V tomto čísle píšeme v Hvězdných hodinách českého lékárenství o relativně krátkém, ale o to intenzivnějším období roku 2006/2007, kdy lékárníci demonstrovali proti dehonestaci profese ze strany tehdejšího ministra zdravotnictví.

PharmDr. Lukáš MALÝ, Lékárna Klášter, Liberec

Těžká otázka. Nevím, co by mě „donutilo“ nejít do práce. Aktuálně asi něco velkého, zrušení lékárenství jako zdravotní služby nebo zrušení SiV bez náhrady. Ale sám nejsem velký revolucionář, tak bych se nejspíš připojil k již vytvořené akci. V brzké době hádám, že nás opět čeká Rx online, ale tomu se opravdu nemůžeme bránit donekonečna.

PharmDr. Miroslav KOŠKA, Lékárna Dr. Max, Brno

Nejsem příznivcem stávek. Vnímám je jako příliš radikální krok a měl by být vyhrazen jen pro velmi vážné důvody (což je například ona veřejná dehonestace). Důsledky stávky navíc často odnesou nevinní. Když už, tak jsem pro symbolické reakce – omezení služeb, v lékárně např. změna barvy oděvu. A jasné a srozumitelné vysvětlování, co se děje a co přesně je špatně. A právě tu komunikaci a jasná sdělení, i v médiích, vnímám jako vhodnější způsob, jak na sebe upozornit. Palčivých témat je hodně – vnímání naší profese, ocenění, resp. spíš neocenění našich konzultací a poradenství, způsob odměňování atd. Bývají v usneseních našich sjezdů, jsou častým tématem našich diskusí i součástí legislativních návrhů. Jen mám stále pocit, že se nám nedaří uchopit naši pozici v systému zdravotnictví, popsat ji slovy a vysvětlit naše postoje a cíle veřejnosti, a to zejména politikům.

Mgr. Filip Škarda, U Matky boží pomocné, Veselí nad Lužnicí

V době, kdy probíhala stávka proti dehonestaci lékárenství tehdejším ministrem Rathem, jsem ještě nebyl ani studentem Farmaceutické fakulty, nicméně od starších spolužáků jsem na škole získal poměrně ucelený obrázek, kdy i pomocí billboardu vystoupili také studenti na podporu našeho oboru.

Ještě před pár lety bych na otázku odpověděl jedním slovem: okamžitě. Okamžitě bych se připojil k de­monstraci za svou profesi, poslání, povolání. Dnes bych se asi rozmýšlel déle. A to zejména proto, že mám pocit, že nás není mnoho, kteří by o to stáli. Koneckonců za stav, v jakém se české lékárenství nachází, si mohou lékárníci z velké části sami. Dokonce si troufnu tvrdit, že nadpoloviční většina lékárníků s tím, kromě nám tak ­vlastních nářků a sebelítosti, nehodlá nic dělat. S tímto stavem já se neztotožňuji, budu vždy bojovat za lékárenství jako profesi a poslání, které je hodno velkého respektu. Nikoliv však proklamacemi, demonstracemi či stávkami, kterých se ani nezúčastní většina lékárníků, protože jim to někdo zakáže či je jim to jedno. Každý z nás by měl začít u sebe, ve své lékárně a místo stávky ukázat, že jsme tady pro naše pacienty – jako odborníci, zdravotníci s lidskou tváří, radou na jazyku, milým slovem na rtech a úsměvem na tváři. Nářky, stávkami, nadávkami a sebelítostí se potopíme akorát do hlubší bažiny, ze které již nebude cesty zpět. Přál bych našemu oboru více srdečnosti, boj o větší kompetence a odbornost. Možná jsem naivní, tak vás žádám, nechte mě v tom, neboť má naivita, zdá se nese ovoce, minimálně v mém okolí. Protože ač stále ještě mladý, již vím, jaké to je být oním „Panem lékárníkem“. A to ve mě vzbuzuje naději, že zmiňovaná bažina ještě není tak hluboká.

PharmDr. Přemek Císař, Lékárna Modřínová, Třebíč

Jako anglofil a pravičák považuji stávky za historickou součást veselého národního koloritu zemí žabožroutů a špagetářů. Nejsem si tedy jist, jestli bych šel stávkovat za lepší příští. Myslím, že v ta­kových situacích je třeba lépe vysvětlovat, v čem jsme užiteční. Nemá cenu stávkovat za něco, co s námi lidé necítí. Musíme mít lid nejdřív na své straně. Více propagace, méně stávek. A abych jen planě nežvanil o propagaci, přikládám heslo: Mzdu za práci, ne za krabičku!

A údernou báseň.

Lid povolal nás do zbraně, my opustili táry

a vakcíny jsme ředili – jakoby čáry máry.

Ředíme pevně, v oku mráz, vstříc slunci comirnaty,

střežíme život důchodců a myslíme i na ty.

Kdyby snad vrazi z Wuchanu spálili nás jak Neron,

poznají lékárníků hněv, my máme Regeneron.

PharmDr. Veronika Horáková, Nemocniční lékárna Fakultní nemocnice, Motol

Na období, kdy byl ministrem zdravotnictví David Rath, nemůžeme mít my lékárníci hezké vzpomínky. Snad kromě jedné, která mi asi nejvíc utkvěla v hlavě a sice výchovný pohlavek Rathovi od Miroslava Macka a následná rvačka. To byl asi tak reálný obraz té doby. Pohlavek mě škodolibě potěšil, brala jsem ho jako malou satisfakci za křivdy a ­ošklivosti, které páchal na lékárnících.

K samotné stávce – pracuji v nemocnici s nepřetržitým provozem (a musím podotknout, že v ní pracuji ráda), kde bych nemohla a ani nechtěla nevydat statimový lék pro hospitalizovaného pacienta, který je na provozu lékárny zcela závislý a ohrozit tím jeho zdraví nebo život, takže protest by jistě musel být spíše symbolický. Důvodem nějaké formy protestu by u mě byly aktivity poškozující pacienty, a to především oslabením našich kompetencí nebo vynucováním eticky problematických praktik.

Mgr. Helena Slámová, Lékárna Komín, Brno

Stávku vnímám jako nejzazší možnost řešení problémů, u kterých se již vyčerpaly všechny jiné možnosti. Když je situace zoufalá a kompetentní orgány nereagují, ba dokonce selhávají. Byla bych ráda, kdyby k těmto situacím docházet nemuselo. Pokud by ale nebylo zbytí, například v případě schválení zásilkového výdeje léčiv na recept, pak bych neváhala tuto formu hlasitého odporu využít. I lidé ve svých soukromých životech sahají ke krajním řešením, když neznají jiné východisko, nikoho nezajímají a nikdo je neposlouchá. Ne vždy se tímto způsobem dosáhne potřebného, často je na nápravu pozdě. Navíc řetězce a jejich zaměstnanci by se ke stávce pravděpodobně nepřipojili, takže účinnost takové akce by vzhledem k rozsahu mohla být sporná. Lépe, abychom k těmto krokům nebyli nuceni.

Abychom k tomu nebyli nuceni, musíme být slyšet kontinuálně. Často se setkávám s názorem, buďme ticho, nejsme přece jako oni, buďme slušní, buďme odborní a tím všechny přesvědčíme o své nepostradatelnosti. Kéž by tomu tak bylo. Ale když vás někdo vraždí, bráníte se všemi dostupnými prostředky nebo ho jen slušně požádáte, aby to nedělal? Sama preferuji řešení sporů v klidu, po dobrém a férově. To jde, pokud je protivníkem stejně slušný a férový soupeř. Pokud hájíte své zájmy před silným bezohledným rivalem, který se neštítí ničeho, musíte proti němu použít nejlépe jeho vlastní zbraně.

Ukázalo se, že mlčet a se skloněnou hlavou se všemu přizpůsobit, jak jsme to dosud často praktikovali, nefunguje a k ničemu nevede. Naopak, kdykoliv jsme se semkli, důrazně se ozvali a přestali být nesmyslně hyperkorektní, dosáhli jsme alespoň dílčích úspěchů.

Když ukážeme naši sílu, že nemáme strach a chceme bojovat, žádný soupeř to nebude mít tak snadné a bude muset více zvažovat své kroky. Každá nepřátelská akce musí ihned vyvolat naši důraznou reakci. Nejen Komora, my všichni bychom měli vytvářet permanentní tlak. Nebo ještě lépe: převzít inciativu a chtít víc, i zdánlivě nemožné. Povznést se na nezdary a vytrvat po třetí, po páté. Chrlit naše návrhy stále dokola, třeba jen s kosmetickými úpravami a obměnami téhož. Vyhozeni dveřmi máme se vrátit oknem. Zaměstnat protivníka smělými nápady a požadavky, aby on musel odrážet útoky naše, ne naopak. Tím se unaví, ztratí pozornost, začne chybovat. Návrat lékáren do rukou lékárníků – to nejde. Opravdu? A co to zkusit? S drzostí nejdál dojdeš :). 

Mgr. Lukáš Koblasa, Lékárna U Svaté Terezie, Náchod

O tomto období toho mnoho nevím, tou dobou jsem totiž bojoval tak leda s organickou chemií na fakultě a příliš nesledoval politickou situaci, ale uvědomuji si, že jeho následky pociťujeme ještě v těchto dnech.

Okolnosti, za kterých bych byl já ochoten vyrazit do ulic, by samozřejmě musely být velmi vážné, na druhou stranu s vidinou alespoň nějakého možného posunu k lepšímu. Navíc by to celé muselo být dobře uchopeno a jednoduše a jasně komunikováno, aby i veřejnost pochopila účel takové stávky, aby to nedopadlo jen jako takové prázdné stěžování si. V současnosti vnímám takovými okolnostmi především dění okolo zásilkového/distančního výdeje léků na předpis. Elektronizace lékárenství je věc, která se nám jistojistě nevyhne, a jakým způsobem se podaří již v zárodku nastavit její pravidla, je to nejdůležitější pro budoucnost celého našeho oboru. Je proto důležité se v takové chvíli ozvat, protože by také nakonec bylo možné, že se probudíme do světa, kdy klasický lékárník, jak ho známe, už nebude potřeba, a nahradí ho třeba výdejní box, nebo nějaký lékárník–robot.