Co sníš, už nikdy nechytíš

Michaela Vařeková, DiS, pracuje v řetězcové lékárně v Ostravě. Její vášní je odmala rybaření. Začínala v MS Poruba 1, kde se aktivně věnovala závodní činnosti v lovu ryb udicí – plavaná. Dostala se až na republikové kolo Zlaté udice v kategorii dívek. Jedenáct let se zaměřuje na lov velkých kaprů, ve kterém dosáhla mnoha úspěchů. Přijměte rozhovor s ní jako inspiraci, kam všude se dá utíkat od náročné práce v lékárně.

Jak jste se dostala k rybaření?

Asi jako každý. Jako malá jsem s rodiči jezdila pod stan, kde v blízkosti vždy někdo chytal. Byť jsem doma neměla žádného aktivního rybáře, tak mě to nějak lákalo. Začalo to nevinně pytlačkou. Představte si klacek, metr silonu a korkový špunt s ohnutým špendlíkem do tvaru háčku. A pak se to každý rok stupňovalo, až rodiče řekli dost a dali mě do místního rybářského kroužku, kde byl fantastický vedoucí, který se nám věnoval. Takže víkendy byly buď na chalupě nebo na závodech. Myslím, že díky tomu mě to stále drží.

Jaký byl váš poslední úlovek?

Kapřík tak 35 cm. Jistě mířil k tomu největšímu. Každá ulovená ryba je svým způsobem cenná, stojí za ní určitý příběh, dobrodružství, námaha, nehledě na její parametry. V poslední době se věnuji převážně lovu větších kaprů. Jde už o úctyhodného soupeře, tak ctím heslo: „Chyť a pusť, ryba je kámoš, a ne žrádlo aneb, co sníš, už nikdy nechytíš.“ Tento rok je pro mě neskutečný. Omluvte mé nadšení, ale pořád u mě převládá euforie z úlovku. Stal se jím kapr lysec s čistou váhou 33,40 kg.

Jak se taková věc odehraje? Dorazíte k vodě a…

Na delší výpravy jezdím s nejlepším parťákem, kterým je můj otec. Vždy si to užijeme, ale osud s námi měl tentokrát jiné plány, hned na začátku výpravy se nám podařilo rozpárat člun. Výprava tím skončila a my se smutně vraceli zpět domů. Bylo třeba zlepšit náladu, tak jsme alespoň večer vyrazili k vodě. Minimum výbavy, protože stejně byla zabalená ve vozíku. Po příjezdu k vodě započaly rutinní činnosti, nachystat pruty, nastražit boilie, nakrmit atd. Osud si ale opět otestoval naše odhodlání, a tak jsem na konci krmení zjistila, že zdejší myšky stihly zbavit moje připravené pruty těch voňavých kuliček. Trocha paniky, ale což, překážky je třeba překonávat. Prohrábla jsem batoh a našla starý návazec, který jsem recyklovala a použila na tvorbu nového. Konečně jsou pruty ve vodě a můžeme si užívat západ slunce. Z toho nás vytrhne nesmělé pípnutí mého hlásiče. To budou netopýři, říkám si. U druhého pípnutí není pochyb. Je to tady. Přiskočím k prutu, zvednu jej. Prut se ohnul až k rukojeti. Nevnímám, čas plyne okolo. A již za šera mi otec podebírá rybu. Oběma se nám klepou kolena a když mi říká, že je to obr, tak i hlas. Vyklubal se z toho onen už zmiňovaný kapr lysec o čisté váze 33,40 kg. Co vám budu povídat, přála bych to zažít každému. Vážení a focení je další kapitola sama o sobě. Jedním slovem euforie! Taťka si během večera ještě vytáhnul dva kapry šupináče s váhami 13,60 kg a 15,20 kg. Vše chyceno na stejnou příchuť uzeného lososa s mangovým přelivem. Krásné ryby a neskutečný večer. Během několika dní se nám potvrdila i domněnka, že se jedná o český rekord uloveného kapra ženou.

Co vás na tom baví?

Každý si určitě najde to své. U mě je to pobyt v přírodě a celkově životní styl spojený s rybařením. Ráno vylezete z bivaku, nad vodou se povaluje mlha, sluníčko začíná svou pouť a vy usrkáváte dobrou kávu. Rybařina jako taková je strašně flexibilní, skýtá mnoho disciplín. Nikdy není jeden den stejný, vždy vás něco překvapí. Třešničkou na dortu je pak zúročené úsilí v podobě záběru a úlovku.

Co vás v rybařině nejvíce ovlivnilo?

Toho bude... Jsem samouk, takže každá rada nad zlato. Spoustu jsem si nakoukala, za dlouhých zimních večerů, z rybářských filmů... Staré české filmy i nové anglické. Jinak mě určitě ovlivnili rodiče, kteří mě podporovali, i když to nebyl koníček ideální pro malou holčičku. Přeci jen asi měli jinou představu, než že se jim holka bude po nocích potulovat okolo vody v maskáčích. Ale jsou úžasní. Dále na mě zanechal stopu i vedoucí rybářského kroužku Milan Kratochvíl. A poslední léta to je Dalibor Radošovský, neskutečný rybář a výrobce boilie IMOTHEP.

V čem je to jiné než práce za tárou?

Je to úplně něco jiného, dva různé světy, byť v obou se musí dodržovat určitá pravidla. Na rybách mě přeci jen netlačí úkoly, které je potřeba splnit. V obou případech musíte používat hlavu a přemýšlet.

Je to útěk od lidí do klidu přírody?

Rozhodně ano, přeci jen je naše povolání o komunikaci a práci s lidmi. Je to pro mě taková duševní očista. Někdy máte chuť být sám a jen se kochat přírodou. Jindy zas využijete možnosti carp talk s kolegy u vody.

Je to sport?

Dnešní rybařina určitě je. S notnou dávkou bagáže se přemisťujeme klidně i 2 km k vodě (plno zákazů), pádlujete, samotné krmení je také náročné, utíkáte k záběru, někdy i slaňujete drobné ferraty, plavete pro uvízlou montáž. Po výpravě jsem sice zničená, ale psychicky odpočatá.

Co této vaší aktivitě říkají kolegové v lékárně? Váš zaměstnavatel?

Zaměstnavatele to neovlivňuje. Na ryby vyrážím po směně, do 24 hodin se loví a pak zase na směnu. Nebo o dovolené. Kolegyně si snad zvykly.  Pořád nějaké balíčky se specificky vonícím obsahem a podobně.

Kterou rybu byste v lékárně doporučila jako nejzdravější?

Sice jsem rybář, ale na Vánoce máme tradičního kapra. Jinak se přikláním k metodě chyť a pusť. Když bych měla přeci jen zvolit, hlavně čerstvou tuzemskou rybu. Všechny předčí mražené z dovozu.

(zpo)