Pár větších kapříků jsme chytili

Vzpomínání, to je asi to pravé slovo, které k tomu patří. Jsem pamětník, i když se tak necítím, ale nějak ten čas rychle utekl. Stavovská sounáležitost je sousloví, které mě za celou dobu působení ve farmacii a lékárenství nejvíce zajímalo. Bohužel ne vždy padala myšlenka sounáležitosti na úrodnou půdu.

Vzpomínám na Lékárnické dny v Litvínově a přednášku brněnského kolegy Čecha právě o sounáležitosti lékárníků. Byl jedním z mála lidí, kteří dostali lékárnu v restituci a po roce 1989 ji znovu provozovali. Škoda, že tehdy nebyl power point a přednáška se nezachovala, četl ji z papíru, který si nechal, ale myšlenek a vzpomínek na časy, kdy lékárníci táhli za jeden provaz tam bylo mnoho. Příklad jsme si ale nevzali.

Můj pohled na 30 let Komory bude obyčejný, venkovský. Byl jsem předsedou OSL 28 let, což je asi rekord. Byly to krásné roky, nelituji žádného z nich. Uspořádali jsme spoustu pěkných akcí, nelze je spočítat, nebyla to práce, byla to radost. I když jsem se samozřejmě nevyhnul několika srážkám s blbci a diletanty, nejvíc si vážím toho, že jsem za tu dlouhou dobu měl čest poznat spoustu krásných lidí s ryzím charakterem a odbornými kvalitami.

Snažil jsem se vždy propojit aktivity komorové s aktivitami České farmaceutické společnosti, jsme jedna rodina a máme si vždy co říci. Moc se mi líbila myšlenka prof. Jana Solicha na vznik lékárnického domu, kde by sídlily významné farmaceutické instituce. Tak tomu kdysi bylo v Malé Štěpánské v Praze. Tato myšlenka bohužel asi zapadla na věky. Když jsme v roce 1991 zakládali okresní sdružení, měli jsme plnou hlavu starostí, jak dobře převést státní majetek do soukromých rukou. Byly s tím spojeny velké naděje na obnovení svobodného povolání lékárníka, jako tomu bylo kdysi za časů předválečných, ale tyto naděje vystřídalo velké zklamání. Asi nemusím připomínat, kam se soukromé lékárenství dnešní doby dostalo. O svobodě povolání není možné hovořit, lékárníci jsou většinou námezdními silami majitelů různých konglomerátů, kteří si počínají naprosto svévolně a dostávají lékárníky v očích veřejnosti na úroveň prodavačů a podavačů.

Jsem členem vědecké rady hradecké fakulty, s radostí sleduji odborné a vědecké aktivity své Alma mater, ale zároveň se vždy vracím smutný z toho, jak degradováni jsou absolventi studia v lékárnické profesi v českých lékárnách. Za celou dobu jsem poznal všech pět prezidentů Komory, všech si moc vážím za jejich práci i za to, že náš odlehlý kout Moravy často navštěvovali a poctivě přednášeli a následně diskutovali s kolegy z terénu.

Chvíli nám trvalo, než jsme rozjeli naše akce v Podbeskydí, Honza Horáček stihl jako prezident jen Lékárnické dny v roce 1992, Jindra Oswald byl pravidelně hostem beskydských sletů ještě v Trojanovicích, než ho dohnal démon alkoholu. Byl jsem moc rád, že jsme mu vzdali hold na Lékárnických dnech v jeho milované Kadani v roce 2013 a poslali do lékárnického nebe pozdravení, může být klidný, má skvělého nástupce, syna Radka.

Rád vzpomínám na Standu Havlíčka, jeho mladický nadhled a patřičná hrdost na svou profesi, mně imponovaly a věřím, že svůj literární talent bude dále rozvíjet v časopise i knihách. Luboš Chudoba nikdy neodmítl naše pozvání, vždy perfektně připraven diskutoval na plénu i do pozdních nočních hodin v kuloárech. Nezapomenutelné byly ovace ve stoje při beskydském sletu, který zapadl do vyčerpávajících bojů Luboše s arogancí šíleného ministra Davida Ratha. Aleš Krebs, zatím poslední v řadě, toho s námi ve funkci prezidenta ještě mnoho nestihl, ale jeho současné působení je obdivuhodné. Aleš s námi ale strávil mnoho času již před tím. Jeho vtipné přednášky na našich vánočních seminářích jsou neopakovatelné, vždy jsem si vážil toho, že když jsem ho pozval na naši akci, vždy stručně odpověděl: K vám vždycky a rád. A většinou v doprovodu své sympatické ženy Jitky. Měli k nám blízko nejen kilometrově, ale i lidsky. Moc si vážím, že jsem z Alešových rukou obdržel čestné členství v ČLnK a před tím mi předali spolu s Lubošem pro mne nejvyšší ocenění: medaili Honori et Merito. Nikdy jsem si nemyslel, že budu v té výsostné partě oceněných kolegů, z nichž profesor Květina, profesor Solich a docent Rusek byli mými vzory a Marie Zajícová s Jirkou Kotlářem mými vzácnými kolegy. Několik období působím i v Čestné radě Komory. Je to práce nepříliš záviděníhodná, ale i v ní se dá najít trocha zalíbení, i když je to někdy hořké. Zvláště proto, že vidíte oky sítí proplouvat velké ryby a malé se zachycují a dosti často se setkáváme s evidentní lží, k jejímuž vyvrácení nemáme dost důkazů a připadáme si bezmocní. Ale pár větších kapříků jsme již zachytili.

Jsem trochu solitér, ale práce pro Komoru a Farmaceutickou společnost je vždy týmovou záležitostí. Chci tímto všem, kteří mě obklopovali, moc poděkovat. Je těžké jmenovat, bylo jich moc. Určitě nemohu vynechat svoji ženu Alenu, která mi vše nejen umožňovala (i v době, kdy jsme vychovávali tři děti), ale poté i v mnohém pomáhala při organizaci všemožných lékárnických setkání. Pak to byla celá řada kolegyň v našem okrese, které se během času zapálily pro dobrou věc a zanícení jim drží dodnes. V jejich čele stojí Ivana Sokolová, moje nástupkyně a dnes i místopředsedkyně Čestné rady ČLnK. Musím pochválit rovněž velmi blízké vztahy s redaktory našeho profesního časopisu, Jarka Hořanská se stala mojí i naší kamarádkou, bylo krásné, když jsme spolu přebírali čestné členství. Myslel jsem, že skončím v redakční radě s ní, ale Zdeněk Pokorný, současný šéfredaktor, mě tak nějak nechává dožít. Časopis frčí dál dobrým směrem, a tak svými molekulami měsíce se budu snažit přispívat, dokud to půjde a bude to někoho zajímat. Nová léčiva mě stále fascinují, za dobu mé profesní kariéry se toho událo tolik, že nestačím zírat. Je mi líto, že na spoustu nemocí jsme stále krátcí.

Přemýšlím, co mi za ty roky na Komoře vadilo. Jenom drobnosti. Jednou z nich to nakrátko bylo, když při jedné novelizaci řádu pro celoživotní vzdělávání přestaly být bodově hodnoceny přednášky a kongresy z historie lékárenství a farmacie. To jsme si tehdy s docentem Ruskem lehce zaprotestovali a časem bylo vše napraveno. Vidím i z článků v současném ČČL, že se na historii nezapomíná, naopak, a to je fajn. Druhým steskem je, že za celou dobu 30 let se nenašel někdo z představenstva, kdo by zorganizoval sportovní aktivity lékárníků. Vždy se s trochou závisti dívám na polské kolegy, kteří mají přebory lékárníků v malé kopané, ve sjezdovém lyžování apod. Vzpomínám na krásné tenisové turnaje, volejbalová klání Pharmaball. Myslím, že tam se stavovská sounáležitost utužovala sama.

Závěrem chci Komoře do dalších let popřát dobrou kondici, co nejméně žabomyších sporů uvnitř i vně stavu a kolegům pevné zdraví a touhu i snahu se zapojit do jakéhokoli stavovského hnutí, které povede lékárníky dopředu. Těším se snad i na další osobní setkání na odborných kongresech a přednáškách a bezprostřední diskuse. Nám starším ten virtuální prostor a elektronické časopisy příliš nevyhovují.

Pavel Grodza