Lékárnické protesty a mráz z Palackého náměstí

Za nejintenzivnější dobu lékárnických protestů prozatím považujeme přelom roku 2005/2006. Jak dlouho tato excitovaná doba trvala a má vůbec místo v novodobé lékárnické historii? Co bylo skutečným důvodem, který donutil lékárníky se semknout a protestovat?

3. prosince 2004 požádala ministryně zdravotnictví (Milada Emmerová, ČSSD) prezidenty zdravotnických komor o vyjádření k otázkám koncepce zdravotnictví. Byla to jedna z posledních zveřejněných koncepcí a prezidenti zdravotnických komor ke koncepci pronesli následující:

Prezident lékárnické komory (Chudoba) informoval o tíživé situaci lékáren, které jsou plátci DPH a musejí zavádět podvojné účetnictví, o působení nadnárodních společností na trhu s léčivy v ČR a o neúnosném prodlužování úhrad ze strany zdravotních pojišťoven. Zdůraznil potřebu stanovení sítě lékáren, cen a úhrad léčiv. K vlastní koncepci pak poznamenal, že by měla být konkrétnější a lékárnám vytvářet srovnatelné ­podmínky. Na ­závěr připomněl, že Komora postrádá užší spolupráci s ­ministerstvem zdravotnictví i s poslaneckou sněmovnou.

Prezident stomatologické komory (Pekárek) předložený materiál odmítl nazvat koncepcí, podle něho se totiž o žádnou koncepci nejedná. Stomatologové v ní postrádají definici svobodného povolání a za potřebné považují novelizaci zákona o DPH, který zpoplatňuje zdravotní péči, což má negativní dopad na její poskytovatele i na pacienty.

Prezident lékařské komory (Rath) označil materiál ministerstva za těžko čitelný, málo pochopitelný a příliš vědecky zaměřený. Nejlepší koncepcí by podle něj bylo hledání konsensu napříč politickým spektrem a prioritou by měla být záchrana sítě zdravotnických zařízení.

O 11 měsíců později bylo všechno jinak a konsensuální koncepci napříč politickým spektrem s prioritou zachování sítě zdravotnických zařízení předvedl bývalý prezident lékařské komory a novopečený ministr zdravotnictví Rath sérií autoritářských rozhodnutí, z nichž nejdůležitějšími bylo zejména vyhlášení nucené správy nad Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a odvolání její ředitelky Jiřiny Musílkové, změna stanovování cen léků, posilování role státu ve zdravotnictví a odmítavý postoj vůči privatizaci zdravotnických zařízení.

Ministerský návrh na snížení obchodní přirážky o 3 % vyvolal obrovskou nevoli lékárníků a už v předvánočním čase hrozila ve čtvrtek 22. 12. 2005 výstražná stávka. Z vícero důvodů ji nakonec představenstvo České lékárnické komory nesvolalo, přestože o den dříve zástupci lékárníků neúspěšně intervenovali u tehdejšího předsedy vlády Jiřího Paroubka (ČSSD).

Posledním stéblem, kterého se lékárníci chytli, byla tisková chyba ve znění Cenového výměru, který obchodní přirážku snižoval zpětně k 1. 1. 2005. Ministerstvo financí chybu uznalo a výměr vydalo znovu již bez technické chyby. Lékárníci tak měli na přecenění pouhý jeden den. Předpověď, že v důsledku časové tísně nebudou lékárny po novém roce otevřené, se nenaplnila, lékárny 2. ledna otevřely a do zahájení voleb do poslanecké sněmovny zbývalo přesně 6 měsíců.

Revoluční rok 2006

I na začátku ledna ale lékárníci zůstávali ve stávkové pohotovosti, další prohlášení ministra zdravotnictví totiž odkrývala jeho plány na další snižování marže a co hůř, označil lékárníky, a hlavně provozovatele lékáren, za parazity. To mu mnozí z nich dodnes nezapomněli a to, víc než snížení marže, byl mnohem silnější důvod, kvůli kterému se nakonec rozhodli pro výstražné tříhodinové uzavření lékáren v pondělí 30. 1. 2006.

Ještě předtím ale proběhlo další neúspěšné jednání představitelů lékárnické obce s premiérem Paroubkem (21. 1.) a velká demonstrace před budovou ministerstva zdravotnictví (26. 1.). Demonstrace se zúčastnilo necelých 2 000 lidí (některá média uvedla dokonce 5 000), převážně lékárníků a dalších zaměstnanců lékáren.

Součástí demonstrace byla „Výzva českých lékárníků ministrovi zdravotnictví, MUDr. Davidu Rathovi“. Ve výzvě mimo jiné vyjádřili nespokojenost s řízením resortu zdravotnictví, připodobnili chování ministra zdravotnictví k choromyslnému římskému císaři Neronovi a vyzvali jej, aby „už konečně popřál sluchu našim argumentům a začal se chovat racionálně“. Dále vyzvali ministra, aby lékárníky přestal urážet a požádali o „omluvu nejen za pohrdavé výroky o parazitech a další urážky, ale především za zjevné snahy ponížit náš obor a vykázat ho někam na periferii zdravotnictví“.

A splnily lednové protestní akce svůj cíl? Byly vůbec k něčemu v době, kdy se za svého ministra postavil i premiér a stejně jako ministr hodil lékárníky přes palubu. Na to jsme se v tomto časopise ptali přímých účastníků demonstrace i protestního uzavření lékáren. A stejně jako před patnácti lety rezonuje z odpovědí spíše opatrné ne. Pro mnohé totiž splnily protesty účel jenom částečně, ukázali jsme, že se lékárníci umí semknout a táhnout společně za jeden provaz. Otázkou zůstává, kterým směrem táhneme a co je cílem našeho tažení. Mnohým lékárníkům byla tehdy samotná výzva ministrovi málo. Nestačilo jim, aby už konečně popřál sluchu našim argumentům a začal se chovat racionálně, aby nás přestal urážet a za své výroky se omluvil. Chtěli víc!

Chtěli odvolání ministra zdravotnictví a demisi vlády. Do voleb tehdy zbývalo 5 měsíců.

Ministr v době demonstrace v budově ministerstva nebyl, z poslanecké sněmovny jízlivě vzkázal, že zásadně nenavštěvuje akce, na které nebyl pozván a na tiskové konferenci, kterou následně uspořádal, pak jenom zopakoval, že v demokracii může každý protestovat a vyjadřovat své názory, a že se proto na ­lékárníky nezlobí. Zároveň dodal, že pro takové protesty nemají lékárníci objektivní důvod a protestují jen proto, že jim klesají zisky.

Při protestním uzavření lékáren (30. 1.) se ukázalo, že se daří plnit jeden lékárnický cíl; přitáhnout k problematice zájem ­veřejnosti. Ne všude ale stál většinový zájem veřejnosti na straně lékárníků. A později jsme o podporu veřejnosti přišli, když se nenaplnilo lékárnické varování, od té doby mnohokrát opakované, že lékárny budou krachovat. Konkrétně v zimě 2006 odhadovali zástupci lékárníků, že dopad snížení marže ekonomicky neustojí více než 500 lékáren.

Ještě to není konec, ale vyhodnoceno s odstupem času skončila jednotná lékárnická linie odporu právě na přelomu ledna a ­února 2006. Od února to už nebyly jenom naše protesty a také už to nebyla ta počáteční lékárnická jednota.

20. 2. 2006 přistoupila distribuční firma Pharmos a. s., na separátní dohodu s ministerstvem zdravotnictví o zásobování zadlužených fakultních nemocnic v ČR. O den dříve totiž vláda oznámila mimořádnou úhradu nemocničních dluhů distributorům ve výši 400 miliónů korun. Jeden ze čtyř pilířů v lednu ad-hoc vytvořené aliance lékárnických organizací Česká lékárnická komora (ČLnK), Grémium majitelů lékáren (GML), Asociace provozovatelů lékáren (APL) a Asociace velkodistributorů léčiv (AVEL) se otřásl v základech.

Představenstvo České lékárnické komory vydalo prohlášení, že postup společnosti Pharmos a. s., neschvaluje! Grémium majitelů lékáren oznámilo, že firma Pharmos a. s., upřednost­nila své obchodní zájmy nad zájmy svých obchodních ­partnerů a tímto krokem popřela svá předchozí tvrzení, že jako jediná lékárnická distribuce bude prosazovat zájmy ­lékárníků na trhu v ČR.

V březnu 2006 přestala být společnost Pharmos a. s., ­členem AVELu.

24. února 2006 se konala velká demonstrace zdravotníků na Staroměstském náměstí. Konala se i přesto, že o pět dní dříve přislíbil ministr „rozumným lékařům“ z České lékařské komory a Lékařského odborového klubu úpravu úhradové vyhlášky ­směrem k navýšení plateb. Krizovému štábu zdravotníků, ­čítajícímu dalších 21 zdravotnických organizací, ovšem takový drobný ministerský ústupek nestačil a na demonstraci pozval kromě zdravotníků také jejich pacienty. Přítomným zazpíval Ivan Hlas, petici za odvolání ministra Ratha, kterou pacienti podepisovali v lékárnách, se za měsíc trvání protestů rozhodlo podepsat víc než sto tisíc lidí. Jenomže osamělý lékárnický hlas, reprezentovaný prezidentem Komory Chudobou, už byl jen jedním mezi dvěma desítkami hovořících lékařů, jejichž problémy se „podle některých aktérů z lékárnické obce“ lékárníků bezprostředně nedotýkají. Jen to ta obrovská většina protestujících lékárníků ještě nevěděla. Ani jim tehdy totiž nešlo o drobné ústupky. Většině lékárníků totiž šlo o vlastní hrdost, o smysl vlastní práce a taky o satisfakci. A nic z toho nechtěli prodat za drobné.

11. března 2006 se v Praze uskutečnil mimořádný Lékárnický sněm. Přijelo na něj asi 600 lékárníků a objevily se základní 3 teze myšlenek kudy z nastalé krize. Všechny tři ovšem měly dva společné jmenovatele: „všechno až po Rathovi“ a „možná“. O našich argumentech (1. rovný přístup k lékům – stejné doplatky, 2. degresivní obchodní přirážka 33–6 %, 3. Informační servis a placená poradenská činnost) se s námi nikdo na ministerstvu bavit nehodlá a jejich prosazení je tak spíše nereálným snem.

Neplatilo to ale absolutně!

Než se totiž v březnu 2006 rozešla lékárnická jednota v lednu ad-hoc vytvořené aliance čtyř mušketýrů (ČLnK, GML, APL a AVEL), stalo se několik nepochopitelných věcí. Už před velkou zdravotnickou demonstrací probíhaly neoficiální kontakty některých provozovatelů lékáren s ministrem zdravotnictví. Námluvy pro lékárníky tenkrát obstaral tehdejší předseda představenstva společnosti Česká lékárna a. s., Jaroslav Havrda, strojní ­inženýr, který byl zároveň předsedou APL. Na začátku března bylo ­(údajně) i několika lékárníkům provozovatelům jasné, že se společný cíl zdravotníků, tedy odvolání ministra Ratha, přesouvá do oblasti utopie. Tehdy, přesně tři měsíce před volbami, byl podle nich nejvyšší čas jednat a tehdy se, slovy tehdejšího předsedy Jaroslava Polácha, k oficiálnímu jednání s ministrem Rathem rozhodlo Grémium majitelů lékáren.

Cílem jednání bylo zavést degresivní obchodní přirážku v takové podobě, která by pomohla veřejným lékárnám postiženým plošným snížením obchodní přirážky. Na té se GML a APL s ministerstvem zdravotnictví dohodly na konci března. Degresivní obchodní přirážka byla navržena na postupný pokles z 33 % na léky do 300 korun až na 10 % u léků s cenou nad 5 000 korun.

Vážený aritmetický průměr sdružené přirážky pro lékárny a distributory by byl 27,6 %, o 1,4 procentního bodu méně než výše přirážky, která vyhnala lékárníky do ulic.

A jak tehdejší předseda GML napsal, bez jednání mohlo být ještě hůř. Už při první schůzce s ministrem bylo slíbeno, že osud dalších legislativních návrhů záleží na přístupu, jaký k ministrovi zdravotnictví lékárníci zvolí, zda budou jednat o problémech, nebo jen demonstrovat.

Na zdůraznění toho, co lékárníky „neposluchy“ čeká, ministr připravil zavedení výdejen léků o rozloze celých 24 m², samoobslužný a internetový prodej léčiv bez lékařského předpisu a návrh elektronické preskripce, která by mohla ve větších zdravotnických zařízeních směřovat pacienty do jedné lékárny. Ministr ale slíbil zástupcům z GML, že pokud lékárníci přestanou protestovat, zůstanou tyto vyhlášky nepodepsané.

Pro výše uvedené hrozby vyzvalo Grémium majitelů lékáren všechny lékárníky, aby zvážili svoji účast v hromadných protestních akcích, neboť z hlediska současného stavu věcí pro ně nemají jiný racionální důvod, než osobní antipatie kvůli urážkám stavu a dalším příkořím, kterými si prošli.

Jenomže přesně o to lékárníkům šlo. O satisfakci za ­­způsobená příkoří, o vlastní hrdost a o smysl vlastní práce. A nic z toho nechtěli prodat za drobné.

Bylo to už jedno, tahle zbabělá gremiální výzva ke kapitulaci se k většině lékárníků dostala prostřednictvím tohoto časopisu až v červnu 2006. Na konci května proběhl takzvaný Týden neklidu i za účasti lékárníků a 3. června 2006 Paroubek s Rathem prohráli volby. Od 1. srpna 2006 začal platit i cenový výměr ministerstva financí, který zavedl degresivní marži na léčivé přípravky. Ministr zdravotnictví v demisi na rozloučenou podepsal všechny vyhlášky, kterými hrozil, a až na čtyřiadvacetimetrové výdejny tu jejich dědictví máme dodnes.

Co na tom, že proklamovaná lékárnická jednota vlastně nevydržela ani celé dva měsíce, co na tom, že se o naše největší zadostiučinění s velkou pravděpodobností zasloužil doktor Macek, když Rathovi na sjezdu Stomatologické komory vlepil pohlavek. I přes to patří rok 2006 pro mnoho lékárníků, přímých účastníků protestních akcí, k nezapomenutelným momentům lékárnického života. Pro mnohé pamětníky, mne nevyjímaje, stálo těch několik hodin produpaných v desetistupňovém mrazu na Palackého náměstí za to. Nikdy před tím ani potom už jsme neměli tak intenzivní pocit, že jde o něco velkého, že píšeme dějiny, že to k něčemu je a můžeme něco dokázat.

Nejspíš nebylo a nemohli jsme. Ani tohle vědomí nám nevezme pocit, že to za to stálo. Neprotestovali jsme za 3 % marže a ani to po nás nikdo nechtěl. Mrzli jsme před ministerstvem, abychom sami sebe přesvědčili, že máme svou hrdost, že naše povolání něco znamená.

A za to si nějakou, alespoň malou, hvězdu na lékárnickém nebi zasloužíme. Lékárníky v nás si totiž urážet nedáme!

Stanislav Havlíček