Rudá záře nad tárou

Zhruba do poloviny 19. století představovala lékárna celý obor farmacie. Teprve s rozvojem průmyslu se začíná psát kapitola lékárenství jako jedné ze složek farmacie a lékárna se všemi svými činnostmi tvoří poslední článek řetězu na konci celého vývoje léku. Kouzlo lékárny připomínající alchymistickou dílnu se pomalu začalo vytrácet v druhé polovině dvacátého století. Stojatky v policích oficíny zmizely do zázemí lékárny a na jejich místo se nastěhovaly léčivé speciality vyráběné rozmáhajícím se farmaceutickým průmyslem.

Zda bude lék účinný a zda se náležitě zúročí práce ve všech předchozích stupních farmaceutické kaskády, začalo ve velké míře záležet i na profesionálním postoji lékárníka, na jeho „lege artis“ přístupu („podle zákona lékárnického umění i podle zákonných předpisů“) a na jeho vztahu k pacientovu zdraví. Už v roce 1947 to věděl MUDr. Ladislav Nováček, který v publikaci Recept a příprava léků určené začínajícím lékařům uvádí: „Léky vyrobené v továrně mají mnoho předností. Jejich příprava jest přesná, čistá, technicky bezvadná. Mají však jednu vadu: jest jich příliš mnoho a lékaři namnoze neznají jejich složení.“ Proto je význam lékárenské práce nedocenitelný. Profesionální a fundovaný přístup lékárníka k pacientovi a lékárníkova erudice spojená s empatií a v ideálním případě i znalostí pacientova zázemí dokáže velkou měrou ovlivnit, zda bude naplněn i terapeutický záměr lékaře.

V době, kdy kniha doktora Nováčka vyšla, bylo zřejmé, že ani postupná diferenciace farmaceutických odvětví nijak nenarušila léty prověřený model soukromého, individuálního vlastnictví lékáren. To bylo přerušeno až reformními kroky po nástupu socialistického režimu. Komunistická strana skoupila (rozuměj vyvlastnila), znárodnila a následně sloučila všechny lékárny soukromníků pod národní podnik Medika.

Socializace lékáren

Před tím bylo nutné přijmout zákon, a jak to bývá, důvody pro nutnost jeho přijetí vysvětlil ministr zdravotnictví (Josef Plojhar): Definitivně a stoprocentně postátňujeme výrobu léčiv. Nyní zmizí všechny pokoutní dílny za našimi lékárnami, kde se vyráběly zázračné prostředky – na zázračné plnění kapes výrobců. ­Výrobu léčiv přejímá stát. My však jsme nejen postátnili a znárodnili ­výrobu, nýbrž jsme se také postarali o to, aby vyrobené preparáty byly správně a spravedlivě distribuovány. Jako jsme se postarali o to, aby nemocný člověk přestal být u lékařů a v léčebném ústavě předmětem finanční kalkulace, staráme se i o to, aby se mu dostaly také léky a prostředky, na které má podle svého zdravotního stavu nárok a právo. Bohužel nám zůstává ještě v důsledku evolučního postupu naší socialisace určitý sektor soukromého podnikání a majetnictví lékáren. Bylo by bývalo lépe rozřešit i tuto otázku definitivně. To by bylo lepší i pro naše lékárníky a laboranty, aby mohli být včas a s porozuměním zařazeni do socialisačního procesu. I když tomu tak dnes není, dospějeme k tomu v dohledné době evolučně. Avšak všichni lékárníci, ať ve znárodněném nebo soukromém sektoru, musí vést léčiva a distribuovat je za ceny, jak to předepíše ministerstvo zdravotnictví. Postaráme se o pořádek v dovozu léčiv ze zahraničí a věnujeme pozornost sběru a pěstování domácích léčivých bylin. Vždyť kupujeme ze zahraničí ročně za pět a půl milionu Kčs heřmánek, který u nás roste jako plevel…

Jak řekl, tak udělali. Zákon číslo 271/1949 Sb., o výrobě a distribuci léčiv vstoupil v platnost 1. ledna 1950 a o 19 dní později jej podpořila vyhláška ministerstva zdravotnictví číslo 170/1950 Ú. l. Socializace lékáren byla zahájena.

Ministerstvo zdravotnictví organisuje a řídí distribuci všech léčiv. Tuto distribuci provádí národní podnik…(§ 3) Stát provozuje lékárny v rámci národního podniku zřízeného podle § 3. (§ 6).

Byl zřízen národní podnik Medika, který do konce roku 1950 pohltil všechny soukromé lékárny na československém území. Stačily na to dva paragrafy přechodných ustanovení zákona. Dosavadní radikované a volně prodejné lékárny pozbývají této své reálné povahy. Jejich provozovatelé se posuzují jako ostatní osoby, které v den, kdy tento zákon nabývá účinnosti, provozují lékárnu. (§ 12) Pachtovní poměr, jehož předmětem jest oprávnění k provozu lékárny, zaniká. Oprávnění k provozu dosavadních filiálek veřejných lékáren zaniká. (§ 13)

Magistr Stříbrný, majitel lékárny ve Smiřicích, o tom 1. ledna 1950 napsal do kroniky: Byl vytvořen nový národní podnik Medica, který bude nositelem všech lékárnických koncesí a majitelem všech lékáren v republice. Jest to zestátnění všech lékáren. S okamžitou platností jsou vyvlastněny lékárny, vedené odvěkým právem. Do nového podniku Medica přecházejí dnem 1. 1. 1950 všechny lékárny v tzv. pohraničí (po Němcích) a lékárny, které byly již před 1. 1. vzaty lékárníkům a měly tzv. národní správu.

Československé socialistické státní zřízení dávalo později západu za vzor síť lékáren korespondující se sítí zdravotnických zařízení. Nebylo to ovšem zadarmo, lékárny, které se do sítě nehodily, přestaly existovat. Třeba lékárna U Říšského orla v Aši v domě 398 přežila první i druhou světovou válku a jako „Stará lékárna“ fungovala nejméně ještě v padesátých letech pod národní správou, kterou zabezpečoval vedoucí lékárník PhMr. Říha. Později se na stejné adrese nacházel obchod s ovocem a zeleninou.

Do konce roku 1950 byly lékárny byly buď zkonfiskovány nebo „vykoupeny“ a jejich původní majitelé se stali zaměstnanci nově vytvořeného národního podniku. Fysická osoba, která dne 31. prosince 1949 provozuje lékárnu podle dosavadních předpisů, může ji provozovati nadále jen, jsou-li u ní splněny obdobně podmínky uvedené v § 7.

Aby podmínky podle § 7 splněny nebyly, uměli komunisté dobře zařídit a s nepohodlnými lékárníky se vypořádali po svém. V lékárnických kronikách o tom nějaké zprávy zůstaly. Za všechny uvedu lékárnickou rodinu Hegerových (shoda jmen s někdejším ministrem zdravotnictví není náhodná) z Hradce Králové opět citací z kroniky lékárny ve Smiřicích, tak jak zapsal magistr Stříbrný: Lékárník František Heger byl odsouzen ke ztrátě svobody na 18 let, jeho manželka (také lékárnice) Lea Hegerová na 20 let, dr. Jiří Heger 8 let a Karel Vacek 10 let.

Lékárny bylo také nutné odstřihnout od tradice a minulosti. Přišly o svá určující jména a byla jim vytetována čísla: Dle nového uspořádání má lékárna evidenční číslo 651. Tímto číslem bude každá lékárna označena zvenčí (na firemním štítě). Staré pojmenování lékárny (Lékárna U bílého anděla) během krátké doby zanikne. V nově očíslovaných lékárnách ale mnozí bývalí majitelé a nyní zaměstnanci zůstali jen nakrátko. Zákon číslo 170/1950 Sb., o zdravotnických povoláních vymezil státu další pravomoci a dohled nejenom nad lékárníky. Výkon zdravotnických povolání řídí a kontroluje stát. Přitom zejména určuje působiště zdravotnických pracovníků (§2).

Tím končí první etapa znárodnění a socializace lékáren. Všichni zdravotničtí pracovníci byli ze zákona povinni svědomitě poskytovat účelnou a hodnotnou zdravotní péči a dbát o zvyšování zdravotní úrovně lidu v místě jim státem určeném. Dnem 31. prosince 1952 zprošťujeme Vás funkce odpovědného správce lékárny č. 651 ve Smiřicích a přidělujeme Vás dnem 1. ledna 1953 jako odpovědného správce do lékárny č. 648 v Jaroměři.

K plnění povinnosti svědomitě dbát na zvyšování zdravotní úrovně lidu měla lékárníkům napomáhat povinnost soustavně sledovat nové poznatky v oboru spojená s povinností účastnit se školení ve svém oboru na vyzvání orgánu státní správy. Vedle toho museli všichni zdravotničtí pracovníci převzít a řádně plnit pracovní závazky uložené jim v oboru zdravotní péče, a to včetně zvláštních úkolů uložených v důležitém obecném zdravotním zájmu. Socialistické zřízení pamatovalo i na právo pacienta na soukromí, a proto bylo povinností zdravotníků zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděli při výkonu svého povolání. Zároveň ale všichni museli oznamovat příslušným orgánům vážné zdravotní závady, o nichž se dověděli při výkonu povolání.

Brzy se ukázalo, že spravování tak velikého celku je značně obtížné. Tehdejší režim byl už v roce 1952 nucen rozdělit národní podnik Medika na 19 samostatných podniků podle tehdejších krajů. K tomu došlo 1. dubna 1952 a pro řízení, koordinaci a kontrolní činnost krajských národních podniků Medika ustavilo ministerstvo zdravotnictví Hlavní správu lékáren (HLS). Pozici lékárenství posílilo ve stejném roce zřízení samostatných farmaceutických fakult.

Druhou etapu socializace lékáren ukončilo v roce 1957 roz­hod­nutí převést krajské národní podniky Medika na Krajské správy lékáren (KSL) spravované zdravotními odbory tehdejších Krajských národních výborů (KNV). Káeselky převzaly i tech­nická a řídící práva a povinností zrušené ministerské Háelesky. Odborné povinnosti Háelesky převzal na ministerstvu zdra­vot­nictví nově vytvořený Lékárenský odbor. Nová organi­za­ce představovala snahu o úzké spojení lékárenství se zdra­vot­nictvím.

V říjnu 1958 přešly jednotlivé Káeselky do nového organizačního rámce s názvem Krajský ústav národního zdraví (KÚNZ) a všechna zdravotnická zařízení v kraji do něj byla z rozhodnutí příslušného KNV sloučena. Už o rok později se v okrese Gottwaldov (dnes znovu Zlín) podařilo experimentálně potvrdit výhody decentralizovaného řízení a lékárny byly v roce 1960 převedeny pod správu Okresních ústavů národního zdraví (OÚNZ). Ve struktuře KÚNZ zůstaly jen krajské sklady léčiv a zdravotnických potřeb a krajské galenické a kontrolní laboratoře. Současně s tím vznikly Lékárenské služby KÚNZ a OÚNZ.

Pro lékárníky, hlavně ty zasloužilé, to ale pod křídly OÚNZ nebyl žádný med. Dne 7. 7. 1960 jsme dostali nové číslo lékárny, místo 651 máme nově 050210. Na 26. 8. jsem dostala předvolání do OÚNZu, kde mi bylo oznámeno, že od 1. 12. 1960 odejdu do důchodu, anžto na něj mám od 24. 2. 1960 nárok. Okres má prý 3 magistry přes počet, a tak se nedá nic dělat. Na moji žádost, abych mohla dosloužit do konce února 1961, kdy bych získala další rok a tím zvýšení penze asi o 20 Kčs, odpověděl OÚNZ zamítavě. Ekonomiku socialistického zdravotnictví nebylo možno zatěžovat tak zbytečnými výdaji, jako bylo přečerpání mzdového fondu pro pracující důchodce.

Na počátku sedmdesátých let se na výzvu XII. sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ) začaly k Brigádám socialistické práce (BSP) hromadně přihlašovat i kolektivy pracovníků lékáren se svými socialistickými, mnohdy kuriózními, závazky. Zásadním kritériem pro jejich vyhlášení byla, stejně jako ve všech jiných socialistických odvětvích, snadnost a jistota splnění. Kolektiv pracovníků se zavazuje vést kroniku BSP lékárny 020704. Ke splnění tohoto závazku stačilo pokračovat ve vedení kroniky stávající, jen bylo nutno jí přejmenovat. Vedoucí lékárník se zavázal seznámit lékaře s novými druhy masťových základů a s inkompatibilitami. Lékárenské laborantky se zavázaly k dodržení kvality magistraliter zhotovovaných tekutých léků provádět sterilisaci všech lékovek horkovzdušným sterilizátorem a odborní pracovníci lékárny se socialisticky přihlásili k závazku provést kontrolu lékárniček v JZD (jednotné zemědělské družstvo) a v dalších závodech ve spádovém území lékárny. V zájmu zkvalitnění léčebné péče o pacienty byl přijat i závazek operativně posilovat expediční táru personálem tak, aby byli pacienti rychle obslouženi. Magistraliter přípravky se přednostně zhotovovaly nikoliv podle závažnosti diagnózy, ale pro přespolní pacienty. V reálném socialismu šlo o výsledky účelné farmakoterapie pouze v hlášeních na papíře, v reálném životě bylo důležité pacienta rychle obsloužit, aby stihnul autobus, vybrat korunu za recept a pro prevenci zbytečných dohadů včas písemně obeslat předepisující lékaře seznamem nedostatkových a nedostupných léků, aby je pacientům nepředepisovali. Zásobování probíhalo v měsíčních intervalech, „cizina“ – léky zahraniční (západní) provenience se objednávaly dvakrát ročně a okamžitě končily „pod tárou“ pro užitečné známé, a zejména pro soudruhy z ONV a KNV.

Čím více se prohlubovala neschopnost socialistického plánování zabezpečit dostatečnou dostupnost léků domácí produkce a nedostatek valut k obstarání léků zahraničních, stávaly se i přijímané socialistické závazky lékárenských kolektivů kurióznějšími. Plán sběru starého papíru byl překročen o 52 % a celkově lékárna odevzdala 303 kilogramy starého papíru. Při sběru použitých lékovek od obyvatel bylo jejich opakovaným použitím národnímu hospodářství ušetřeno 1.362,30 Kčs. Ke snížení spotřeby elektrické energie v lékárně se všichni pracovníci zavázali používat v lékárenské kuchyňce vařič na propan-butan.

A když už se nedostávalo závazků ani vzdáleně souvisejících s provozem lékárny, vždycky se dalo splnit nějaký budovatelský úkol vyhlášený místní organizací (MO) KSČ. A tak se kolektiv lékárny místo prohlubování odborných znalostí vydával na pracovní brigády v rámci Akce „Z“ (zvelebování). Do lékárenské kroniky BSP se proto mohl dostat zápis jako vystřižený z dadaistické povídky: Jarní úklid v letním kině. Za dlouholeté plnění socialistických závazků, jakkoliv byly bizarní, získal leckterý lékárenský kolektiv dokonce třetí, zlatý stupeň odznaku BSP.

A ani v socialistickém zdravotnictví nebylo úplně možné rezignovat na obchodní charakter pořizování léků a zdra­vot­nického materiálu. A protože klíčovou roli při řízení a plánování obchodu s léčivy hrají data, bylo jejich zpracování výzvou i v nově zřízeném systému. První pokus se zpracováním dat centralizovaným způsobem se odehrál již v roce 1967 jako experiment OÚNZ Praha 6. Do toho roku můžeme datovat první propojení lékáren s výpočetní technikou. Na poměrně složité zpracování děrných štítků navázal další pokus až o 19 let později, kdy KÚNZ Praha v roce 1986 sice zdokonalil děrnoštítkový systém (Acylpyrin dostal kód 011), ale i tak bylo nezbytné následně zpracovat data ve výpočetním středisku. K práci farmaceuta od té doby přibyla povinnost sbírat a evidovat data pro počítačové zpracování. Po experimentech v Praze následoval projekt sběru dat v lékárnách OÚNZ Znojmo a když v JZD Slušovice začali s výrobou počítačů, objevila se v Liberci úvodní verze Decentralizovaného farmaceutického informačního systému (DEFIS). V roce 1985 se s využitím zapůjčeného zahraničního vybavení podařilo vyvinout první komplexní program pro lékárenský počítač: Automatizovaný lékárenský informační a evidenční systém (ALIES). Na plošné uplatnění výpočetní techniky ale nebylo za éry reálného socialismu z řady důvodů ani pomyšlení. To všechno přišlo až později.

Při přepisování paragrafů socialistických zákonů mě trochu mrazilo a dobře vím, že se socialistickému lékárenství nevyhnuly a ani nemohly vyhnout obecné problémy socialistického režimu, trpělo malou efektivitou práce, těžkopádnou a neefektivní logistikou surovin i produktů a celkově bylo velmi rigidním systémem s přebujelou byrokracií. Systém lékárenství trpěl v důsledku špatné ekonomické politiky státu výpadky domácích léčiv a limitovaným dovozem léčivých přípravků ze zahraničí. I objednávání a dodávky léčiv do lékáren byly z dnešního pohledu nepředstavitelně těžkopádné.

Přesto je důležité vyjmenovat i klady a nesporné výhody, které výše popsaná organizace lékáren v OÚNZ a KÚNZ přinesla. Pevná vazba mezi lékárenskou praxí a ostatními zdravotnickými zařízeními byla velkým kladem totalitního modelu zdravotnictví a dostupnost lékárenských služeb pro veřejnost se zlepšila. Z lékárenské profese se také vytratila konkurenční řevnivost, zmizelo ponižující soupeření lékárníků a drogistů a byl jednoznačně definován a vymezen sortiment lékáren. To všechno jsou důvody, kvůli kterým starší generace lékárníků (zaměstnanců) na éru socialistických lékáren ráda vzpomíná.

A i když vzhledem k věku nemají na co vzpomínat, nebo nevzpomínají rádi, všechny lékárnice a všichni lékárníci v dnešních lékárnách stále těží z výdobytku socialistického lékárenství, které do všeobecného povědomí obyvatelstva implantovalo lékárnu jako nedílnou součást zdravotnického systému.

Není proto divu, že pokud v dnešním modelu opětovného tržního lékárenství požadují lékárníci vyšší důraz na posílení zdravotnického charakteru lékáren a lékárnické profese, bývá jejich snaha některými oponenty a kritiky označována jako touha po návratu socialismu. Jenomže to žádný z lékárníků nechce. Nevýhodou socialistické éry totiž byla téměř nulová šance vycestovat do západních zemí a účastnit se tam odborných setkání. Obtížná byla i možnost v zahraničí publikovat. Československá farmacie i přesto dokázala (v rámci možností) v oblasti výzkumu a vzdělanosti držet krok se světem. Jenom v lékárenství jsme byli trochu izolováni od světového dění. A možná právě proto se lékárníci chtějí učit a inspirovat v zahraničí. Ideálně v tom pokrokovém. Někdy, například u lékárenských piktogramů, s údivem zjišťují, že to je v oblasti lékárenské vědy československý reimport.

V roce 1989 fungovalo na území současné České republiky 912 státních lékáren, 80 z nich bylo nemocničních. Po sametové revoluci se postupně rozpadala socialistická organizační struktura státních lékáren, které postupně přešly do soukro­mých rukou. Někteří původní vlastníci se svých lékáren znovu dočkali, z mnohých zaměstnanců se stali majitelé. Období vývoje lékárenských služeb v duchu socialistického sjednoceného zdravotnictví ale technicky skončilo až 29. června 1992, kdy první znovu soukromou lékárnu otevřel Mgr. Eduard Bednařík v Trutnově.

Ještě to ale není ze socialismu všechno. Lékárenský odbor, zřízený v roce 1957 k zajištění úzkého propojení lékárenství a zdravotnictví, vydržel v organizační struktuře ministerstva jako Odbor farmacie až do roku 2019, kdy byl zrušen ministrem Adamem Vojtěchem. Symboliku ve smyslu ukončení propojení zdravotnictví a lékárenství si domyslete sami.

Protože se celé období socialistického vývoje lékárenství vyznačovalo snahou oslabit dřívější komerční zaměření lékáren, přestat je chápat jako obchod a vytvořit z nich skutečná zdravotnická zařízení, vnímám zrušení Odboru farmacie jako definitivní ministerskou tečku za kapitolou socialismus v lékárnách. A také vidím, že podle nového organizačního schématu ministerstva zdravotnictví se agenda zrušeného Odboru farmacie částečně rozdělila mezi Odbor stanovení cen a úhrad a Odbor léčiv a zdravotnických prostředků. Od září 2019 se tedy o samostatný obor lékárenství, alespoň podle organizační struktury pracovišť na ministerstvu zdravotnictví, nikdo explicitně nestará.

A to celé je příběh, jehož hvězdu bychom na lékárenském nebi radši neměli.

Stanislav Havlíček