Vítaná sjezdová změna

V době, kdy budete číst tento článek, budou všechna důležitá usnesení Sjezdu už dávno známa a prodiskutována na diskusních fórech Komory i v sociálních sítích.

Všichni budou vědět, že XXX. Sjezd navýšil řádný členský příspěvek na 4 000 Kč, schválil účetní závěrku na rok 2019, rozpočet roku 2021 i jeho plnění a také rozpočet na rok 2022 včetně záměru koupě nového sídla Komory. Mnohým také pravděpodobně neuniklo, že bylo přijato usnesení o zákazu diskuse o tomto časopisu na příštích pěti sjezdech. Jakkoliv je tento konkrétní bod usnesení spíše recesistickou avantgardní proklamací a nemá skutečný reálný dopad, dali jím navrhovatelé i samotní delegáti najevo, jak je taková každoroční diskuse zbytná, notabene v situaci, kdy je časopis schopný si na tištěnou podobu vydělat. Představenstvo si do dalších let uložilo celou řadu úkolů, a ještě další jim tradičně přidali samotní delegáti. Pokud jste je ještě nečetli, najdete je společně s výzvami pro nově zvolenou poslaneckou sněmovnu, ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny v plném znění Usnesení, které společně s komentovanými změnami v řádech otiskujeme na dalších stranách tohoto čísla.

Ti, kteří se zajímají, budou vědět, že delegáti Sjezdu neschválili jednu ze dvou žádostí o přítomnost na Sjezdu v roli pozorovatele z důvodu nezvolení delegátů. Pro zjevný rozpor s usnesením XX. Sjezdu ČLnK (2010) nebyla schválena přítomnost Aleše­ Ne­dopila jako druhého pozorovatele za OSL Praha-východ. V průběhu jednání došlo krátce i na podnět Jana Horáčka, ­prvního prezidenta České lékárnické komory. Před nedávnem žádal Revizní komisi o prošetření údajného nehospodárného nakládání představenstva s prostředky Komory v souvislosti s konáním oslavy 30. výročí od vzniku ČLnK. Na sjezdu přímo zaznělo, že Revizní komise žádné pochybení nenašla a podnět proto jako neopodstatněný odložila. Související Horáčkovy návrhy na změny řádů si na sjezdu osvojila členka představenstva Nina Švédová a delegáti sjezdu je drtivou většinou hlasů odmítli, všech šest. Pseudokrizi kvůli rozpočtu na rok 2021 totiž už dříve elegantně vyřešili dodatečným schválením předmětného rozpočtu.

Hladkému průběhu sjezdu možná pomohla roční pauza, možná změna místa konání a možná se jenom stal zázrak. S blížícím se koncem programu, jen málo za plánovaným časem, jsem pozoroval udivené výrazy v zarouškovaných obličejích mnohých letitých sjezdových matadorů. A na samém konci jsem tentýž údiv vnímal v komentářích na rozloučenou. Ještě ráno totiž asi nikdo nevěřil, že sjezd proběhne v tak konstruktivním duchu a podle předloženého programu bude nejenom probíhat, ale také skončí. Také jsem tomu nevěřil, z třiceti sjezdů jsem byl na víc než polovině, a ještě žádný se tomu letošnímu nepodobal.

Abyste pochopili, o čem mluvím, dovolím si citovat svoje úvahy z nedávných let, kdy jsem psal sjezdové zpravodajství, a jednu od kolegy Jiřího Gregora z roku 2016: „Sjezd delegátů má konstruktivní možnosti jednat a podílet se na řešení problémů, kterým na jiné úrovni čelí představenstvo, ale má také možnost do aktivit představenstva takzvaně hodit vidle. Moje opakovaná zkušenost říká, že mnozí delegáti se právě k tomu organizovaně a iracionálně uchylují a léčí si tím svoje osobní komplexy a frustrace na lidech, na které je trochu víc vidět, protože se snaží smysluplně jednat v představenstvu ve prospěch lékárníků.“ Já o dva roky později napsal na stejné téma: „Na každém dalším se přesvědčuji, že ‚je to marný, je to marný, je to marný‘. Mezi delegáty Sjezdu vždycky najdu hvězdy stálice, stabilně umanuté a s talentem každé věcné téma obrátit do osobní roviny.“

Letošní sjezd takový nebyl!

V roce 2018 jsem napsal své dávné přesvědčení, k čemu má být Sjezd. Že nezbytně nutně musí projednat hospodaření Komory. Že není a nemůže být platformou pro vymýšlení naší budoucnosti. Jako nejvyšší orgán Komory by měl dříve vymyšlené buď schválit nebo odmítnout.

A přesně takový byl XXX. Sjezd ČLnK, konstruktivní, kultivovaný a velmi dobře připravený. Podíleli se na tom samotní ­delegáti, kteří mě po dlouhých letech přesvědčili, že to snad zas tak ‚marný‘ není.

Stanislav Havlíček