Chlapec a pád Černého orla

V dětství jsem ke kolínské lékárně na Karlově náměstí U černého orla tak trochu patřil. Bydleli jsme v prvním patře majestátního domu, který byl postaven po zničení jeho předchůdce v třicetileté válce. Mnoho zde bylo tajemného a nejtajemnější pak lékárna v přízemí.

Směl jsem tam u tatínka pobývat od útlého věku. Už vstupní oficína s půlkruhovým portálem v bývalém klenutém podloubí! Důstojné černé zařízení, občas zdobené zlatem, s průčelními hodinami. Nebylo pochyb, lékárna nebyl obyčejný krám, ale prostor ukrývající tajemství života a smrti. Dvě mohutné táry s jemnými citlivými vahami, pan lékárník je vyvažoval drobnými plíšky. Regály byly plné broušených skleněných lahví se zabroušenými zátkami a s nesrozumitelnými nápisy a jistě i zázračným obsahem. Pak řady žlutých dřevěných nádob, zase s čímsi báječným. Dole bylo několik řad zásuvek, tehdy šuplíků, ani jsem je z počátku nemohl spočítat, tolik jich bylo. Stačilo je pootevřít a vůně byly násobeny všemi těmi sušenými rostlinami. Herby, z nichž pan lékárník připravoval báječné a vždy i trochu zázračné lektvary, tinktury a čaje. A ta vůně! Nedala se úplně definovat, pocházela z tolika zdrojů a co je zajímavé, v každé místnosti lékárny byla o poznání jiná. Tehdy ještě lékárny voněly!

Dům byl hluboký, jak tomu na gotických parcelách bývá. ­Uprostřed, za oficínou byla matriálka bez oken, plná skříní, kde stály velké nádoby i láhve keramické a skleněné. Některé byly označeny děsivě černou nálepkou s lebkou bez očí a zkříženými hnáty. Vždy jsem z nich měl divně chmurný pocit něčeho špatného, zlého a osudového.

Také tu byly zásoby těch věciček, které mě tehdy nejvíce vzrušovaly. Malé, větší, ještě větší a největší krabičky. Většinou červené zasouvací se štítkem, že vše je z lékárny „U černého orla“. Také pytlíčky a pak výběr papírků, krásně okatě a všelijak barevných. Z nich pan lékárník na lahvičky s medicínami, kapkami a sirupy dělal samozřejmě kloboučky. Tehdy byli ještě lékárníci kouzelníci a trochu umělci. Takový sirup, který pan lékárník uvařil, byl úctyhodnější, když byl krásně servírován i s čepičkou.

Za matriálkou byla laboratoř, dostatečně velká a s vchodem do studené matriálky, kde byly demižony, soudky a sudy s tím, co potřebovalo chlad a vyrovnanou teplotu. V laboratoři pracovala paní Slavíková, byl tu pro mne obrovský, mohutný stůl, kde se většina těch kouzel prováděla. Tam se, „když byl fofr“, jak říkal tatínek, seběhla většina personálu. Nasypávaly se zde do papírků předtím namíchané prášky, či se na jakémsi strojku sypaly do bílých kloboučků oplatek. Ve velkých měděných, či kameninových dížích se třely masti a pak se špachtličkou nacpávaly zase do jiných roztomilých, většinou kulatých krabiček. Na jiném zařízení se tiskly oblíbené a mazlavé čípky. Když byla dodávka pro kolínskou nemocnici, vše se bez dechu stokrát a mnohokrát násobilo. Pěkná na tom byla jen tržba. V laboratoři stály i další přístroje, třeba se tu destilovala voda. Paní Slavíková pak ve velkém kameninovém dřezu myla všelijaké nádoby a nádobí. Paní Slavíková pro mne byla důstojná paní. Chodila denně z okrajových Sendražic a v létě nosila ryngle všech barev a velikostí, jaké jsem pak už nikdy podobné neviděl a nejedl. O poledních přestávkách sedávala na dvoře na sluníčku a háčkovala. Byla to nádherná vášeň, a tak jsem mohl pozorovat, někdy až složitá umělecká díla dečiček, či prostorných přehozů. A ještě něco. Slavíkovi v Sendražicích při náletu 15. března 1945 měli díru ve střeše, a nakonec se dověděli, že v zemi pod kuchyní mají nevybuchlou mohutnou bombu.

Vedle oficíny byl tzv. „pokojíček“. Tam tatínek nad lejstry úřadoval u amerického psacího stolu a registratury. Zvonil tu původní telefon s číslem 93. Za závěsem byla postel. Bylo samozřejmostí, že se lékárny po týdnu střídaly v nočních službách. Téměř vždy tatínka od štědrovečerní večeře odvolal zvonek, stejně i o ­Silvestra těsně před půlnocí. V pokojíčku visel velký portrét vážného pána s důstojným plnovousem v krásném rámu. Byl to můj nepoznaný dědeček Štorch.

Stále se říkalo Štorchova lékárna. Tradice má velkou sílu.

K lékárně patřil i sklep a ten nebyl kdejaký. Byly zde ukládány objemné demižóny s čímsi pro mne neznámým i soudky a bachraté bečky s různě mazlavým obsahem. Ležela tu prý i železitá či jinak významně léčivá vína. Jádro tvořil valený kamenný gotický prostor, prakticky z původního domu z dob založení Kolína v 13. století. Byl tu však i další prostor a část zasypané chodby. Ta mě vzrušovala nejvíce. Tradovalo se, že původně vedla do nedalekého kolínského zámku. V tomto sklepě jsme nejen zažili tři nálety na Kolín, ale i mnoho poplachů, často i uprostřed noci a pak pohnuté chvíle podvečera 7. května 1945, kdy byla před lékárnou esesáky zavražděna řada občanů a zůstaly kaluže krve.

Úctyhodnost lékárny U černého orla byla dána i její až neuvěřitelnou letitostí. Svůj věk počítala od roku 1680 a to byl hodně jiný svět a těch všelijakých světů se tu vystřídala pěkná řádka. Dokonce se jí zabývali potentáti v parukách, a tak, dle dvorského dekretu z 17. března 1823 číslo 1631–170, je lékárna U černého orla živností volně prodejnou, tedy reálnou lékárnou. Její majitel tak s ní může volně nakládat. S tím se jednoduše vypořádali soudruzi. V době, kdy mohli dělat, co se jim zlíbí, reálnou koncesi pro lékárnu bez náhrady zrušili.

A krásná stylová lékárna? Ještě 31. 1. 1950 Státní památkový úřad píše, že si zasluhuje „pietní ochranu“ a „trvá na odborném zachování celého umělecky provedeného zařízení haly lékárny a žádá, aby nebyly provedeny rušící zásahy do výše vytčeného celku.“ Dobu zlovůle historická lékárna nepřečkala. Přijeli, rozmontovali a vše odvezli. Prý bude hrát ve filmu „Tam na konečné“. Pár sekund slávy. Pak zmizela. Konečná.

Můj tatínek PhMr. Jaroslav Pokorný byl vlastně tragickou postavou. K lékárně nevedla snadná cesta. V letech 1913–15 praktikoval v Novém Strašecí a pak ho povolali do Velké války. Na prahu nového Československa studuje na Karlově universitě a 1920 se stává magistrem farmacie. Pracuje pak v Gabrielově lékárně na Smíchově v Praze i v lékárně v Myslíkově ulici a také v Brandýse nad Orlicí. V roce 1928 koupil lékárnu U zlatého slunce ve Vodňanech. Umožnila mu to půjčka rodičů, kterou pak dlouhá léta splácel. V roce 1935 se moji rodiče přestěhovali do jmenované lékárny U černého orla v Kolíně a brzy přišly těžké roky války. Všechno bylo ožehavé a samé nebezpečí. Později se mělo ukázat, že otec jednoho z praktikantů z Čáslavi, který u nás i v podnájmu bydlel, byl nejznámějším čáslavským udavačem. Po válce skončil před lidovým soudem a na šibenici.

Byla to doba neustálého neklidu a strachu, příkazů a nařízení. Kontroly byly nesmiřitelné. Ještě jsem všemu nerozuměl, ale často jsem musel na zahrádce zahrabávat plechové krabice a v zasypaném sklepě plechový soudek s lihem. Měl jsem malý kumbálek a tatínek mi dal zkumavky a skleničky s různými látkami. Chemie mě celkem zajímala, ale zájmů jsem měl mnoho. Po letech, v dobách jinak moc divných, přišli jednou estébáci a zda prý můj těžce nemocný táta nevyrábí léky. Viděli hloupý film, kde proradný lékárník cosi podobného provádí, a oni byli ostražití. A ve sklepě v bedýnce našli zbytky mých pokusů. Vše odnesli, a tak bdělostí orgánů skončila jedna má iniciativa.

V dubnu 1945 postihl tatínka ve 48 letech první infarkt. Klidu pak již nikdy příliš neužil. 5. 7. 1950 přešla lékárna U černého orla do majetku n. p. Medika. Přiškrcenou náhradu za lékárnu pohltily enormní daně a zbytek záhy měnová reforma v roce 1953. Tatínek přežil další infarkty a dlouhé pobyty v nemocnici. Od března 1952 byl v invalidním důchodu. Loupež dokonává kauza tzv. reálné lékárnické koncese. Je oceněna na 500 tisíc Kčs a tím je tatínek povinován i tzv. milionářskou daní. Musí zaplatit 60 414 Kč. Je těžce nemocný s invalidním důchodem 556 korun. Odvolává se, reálná koncese byla přece bez náhrady zrušena.

Z KNV Praha mu 5. 6. 1951 napíší toto: „Odvolání zamítáme, poněvadž hodnota reálné lékárnické koncese, jako majetkového práva, byla podrobena (§ 7) dani…“ Poslední roky lékárníka PhMr. Jaroslava Pokorného nebyly veselé. Zemřel možná trochu symbolicky 14. října 1959 na chodníku před „svojí“ lékárnou. Byl krásný podzimní den.

Zdeněk Pokorný (ročník 1932), českolipský pedagog a starosta, otec šéfredaktora ČČL