Snad bude mít ze mě svatá Theodota radost

Když přijíždíte vlakem do Letohradu, připadá vám, že jedete na prázdniny. Údolí Tiché Orlice, nikde žádný spěch, klid, mír, pohoda. A stejně pozitivní atmosféra provázela celé setkání s letohradským lékárníkem PharmDr. Josefem Markem. Přestože právě otevírá druhou lékárnu, určitě není jen lékárníkem, uzavřeným do svých oficín. Záběr jeho činností je obdivuhodný, a když vám je všechny vyjmenuje, stejně ještě dodá, že má občas pocit, že se nudí a měl by vymyslet něco dalšího.

Prvotní nápad si přijet s vámi popovídat vzešel z toho, že otevíráte novou lékárnu, které jste dal, stejně jako té předcházející, velmi neobvyklé jméno. Lékárny a jejich názvy, to měla být hlavní linka tohoto rozhovoru. Ale evidentně nebude. Kde se vzal Kosma a Damián?

Když jsme otevírali první lékárnu u nádraží, tak jsme samozřejmě hledali nějaký název. A tím, že jsem vychovaný v katolické víře, hledal jsem i v bibli a mezi svatými. Tak vznikl Kosma a Damián. Svatí, kteří jsou patrony lékařů i lékárníků. To bylo vcelku jednoduché rozhodnutí. Teď jsme ale museli udělat rodinnou radu a vymýšleli jsme název pro novou lékárnu na náměstí. A dopadla ta svatá Theodota, což je tak neobvyklé a nikdo to nezná. I z Komory mi volali, že jsem se asi spletl a má to být asi Theodora. Ne, je to opravdu Theodota. Jediná, kdo to věděl, byla moje manželka. Svatá Theodota byla matkou Kosmy a Damiána, tak nám to přišlo příhodné. Všichni tři zemřeli mučednickou smrtí před téměř dvěma tisíci lety. Líbilo se nám to i proto, že jsou to dva chlapi a že do toho takto vstupuje ženský element. Jsme moc rádi, že se nám taková věc povedla prosadit.

Říkal jste, že jste „samozřejmě hledali název“, ale mně to už nepřijde tak běžné, že když někdo otevírá novou pobočku nebo novou lékárnu, tak přemýšlí o názvu. Dneska jsou lékárny číslované nebo jen pojmenované názvem řetězce. My měli U černého orla, U zlatého slunce, běžně byli zmiňováni lvi, hadi, nemyslíte, že to je škoda, že to téměř vymizelo? Proč se to stalo?

Nebudu mluvit za jiné, nebo jestli je to škoda nebo ne. ­Samozřej­mě, že byly a jsou mraky černých orlů, červených raků a vš­­eho možného, taky spousta andělů, to je hezké. Myslím, že cokoliv, nejen lékárna, ale jakýkoliv projekt, má mít nějakého pa­­trona. Vezměte si, že každý máme křestní jméno, většinou ­podle nějakého svatého. Pro mě to znamená, že mám vedle ­­sebe pořád nějakého patrona, ke kterému se můžu obracet. A já jsem i v té naší první lékárně Kosmu a Damiána prosil, žádal, aby to fungovalo, a ono to funguje i v tuto dobu, která je pro mnohé špatná. Lékárna nám funguje líp a líp, že my opravdu nemáme problém.

A není možné, že by třeba i ten exotický název, určité tajemno ve jménu, mohlo mít vedlejší terapeutický účinek?

Dřív to asi tak bylo, ale dneska už je doba, kdy málokdo tuší, co to vůbec znamená. Běžně se stávalo, že chodili lidé do lékárny a říkali: Dobrý den, pane Kosma. Je tady pan Damián? A podobně.

A jaké jsou na to vůbec reakce od lidí, teď třeba, když se rozneslo, že nová lékárna se bude jmenovat Theodota?

Moc jich zatím nebylo, ono to ještě nikde nevisí, ještě to není napsané na domě, třeba ze SÚKLu taky zavětřili a ptali se, co to znamená.

A mají oni právo to nějak řešit?

Ne ne, to není asi potřeba. Ale mě na tom hrozně moc láká jedna věc. Tím, že takto pojmenuji lékárnu, jakoby vytáhnu svatou Theodotu z daleké historie a vrátím její existenci do povědomí, že tady někdo takový vůbec kdy byl.

Nepácháte tím už jistou formu magie?

Nevím, jestli magie, ale těší mě, že se Theodota ocitne ve všech seznamech lékáren v zemi a že třeba někomu vyvstane ­otázka, kdo to vlastně byl. Když jsem pátral po dokladech o svaté Theodotě, tak jsem napsal i profesoru Sokolovi na filozofickou fakultu, protože jsme nebyli schopni nic moc najít. Prohrabal jsem i americké stránky, kde jsou informace o všech svatých, ale skoro nic jsme nenašli. Je toho strašně málo, leč ta informace, že existovala a že to byla matka Kosmy a Damiána, opravdu je. Možná by nejvíc věděli ve Vatikánu. Mě baví představa, že třeba v důchodu postavím Theodotě kapličku.

Patří takové věci do moderní lékárny?

Můj základní poznatek je ten, že my pořád o světě nevíme všechno. Víme hrozně moc, ale pořád to není všechno, ­pořád jsou věci, které nějak fungují a dobře, ale my nevíme, jak. Po ­tisíciletí nikdo nevěděl o zemské přitažlivosti a dalších fyzikálních zákonech. Kdo znal krevní skupiny? Nevědělo se o spoustě věcí, které přesto existovaly.

Třeba elektřina…

Tak tu nechápu doteď ϑ. Učil jsem asi 18 let na farmacii v Brně, zdravotnické prostředky. Před studenty jsem bezostyšně mluvil o homeopatii, i když to nepatří do toho předmětu. Ale když to někdo naťukl, byl jsem schopen jim vyprávět vlastní zkušenosti a říkám: Já nepotřebuju, abyste to uměli, abyste to dělali, ale jenom připusťte, že existuje něco, čemu ještě nerozumíte a že to je důležitý přístup pro celý váš život. Abyste mohli růst a něco se sebou dělat, tak musíte uznat, že pořád ještě něco nevíte. Mě trošku trápí komentáře některých mladých lékárníků, kteří zbaštili všechnu moudrost, oni všechno vědí. My tady fungujeme 30 let v lékárně, padesátka za námi a člověk čím dál víc ví, že nic neví a musí se pořád učit.

A já se ještě dozeptám, jestli to není všechno v jednom ranku i s těmi názvy. Co když i na zdraví pacientů působí mnohem lépe přijímat léčivo U Kosmy a Damiána než třeba v lékárně č. 020704?

To jdete dál, než jdu já…

Já tam klidně jdu… ☺

Ale to je hezké, to jsem moc rád, já tuhle myšlenku přeberu pro sebe, protože se mi opravdu líbí. Ještě předtím jsem dělal asi 18 let kineziologii, což je samozřejmě alternativní metoda, která se dá odsoudit. Teď děláme biorezonanční terapii, máme místnosti mimo výdejnu v Dolní Dobrouči, tam máme tři přístroje na biorezonanční terapii. Můžete se tomu smát, ale já vidím ten účinek, nevím, jak to funguje, nedovedu to vysvětlit úplně přesně. Ale viděl jsem případy té kineziologie. Když jsem dělal s dětmi, měl jsem dítě, které se bálo chodit ven, protože by mohla být bouřka a uhodil by do něj blesk, a to, i když bylo hezky. Tak jsme pátrali po příčině, a to je takový nejukázkovější příklad, musím přiznat, že jsem z toho posléze byl dost hotový, protože jsme přišli na to, že když maminka byla s dítětem těhotná, jela s manželem na výlet v půjčeném autě od tchána, a ona přišla bouřka, to auto se jim rozbilo a ona měla strašný strach, takže i to dítě mělo strach, z toho, jak bude reagovat ten tchán. My jsme udělali odblokování přes kineziologii, dítěti bylo asi 5 roků a ze dne na den se to ztratilo, ze dne na den! Normální klasická medicína s tímhle bohužel neumí nic udělat, zůstal jsem z toho dost paf.

A co se dá v lékárně dělat kromě běžného výdeje? Respektive, co děláte a co byste mohli?

Myslím, že to je hodně o přístupu. Jednoho dne přišla do lékár­ny žena a přinesla nám bonboniéru a dopis. Dopis mám na našem facebooku. V dopise cituje Bibli: „Přívětivá slova jsou jako plástev medu, jsou sladká pro duši a hojivá pro kosti.“ A dodala: „Touto formou jsem vám chtěla poděkovat, protože v duchu tohoto textu u vás vždycky dostanu víc než jen ten nákup.“ A v tom je podstata toho, o co se v lékárně snažíme, dávat něco víc než jen určité léčivo.

Co konkrétně byste mohli tady v lékárně provozovat, třeba diabetické poradenství?

Jak to víte?! Já jsem diabetik, mám LADA (latentní autoimunitní diabetes 1. typu projevující se u dospělých), takže jsem na ­inzulínu. Domluvili jsme se s jednou doktorkou diabetoložkou, že pak tady v nové lékárně, až to půjde, uděláme třeba hodinové povídání pro nové diabetiky. Mohu jim předat své osobní zkušenosti a třeba i to, jak měřit, protože to byl můj obor na vysoké, zdravotnické prostředky. Samozřejmě taky strava je zásadní a může se o ní dlouho povídat.

A bral byste to jako výkon hrazený pojišťovnou? Je to teď placené?

Není, bylo by to dobře, ale rozhodně bych to nedělal jako primární věc proto, že za to něco dostanu. Dobře, můžu tam mít tu myšlenku, že lidi mě pak budou brát jako partnera, který jim je schopen poradit, s kde čím, což si myslím, že už i tak berou. Spousta lidí ví o mé cukrovce a přijdou, když mají jakýkoliv problém s glukometrem a tak. Přijdou za mnou a chtějí poradit, to už funguje, ale tímhle způsobem by to bylo i víc. A já pak budu třeba spoléhat na to, že pro inzulíny nebo pro jiné léky si přijdou ke mně, ale určitě to není primární zájem.

Ale když vyletíme nad vaši lékárnu a podíváme se na celý systém, co by vám pomohlo? Sledujete úsilí o úhradu některých výkonů?

K tomu asi nebudu mít úplně co říct, protože k tomu nemám moc informací. Spíš se snažím být s těmi lidmi. To, že jsem šéf a mám v lékárně x magistrů, tak stejně jsem to já, kdo tam ­většinou je ráno první a odchází často jako poslední.

Přesto, co byste chtěl zkusit kromě diabetologického poradenství? Očkování…?

Zrovna tady v nové lékárně jsme udělali konzultační místnost. Ještě na poslední chvíli jsme přidělali umyvadlo, protože nevím, co víc by tam mělo být, tak jsme to tam preventivně dali a třeba to dopadne.

A jste pro očkování v lékárnách?

Jsem pro. Klidně hned. Osobně nemám problém lidi očkovat. Holky v lékárně se sice trochu lekly: „Já jsem šla na farmacii proto, abych neviděla krev, nemusela brát injekční stříkačku do ruky!“ Na to jim říkám: „Nebojte, já to oočkuju, s tím problém nemám, když musím »očkovat« sám sebe“.

Jak jste vůbec k té nové lékárně přišel? Je to nádherný prostor…

Dole u nádraží jsme od roku 1995. Po revoluci jsme tam koupili dům a udělali z něj lékárnu. Asi před rokem se mi ozvali tady z toho baráku, ve kterém sedíme, že končí Komerční banka a že si představovali, že by tady po ní mohla být lékárna. A zazněla důležitá věta: „Kdybys o to měl zájem, tak se ptáme prvně tebe, než se zeptáme nějakého řetězce…“ Pravdou je, že já už tak deset let pokukuju po náměstí, kde by byl nějaký prostor. A moje životní teorie, která nemá s farmacií nic společného, je, že když mám něco v hlavě, když o něčem přemýšlím, tak se k tomu tvoří nějak podmínky, nevím jak, a jen si musí člověk umět počkat a ono přijde to pravé. A teď buch a je to tady. Nejlepší místo na náměstí, které může být, za parádní nájem, parádní spolupráce s tou firmou, všechno funguje.

Teď jenom, jestli se tady budou točit stejné peníze jako v komerčce...

Hmm, to asi ne, ale trezor nám tu nechali veliký a kvalitní.

Česká lékárnická komora, jak si myslíte, že teď funguje, jak se na ni díváte z Letohradu?

Asi jsem člověk, který je v orgánech Komory úplně nejdelší dobu. Myslím, že v revizní komisi jsem tak od roku 96–98.

Čím to?

Začalo to asi tím, že jsme už od 94–95 tady pořádali různá okresní setkání s přednáškami, tak jak to děláme doteď, pokud to jde. Když přijedou přednášející z Prahy, taky jsme tu měli ­Lauru Janáčkovou a podobné lidi, tak se užasle diví: 90 účastníků na malé dědině! To my máme problém dát v Praze dohromady 30 lidí. Jsou z toho docela štajf. No a tenkrát sem přijel Václav Šeda a říkal, že by bylo dobré, kdyby někdo takový v revizce byl. Tak jsem to zkusil. Asi v sobě mám zakódované to, že se věci mají dělat správně, tak, jak se mají dělat. Že se mají dodržovat nastavená pravidla a je potřeba jejich plnění nějakou formou vymáhat. Ale já nejsem moc pro trestání, spíš pro to, aby u každého z nás víc fungovalo svědomí.

Myslíte si, že revizní komise má mezi lékárníky autoritu?

(Dlouhé přemýšlení…) A co můžete dělat? Asi úplně ne, někdo to ale nějak posoudit musí. Jde o to, že tam jsou skvělí lidi, když vezmu Zuzku Kohlovou nebo Jarku Skopovou, to jsou tak poctivé ženské, lékárnice na svém místě, mě těší být mezi takovými lidmi a moci říct svůj pohled.

Jaké máte ohlasy od lékárníků? Cítíte od někoho někdy nenávist?

To ne, já jsem nikdy nezažil nějaké velké nenávisti, výpady nebo osočování, spíš naopak. Dost lidí volá kvůli těm ostatním. Hele, tamhle je nějaký průšvih, koukněte se na to. Zrovna včera mi volala kolegyně z Prahy, hele, z XY polikliniky odešla vedoucí lékárnice a nikoho tam teď nemají, koukněte se na to, jestli je to v pořádku, jestli se to nějak řeší a tak. Neberu to jako nějaké bonzování, spíš jako podněty, protože jestli máme dodržovat nějaká obecně přijatá pravidla, tak je potřeba takové věci řešit a dávat do pořádku.

Přejděme k vašim dalším aktivitám. Jak lékárníka napadne vydávat knížky?

To prostě přišlo. Samo. Ne, je to o tom, že jsme se potkali s ­Daisy Mrázkovou, která psala krásné pohádky. Ty jsme my starší měli v první třídě v čítankách. Halo, Jácíčku, je asi ta ­nejznámější. No a ona si po revoluci někde posteskla, že její knížky nikdo nechce vydávat, a my jsme věděli, že jsou hezké.

Tak je tady lékárník, který vydá hezké knížky, které žádný nakladatel nechce…

Ano, tak je tady lékárník, proč by nemohl? Potom samozřejmě Daisy v nějakém rozhovoru říkala: A představte si, že v Letohradě je lékárník, který ty knížky prodává v lékárně ϑ a ono to je jako lék.

A to se zase vracíme ke Kosmovi a Damiánovi, co všechno vytváří pozitivní léčivou sílu…

Určitě. Postupně jsme vydali sedm jejích knížek a lidé je mají rádi. Ty příběhy jsou krásné, chytré, jemné a zároveň hluboké, takže to můžete číst dětem od roka do sta.

A nikomu to nevadí? Co SÚKL?

Nic. Já mám živnostenský list a můžu klidně prodat důlní rypadlo, když na to přijde. To je účetní záležitost. Tam problém není, prodáváte kosmetiku a kde co po lékárnách, takže s tím problém není.

Ale vaše lékárna nevydala jen knihy Daisy Mrázkové. Co dalšího?

Celkem jsme vydali 7 pohádek, 5 knižních rozhovorů, co píše manželka a dnes točí pro Post Bellum, a ještě můj tchán je takový místní historik. Napsal spoustu knížek o všech domech v Letohradě, v Kunčicích i Orlici, kdo tam za posledních 300 let bydlel. Potom vydal Řemesla a živnosti v Letohradě, Židé v Kyš­perku, to všechno napsal tchán a on samozřejmě nemá finance na to, aby to sám vydal vlastním nákladem, tak jsme to zase vzali na sebe. Ty knížky, to je taková naše bokovka.

Od knížek zpátky k lékárníkům. Jak moc se u vás v kraji potkávají lékárníci?

Pořádáme setkání i dvakrát do roka. Celé sobotní odpoledne přednášky pro okres. Organizace byla vždycky na mě, ale všichni byli rádi, že se to koná a že z toho jsou nějaké body do vzdělávání. My starší, co pamatujeme předrevoluční dobu, tak jsme se všichni znali. Teď tam přijedeme a známe polovinu kolegů, možná ani ne, mladých je tolik, že je ani nestíháme poznat.

A mají mladí lékárníci chuť se seznamovat, vstupovat do stavovského života?

Myslím, že ano, aspoň tady ano. My jsme relativně malý okres, ale asi možná jeden z mála, kdo takovéhle akce dělá. Snad kromě Pavla Grodzy, to je velký aktivista, dokonce jsme plánovali, že uděláme nějakou společnou akci. K nám jezdí hodně mladých, možná je to těmi body nebo třeba i občerstvením, ona tam vaří moje sestra a všem to hrozně chutná.

Zdá se ale, že tím seznam vašich aktivit nekončí, možná teprve začíná.

Cestování je můj velký koníček. Stál jsem na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Ale mojí nejoblíbenější zemí ze všech je Jordánsko. A tam přírodní rezervace Wadi Rum a Wadi Ghuweir. Já mám rád skály. A tam je třeba kaňon, kterým protéká potůček, na některých místech roztáhnete ruce a na obou stranách se opřete o skálu. A 50 metrů skal nad vámi. A ten pískovec je tak barevný, že to jsou takové jako čáry, takhle čáry a takhle čáry (předvádí) a to je taková nádhera, že já jsem snad krásnější místo na světě neviděl.

Nepřekáží vám při náročnějším cestování inzulin? Jak to zvládáte?

To se ptáte podobně jako na jedné diabetologické besedě. Tam padla otázka: „Máme nově inzulín, můžeme jet k moři?“ Tak jsem odpovídal: „Vzhledem k tomu, že já na kole s inzulínem ujel 3 200 km do Santiaga, vylezl do 5 tisíc metrů, absolvoval 11denní trek v Nepálu a všechno se to dalo, tak asi k moři můžete.“ Ale uznávám, že jsem v tomto extrémista. Letos mě pravděpodobně čeká cesta do Itálie na kolech. V Dolní ­Dobrouči, kde máme výdejnu, mají družbu s jedním italským městem, takže z Dobrouče pojede výprava na kolech do Itálie asi 850 km a já jako dobroučský lékárník pojedu s nimi.

S kým jezdíte na podobné výpravy?

Různě, s rodinou taky, oba synové skalám taky propadli. Ale máme i partu chlapů, se kterými jezdíme na kola. To je skvělý relax, protože mezi chlapama je to takový svobodnější, člověk nemusí nic. Jezdím taky na tzv. mužské kruhy, což je roční tvrdý výcvik, kde jsou různá cvičení, povídání, víkendovky, pak i desetidenní pobyty. A tam je třeba 4denní půst v lese bez jídla, bez lidí, úplně sám, člověk se zahloubá víc do sebe. Trochu jsem musel vychytat ten inzulín, ale zvládnul jsem to úplně v pohodě a je to ohromný celoživotní zážitek.

A z výčtu vašich aktivit a zájmů není možné vynechat rybaření. Jak se lékárník dostane k tomuto koníčku?

Do rybářského kroužku nejdřív chodil můj synovec. Řekl jsem si, že to zkusím taky. A najednou jsem byl ve výboru, mám lovičský zkoušky, dělám jim účetnictví a prodávám povolenky. Ano, normálně do lékárny chodí rybáři a já jim prodávám povolenky. Ale je to spíš taková administrativní výpomoc.

 A že byste si sám šel odpočinout k vodě s pruty…

Chodím, chodím, samozřejmě jenom přes léto, ještě jsem letos nebyl. Jako rybáři tady máme dva své rybníky, tak tam jdeme občas sednout. Naště stí oba synové i dcera jsou taky u rybářů. 16letou dceru ještě občas ukecám, aby šla se mnou, tak tam občas posedíme a to je fajn.

A co z toho mimolékárnického je pro vás nejdůležitější, o co byste opravdu nikdy nechtěl přijít?

Asi cestování. A vlastně ještě jedna věc, která vůbec zatím nepadla. Sauna a otužování. Já mám slepého 27letého synovce a spolu se jezdíme koupat do přehrady Pastviny i během zimy. Vůbec je neskutečné, co s ním zvládáme. Jezdím s ním lyžovat, on lyžuje hrozně rád, já ho přes sluchátka a mikrofon naviguju a on to skvěle zvládá.

Co z toho má?

Má hrozně rád rychlost, jezdí i na motorce. Dokumentaristka a držitelka Českého lva Jana Ševčíková s ním dokončuje dokument. Lezeme po skalách, jezdíme na dvojkole, kolečkových bruslích, já musím mít světlou bundu a on jede přímo za mnou, vidí asi tak 5 %, tak na metr vidí, že je někdo před ním.

Proč tohle všechno děláte? Jaký to má smysl pro lékárníka?

Asi je to tak, že se lékárník, nelékárník snažím dělat dobré věci. Asi je to vychováním, vírou, svědomím. Občas si říkám, že ­Theodota, Kosma i Damián se snažili konat dobro pro lidi kolem, pro chudé. Teď už u nás těch chudých moc není, ale dobré jde dělat přece vždycky. A doufám, že celá tahle „svatá rodina“ z toho může mít radost.

Zdeněk POKORNÝ