Syn buvola mluví hlasem větru

Ze svého prvního pracovního pobytu v rámci mise Lékaři bez hranic napsal PharmDr. Stanislav Havlíček čtenářsky ceněnou knížku Syn Buvola (2019, Nakladatelství Paseka, s. r. o.), kde popsal práci lékárníka během dnů a nocí v lékárně, i samotné nemocnici v Agoku v Jižním Súdánu.

V těchto dnech vychází Hlas větru (nakladatelství BWT BOOKS), obsahující autorovy vlastní zkušenosti nejen z lékárny v Jamtoli v Bangladéši. Čtenář se seznámí s mnoha fakty z fungování projektu na pomoc etnické muslimské menšině Rohingů, kteří utekli před násilím z Barmy a skončili v uprchlických táborech v Bangladéši.

V knížce se mj. dočteme, že Lékaři bez hranic působí při řešení krizí v Bangladéši nepřetržitě od roku 1985, nejčastěji po cyklonech, povodních, epidemiích a hladomoru. A jak už víme, poskytují také zdravotní péči zranitelným a ohroženým skupinám populace.

Autor logicky věnoval pár odstavců příčinám masového exodu Rohingů ze země, kterou považovali za svou vlast, a našinci tím svým způsobem pomohl alespoň částečně pochopit, o čem je v našem televizním zpravodajství řeč, když je občas slyšet o rohingských uprchlících. O lidech s jizvami na těle i na duši.

Obsah některých kapitol předznamenávají vzpomínky osmnáctiletého Salima, možná skutečné, ale spíše fiktivní postavy. Do osudu jeho samotného, i jeho původně rozvětvené rodiny, se dají promítnout těžké životní zkoušky také dalších lidí, kteří přišli z Barmy, aby zjistili, že jejich dny, měsíce a možná roky ani tady nebudou jednoduché.

Pokud by výše uvedené řádky měly laskavého čtenáře odradit, věřte, že přečíst si Hlas větru stojí za každou minutu strávenou s touto knížkou.

Dozvíme se, že zdravotník nezdravotník, rotaviry člověka přemůžou, a že angličtina v podání personálu Lékařů bez hranic se může dost lišit, což se projevuje v každodenní konverzaci mezi Španělem, Japonkou, Korejkou nebo jihosúdánským Dinkou („S láskou vzpomínám na šišlání částečně bezzubého Maquaje v Agoku.“).

Stanislav Havlíček přibližuje nejen průběh očkování při epidemii, ale též to, že smrt expata (od slova expatriate – mezinárodní spolupracovníci) na misi není vyloučena, rozhodně je však událostí raritní. 

Zdravotníci na misích dovedou improvizovat, všechno se ale alternativně řešit nedá („Pro nedostatek základního vybavení zatím nemáme ani jednu funkční porodnici. Nemáme oxytocin, nemáme ergometrin, nemáme nitě na šití. A nemáme funkční sterilizaci…“). Autor píše vtipně, jindy s citem, ale bez patosu o dětech hrajících si v prachu, v situacích, kterým se často zasmějete, jindy vás přemůže dojetí.

Až si tu knížku přečtete, věřím, že vás napadne to, co je mi už pěkných pár let o mém bývalém redakčním kolegovi známo: Standa Havlíček ví, o čem píše a umí to napsat.

Jaroslava HOŘANSKÁ

Málokdo vykročí z komfortní zóny běžných starostí a zálib, aby prožil něco, co jím otřese a co ho promění. Standa takovou možnost čtenáři nabízí, protože svou vlastní proměnou prochází s každou další misí Lékařů bez hranic.

Několik měsíců v ponižujících podmínkách uprchlických táborů v Bangladéši, kde se ztráta lidské důstojnosti mísí se strádáním desítek tisíc dospělých i dětí, každého donutí uvažovat nově a jinak. Můžete propadnout frustraci ze ztráty smyslu a víry v lidskou pospolitost nebo se proměnit v pevnějšího a humánnějšího člověka, který je navzdory všemu schopen vidět a napříč kontinenty nabízet soucit, laskavost a nezištnou pomoc tam, kde je to opravdu třeba. Podobně jako to bylo a je potřeba i v naší zemi v době pandemie.

Jan Trachta,

chirurg a autor knihy Tichý dech (Magnesia Litera 2014)

Co se dá k téhle knize říct? Čtěte ji srdcem. Protože ona je psána velkým srdcem. A pak se všichni rozhlédněte kolem sebe – podívejte se na své blízké, na všechno to bohatství, které máme, na střechu nad hlavou, na tekoucí vodu v koupelně, na spoustu jídla v lednici, na možnost klidného spánku v noci a nakonec třeba i na tu knížku v ruce...

Ne, nestydím se za slzy, které se mi při čtení draly do očí. Vím, že ony se draly do očí i autorovi, a že mu dlouho trvalo všechny ty prožitky a emoce ze svého působení v Bangladéši v sobě zpracovat.

Děkuji právě za takovéto nepřikrášlené pohledy, za takovéto knihy, ale nejvíc ze všeho za takové LIDI!

Lenka Vargová