 1949 zaniklo zpracování opiátů. O tři roky později z laboratoří Spolku pro chemickou a hutní výrobu vznikl Výzkumný ústav organických syntéz. Zůstala pouze výroba kartonáží, která už neměla s farmacií nic společného, a byla proto začleněna do národního podniku Východočeské papírny. Po pádu komunistického režimu byl podnik v roce 1994 přejmenován na Orlické papírny a 10 let později prodán firmě Slunap.

V neposlední řadě je nutné zmínit, že jeden z rodu Heislerů, Jindřich Heisler (jmenovec zakladatele podnikání) se významně zapsal do českých i francouzských dějin umění.

Jindřich Heisler se narodil 1. září 1914 v Chrasti u Chrudimi. Jeho otcem byl František Heisler, bratr Ing. Roberta Heislera, matkou Vlasta, rozená Vondráčková. Měl ještě mladší sestru Annu (narozena 1920). Ta si vzala neblaze proslulého normalizačního dramaturga filmových studií Barrandov Ludvíka Tomana (v mládí dokonce inklinoval k surrealismu).

Vzhledem k tomu, že rodina vlastnila chemickou a farmaceutickou továrnu, mladý Jindřich Heisler začal studovat chemickou průmyslovku v Praze. Studia však nedokončil a maturoval na průmyslovce v Banské Štiavnici. Po studiích začal pracovat v rodinné továrně. V roce 1936 se přestěhoval i s rodinou do Prahy, kde nastoupil vojenskou službu.

Mezitím se pod vlivem svých přátel, básníka a výtvarníka Jindřicha Štyrského a malířky Toyen (vlastním jménem Marie Čermínové) stal členem české surrealistické skupiny, která vznikla v roce 1934 a zůstal v ní i po odchodu Vítězslava Nezvala. Anna Heislerová ve svých vzpomínkách zmínila, že si bratr postavil chatu v lesích u Chrasti, kterou Toyen při své návštěvě v létě 1939 vyzdobila svými kresbami. Spolu se sestrou a Toyen zde řešili možnost vycestovat do Brazílie, kterou ale neuskutečnili. Během válečných let nemohl Jindřich Heisler publikovat z dvojího důvodu; byl jednak Žid a jednak zastánce surrealismu, které nacistická estetika považovala za „zvrhlé umění“.

Během okupace se Jindřich Heisler skrýval před deportacemi v různých bytech: u Toyen, své matky Vlasty (nebyla židovského původu) a sestry Anny (měla za manžela „nežida“ a ochraňovalo ji tak tzv. „smíšené“ manželství), teoretika a umělce Karla Teigeho a dalších osob. Falešné doklady mu pomáhal vystavit malíř František Tichý.

Po válce byla obnovena činnost Surrealistické skupiny a Heisler s Toyen byli jejími členy. V březnu 1947 oba odcestovali do Paříže, kde spolupracovali na přípravě „Mezinárodní výstavy surrealismu“. Do Prahy už se ani jeden z nich nevrátil. V Paříži se Jindřich spřátelil a později spolupracoval s vůdčí osobností surrealismu ve Francii, André Bretonem.

A v Paříži právě při cestě na návštěvu k André Bretonovi předčasně zemřel 4. ledna 1953. Byl pochován na pařížském hřbitově Pantin (Cimetière parisien de Pantin). Bohužel, v roce 1984 byl hrob pronajat někomu jinému a místo posledního odpočinku vynikajícího malíře, básníka, výtvarníka a překladatele zůstává neznámé. Ve své původní vlasti byl zapomenut, stejně jako ostatní členové surrealistické skupiny s výjimkou Vítězslava Nezvala, který se přiklonil ke komunistickému režimu. Po roce 1989 začalo být jeho dílo znovu vydáváno, ale soubornou výstavu dosud neměl.

Tomáš ARNDT