Editorial

Je to přesně 30 let, kdy začal platit zákon o komorách, a je to přesně 30 let, kdy jsem udělal přijímací zkoušky do Hradce na farmacii, o které jsem tehdy nevěděl vůbec nic. Neměl jsem tušení, že tím úspěšným přijímacím řízením dělám první krok na dlouhé cestě ke svobodnému povolání. A už vůbec jsem neměl tušení, že stejný krok společně se mnou dělá několik generací lékárnic a lékárníků, kteří díky nově vzniklé Komoře začínají patřit do profese vykonávající svobodné povolání.

Možná naivně si představuji, že byli všichni rádi. Že si uvědomili, že svoboda není bezbřehá a v našem případě znamená správu věcí svých. Že si o lékárenství a jeho podobě budou lékárníci prostřednictvím Komory rozhodovat sami a ta rozhodnutí budou respektovat. Ale možná si to uvědomovalo jenom těch několik málo kolegů a kolegyň, kteří si svobodu při výkonu povolání pamatovali. A taky si pamatovali, jak snadno se o ní dá přijít. Připomínám to v titulním článku Rudá záře nad tárou a vy to nejspíš vidíte každý den v práci. Pomalu, den za dnem, ztrácí naše práce jeden malý kousek svobody za druhým. Chci se s vámi podělit o jedno přání, které jsem měl v ­poště: „Já bych si přála, aby úředníci s politiky nedělali nic. Aby alespoň 2 roky na nic nehrábli. To by bylo krásné. Začíná to být tady nežitelné. Valí na mě milion povinností, sami žádnou zodpovědnost nemají. Jsou odtrženi od reality, hrozí ­sankcemi, a přitom to normální smrtelník ani nemá šanci sledovat. Teď kompletuji digitalizace i kompenzace. Každá pojišťovna to posílá jindy a v jiném formátu, spočítané jinou metodikou. Jen to zkontrolovat je děs, a pak se stejně ničeho nedovoláš. K tomu přidej už existující povinnosti a pak mi, prosím, poraď. Kdy mám dělat lékárníka?“

Nejlepší vláda je taková, kterou není vidět. A největší svoboda je nést zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. „Ať se tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě, lide, navrátí…“

Stanislav HAVLÍČEK