Pyreneje – splněný sen

Jako rodina fungujeme dobře. Nic nám nechybí, jsme zdraví a máme víc, než kdy budou mít víc než tři čtvrtiny obyvatel planety země. A přesto nám to nestačí. Abych byl spravedlivý, mně to nestačí. Proto mívám nápady o kterých, kdyby někdo řekl, že jsou zpovykané, nemohl bych se na něj zlobit.

Celý život se pouštím do různých dobrodružství a nevím, co si od toho slibuji. Nic užitečného z nich nekouká. Lidstvu to neprospívá. Ale ani neškodí. Možná jde právě o to. Žít svůj život, neškodit, nebo škodit co nejméně, a mít se na co těšit. A ­těšit se na to, až se vydám na cestu, je asi to, oč jde. Při výběru svých dobrodružství jsem hodně opatrný. Pohodlný a ustrašený. Bojím se tropických nemocí, zlých lidí, blesků, medvědů a hladu. A tak si ukládám dosažitelné cíle. Jsou desetitisíce skutečných dobrodruhů, mezi které určitě nepatřím. Přejít Pyreneje není až tak velký výkon. Takový přiměřený, hezký a civilizovaný. Zabezpečený. Celkem frekventovaný. Přejít je s manželkou a dcerou ve třech a vyzkoušet tak, jak moc dobře opravdu fungujeme, už ale jistou mírou dobrodružství mimo komfortní zónu bylo. Tušili jsme to. Jen jsme netušili, jak velká zkouška to bude a jestli svůj vztah zbytečně nepřepínáme. Obstáli jsme. Nicméně byly chvíle, kdy vzduchem poletovaly otazníky s vytetovanými výkřiky: Nezbláznili jste se? Nezbláznili, teď už to víme. Všechny otazníky každý den splachovaly vlny zážitků, které se nám vryly do paměti, nebo, spolehlivěji, do SD karty fotoaparátu a mobilů a na profily našich instagramových účtů. Vysnili jsme si velkou dvouměsíční cestu a plánovali ji několik let. A už ji máme za sebou a užasle vzpomínáme, co se nám to vlastně přihodilo. Zážitků bylo tolik, a tak silných a přicházejících každý den, že nebylo v našich silách je plně vstřebávat průběžně, ani po třech měsících doma jsme v sobě nezpracovali všechno. Možná, že to nedokážeme nikdy.

Od severu na jih nebo od jihu na sever se dají Pyreneje přejít téměř kdekoliv. Pravý přechod Pyrenejí ale znamená vyrazit od moře a dojít k moři na druhé straně. Je jedno, jestli od Atlantiku ke Středozemnímu moři nebo obráceně. Oblíbenější směr je ten první, od západu k východu. Prý je lepší i kvůli častějšímu větru v zádech, což nemůžeme potvrdit, protože nám skoro nefoukalo, a když na konci fouklo, porážel jižní vítr poutníky z obou stran svorně k severu. Na dva měsíce jsme se stali poutníky, raději jsme si říkali chodci a ještě raději žíáristi. To proto, že přes Pyreneje vedou tři dálkové trasy a dvě z nich nesou označení Grande ­randonnée, zkráceně GR, foneticky „žíár“. Ta naše, GR 10, se vine po severních úbočích na francouzském území. Druhá, GR 11, po jižních, španělských svazích. A třetí, nejnáročnější, zvaná Haute Route Pyrenées, HRP, se drží hlavního hřebenu a občas má kus společný s některou ze svých dvou sester. Od Standy Havlíčka vím, že částečně souběžně s námi, jen na španělské straně prožívala své dobrodružství na GR 11 jiná lékárnice z Čech, která se o své zážitky poctivě dělila na svém blogu pavlavpyrenejich.blogspot.com. Tímto Pavlu zdravím a obdivuji, i když se neznáme. Píšu jiná lékárnice, ne že bych byl sám lékárníkem. I když po těch letech u lékárníků už mám lékárnické nejmíň vousy.

Moje žena Bára je lékárnice. A vydala se se mnou na výlet, který po všech stránkách překračoval hranice toho, co je jinak ochotna ve svém i v našem společném životě absolvovat. Takže ušla 700 km, aniž by chtěla. Spala skoro dva měsíce ve stanu, aniž by chtěla. Jedla jednotvárná jídla, aniž by chtěla. Bála se o své dítě, aniž by chtěla. Klepala se v horských bouřkách, aniž by chtěla. Tělesné potřeby uspokojovala v jiných podmínkách, než jaké by si přála. A přesto se vrátila domů a slzí, kdykoliv zahlédne jakoukoliv z více než 5 000 fotek, které jsme pořídili. To ona se stala hlavní hrdinkou našeho treku. A to jsme si oba na začátku mysleli, že tuto pozici obsadí naše jedenáctiletá žákyně páté třídy, Julinka, na trailu přezdívaná Julix Pyreneix. Nemohli jsme se splést více. Dejte své dítě v první třídě do oddílu běžeckého lyžování, zvláště když bydlíte pod Krušnými horami 15 minut autem od lyžařských stop. Pět let tréninků v jakémkoliv počasí z dítěte vytvoří malé, otužilé, vytrvalé, silné, odvážné, veselé, hladové a neutavitelné monstrum, které když vezmete na dvouměsíční trek, věčně vám bude utíkat napřed a nikdy nezabloudí. Sní, na co přijde. Z hromů a blesků bude mít legraci a shovívavě se bude ptát matky na příčinu vyděšeného výrazu ve tváři a rozklepaných končetin. Nudné čekání na rodiče v průsmycích si bude zkracovat trénováním shuffle dance, stojkami a hvězdami. A po konci etap, zatímco všichni chodci budou ležet s nohama nahoře, bude běhat, skákat a tančit jen chvíli po tom, co zhltne večeři. A běda, když mu na chvíli vezmete batoh, protože si stěžuje na bolavá ramena. V tu ránu je pryč. Takže prvotní strach z toho, že vám možná dítě sebere sociálka, brzy vystřídá strach z toho, jestli budete dítěti vůbec stačit.

Naši trojici už tedy znáte. Nápad samotný se zrodil při jiném, cyklistickém, výletě po Pyrenejích v roce 2013. O chození po horách jsem tenkrát neměl zájem. S kamarády jsme sbírali všechny slavné pyrenejské cyklistické silniční skalpy. A pod tím nejslavnějším, Tourmaletem, v supermarketu ve městě Luz St. Sauveur, jsem jako suvenýr, o kterém jsem byl přesvědčen, že ji ohromí, koupil Báře průvodce po té nejtěžší ze tří pyrenejských tras. Pak se asi 3 roky nedělo nic, až jednou vyklíčilo malé ­semínko, co kdybychom ty hory přešli. Všichni tři. A pak už to byla přímá jednosměrka. Takových nápadů se člověk nezbaví. Brzy jsem zjistil, že HRP má dvě sestry a že existuje GR 10. Z mnoha důvodů, hlavně proto, že rádi jezdíme do Francie, vyhrála GR10. Mnozí říkají, že GR 11 je krásnější. Jestli opravdu je, tak musí být krásná nepopsatelně, protože my jsme byli z GR 10 jednoduše unešení. Vážně jsme se rozhodli někdy v roce 2017 a plán byl uskutečnit cestu v roce 2020, když už i Julinka bude větší a spíše to zvládne. Covid nás loni do Francie nepustil, a tak jsme se dočkali až letos. Plánování obnášelo hlavně tři oblasti – ­nachystat si ­dvouměsíční volno v práci, pořídit si ultralehké vybavení, něco nachodit a nabrat nějaké zkušenosti před cestou.

Za velké tolerance zaměstnavatele i kolegů a kolegyň v lékárně, a za cenu šetření dovolené z předchozího roku se Báře opravdu podařilo ty dva měsíce mít. Julinku ředitel školy a třídní učitelka velkoryse uvolnili ze školy na celý červen. Já jsem se na dva měsíce nemohl vytratit z povrchu zemského, a proto byl součástí mé výbavy i můj ASUS ZenBook vážící i s nabíjecím kabelem 1,5 kg. Nedalo se nic dělat, ale po návratu jsem si předsevzal, že jestli ještě někdy půjdu, už ho neponesu. I když za to pobavení ze šoku ve tvářích jiných chodců večer v táboře, když se můj notebook vynořil z útrob batohu, to někdy stálo.

Pořizování ultralehkého vybavení bylo samo o sobě dobrodružstvím. Vyznat se v tom, je na úrovni většího vysokoškolského oboru. Dnes už se považuji bezmála za inženýra batohů lehké váhy. I když jsem tak v terénu ani náhodou nevypadal, protože můj batoh osciloval mezi 21 a 25 kg a na záda jsem ho pravidelně dostával ze sedu na zemi přes dřep, často s pomocí obou mých milovaných dívek. Naším hlavním cílem bylo to celé ujít. K tomu je zapotřebí vymyslet, ustanovit a tvrdě dodržovat několik zásad. Jednou z hlavních bylo, že holky ponesou jen lehké batohy, a co se do nich nevejde, ponesu já. Takže jsme věděli, co všechno se vejde do Julinčina 3,5 kg batohu, a víc jsme do něj nedávali. Věděli jsme, co se vejde do Bářina 8 kg batohu, a víc jsme do něj nedávali. Spíše jsme z něj, jen co se mi udělalo místo v mém batohu, ještě ubírali. A holkám se tam takto vešlo vybavení na spaní, něco oblečení, hygieny a třeba prázdný ­hrnec. To ostatní bylo u mne. Včetně jídla, někdy i na 4 dny pro 3 osoby. Jiná zásada byla nehladovět. Takže toho jídla bývalo dost. Nehladověli jsme. Během posledních dvou let jsme za ultralehké vybavení všeho druhu utratili nehorázné peníze. Zvlášť proto, že jsme nakupovali pro 3. Weby nalehko a pod7kilo byly moje nejnavštěvovanější hned po webech ČLnK, MZd, SÚKL a Edookit. A s batohy na zádech jsme nelitovali jediné koruny a ještě trochu úpěli, že jsme neutráceli víc, protože opravdu platí, že každý gram se počítá. Ideální stav je mít na osobu 7 kilo bez oblečení na sobě, potravin a vody. To jsme skoro splňovali, jen to distribuce váhy v můj prospěch trošku narušovala. Upřímně jsem až do samotného startu věřil, že se stane malý zázrak a ten batoh nebude tak těžký, jak nakonec byl. A trvalo mi několik dní, než jsem se smířil s tím, že jestli chci Pyreneje přejít, tak bude to natěžko. Nakonec musím říct, že záda mě nebolela ani jednou. Jenom ve dnech odpočinku bez batohu.

Už asi tušíte, že jsme neodjížděli jako zkušení cestovatelé a chodci. My sice celý život strávili ježděním do skal nebo do přírody, ale opravdové treky s přespáváním v přírodě s věcmi donesenými na zádech jsme nikdy nepodnikali. Takže přípravy byly vesměs teoretické. Snažili jsme se chodit, jezdit na běžkách, jenže čas a přípravy a práce toho nedovolily tolik, v kolik jsme doufali. Jediný ostrý pokus i s přespáním přes dvě noci dopadl v dubnu nevalně, když jsme se po první noci v hloubi lesa Českého středohoří probudili ve stanu zasypaném sněhem. Aspoň jsme ale věděli, že se nemusíme bát ani toho sněhu. Což se nám později skutečně hodilo. Odjížděli jsme s tím, že se budeme učit za pochodu. Jak si rychle zabalit a vybalit, jak mít ve věcech systém a netrávit čas hledáním, co jsme kam dali, kolik a jakého jídla přesně potřebujeme, jak si udržovat vždy v suchu spacák a věci na spaní, jak se chránit před deštěm, jak si zvykat na ­chození v mokrých botách třeba i několik dnů, jak se chránit před sluncem a zimou, jak se nebát zvěře, jak odpočívat a dalších tisíc drobností.

Odjížděli jsme autem z domova v pátek 28. května brzy ráno a večer dorazili do Toulouse k naší starší dceři Lucii, která se s přítelem Luďkem stala naším strážným andělem nejen o po­sledním květnovém víkendu, ale i během dalších 5 víkendů našeho putování a pak i na samotném konci v Banyuls sur Mer, kde GR 10 končí. V neděli jsme v Toulouse sedli do vlaku směr Atlantik a večer vystoupili v Hendaye, příhraničním městečku s nekonečnými písčitými plážemi a surfařům zaslíbeným vlnobitím. A se startovní červenobílou značkou, kterou když jeden následuje, došlape až do moře na druhé straně hor. Ve vlaku v nás byla jen malá dušička. Já se musel tvářit suverénně, ­protože přeci.

Šlo o čistou přetvářku. Neměl jsem tušení, jestli to celé není šílený nápad zaslepeného muže. Domácí přípravy byly důkladné, to ano. Jenže zvládnou to ty holky? Zvládneme to společně? ­Fyzicky? Udržíme nervy na uzdě ve chvílích, které musí přijít, tak, abychom později nelitovali slov vypuštěných z úst? Opravdu jen my a ty tři batohy je všechno, s čím si vystačíme osm týdnů? Nebylo cesty zpět. Jen kupředu. Nečekali jsme, že na první kritické chvíle a na první pláč dojde už v neděli večer při hledání kempu v Hendaye. Nečekali jsme, že na konci května bude u oceánu z 5 kempů otevřený jen jeden, nejvzdálenější. A že ho najdeme na poslední chvíli, 15 minut před 21. hodinou, po které v covidové Francii platil zákaz vycházení, a my náhle zažívali statusové pocity bezdomovců, kteří se před zákazem nemají kam schovat. Všechno dopadlo dobře a z příhody se stala jen epizodka z řady těch, které nás postupně zocelovaly a přivykaly na to, že zvládnout se dá skoro všechno.

Ráno, v pondělí 31. 5. jsme se ještě smočili v ledovém Atlantiku a v 11 hodin vyráželi do první etapy. Jako maják dohlížející na širý kraj se v dáli před námi tyčila majestátní La Rhune, hora vysoká 905 m. n. m., což nám připadalo jako nedostižná výška a nebylo nám jasné, jak vlastními silami máme dále v horách běžně překonávat nadmořské výšky přes 2 000 metrů a převýšení třeba 1 500 metrů v jednom stoupání. Držíce se jiné ze základních zásad – řeš, co máš před sebou teď, jsme trpělivě překonávali úvodní úsek, podle profilu v průvodci úplně rovinatý. V reálu sestávající ze série prudkých stoupání a klesání, které ale svou výškou autorovi profilu v průvodci nestály za víc než za vodorovnou čáru. To bylo první předznamenání toho, co se pak potvrzovalo každý další den a z čeho vznikla další zásada – cesta bude vždy těžší, než čekáš. Bylo vedro, na 8. kilometru jsme padli a usnuli. Po probuzení dotrmáceli dalších 5 km a slavně se utábořili nadivoko v lesíku u jezera. Už během prvního dne se nám podařilo se kompletně spálit v obličeji, na uších a na hřbetech rukou. Učinění zelenáči. Nicméně večer byl překrásný a instantní těstoviny chutnaly skvěle. I noční divoká bouřka hřměla v dáli a nám se vyhnula. A ráno je vždy moudřejší večera.

A začal druhý den, pak třetí a další a další, až jsme 55. den, v sobotu 24. 7. došli do cíle v Banyuls sur Mer a tam jsme brečeli a smáli se, a tak pořád dokola. Všechno, co se stalo mezitím, se do jednoho článku nevejde. Nezlobte se proto, že ze samotné cesty tu toho moc není. Věřte, že to bylo silné. Ti, co GR 10 vymysleli, si dali záležet. Úseků, které se musí přetrpět, je na ní minimum. Každý den, až do posledního, je na co se dívat. Každý den přináší překvapení každému, kdo chce být překvapován. Je neuvěřitelné, jak neúprosná je pomalá chůze, jak při ní krajina ubíhá, jak se mění panorama, příroda i lidé. Od líbezné krajiny kulturně zemědělského Baskicka až po vyprahlé Pyrenées Orientales na východě vede cesta přes vysokohorská sedla a hluboká údolí. GR 10 je důsledná. Důsledně vede jen do kopce nebo z kopce. Po rovině se jde stěží pětina celkové délky, spíš jen desetina. A důsledně, všude, kde to jen trochu jde, vede v te­rénu, po stezce, spíš než po pohodlné lesní pěšině nebo snad dokonce po silnici. Jestli při pochůzkách po Krušných horách urazíme 20 km za 4 hodiny, na GR 10 to obvykle zabere všechen čas mezi osmou ranní a čtvrtou odpolední. Delší etapy jsme běžně docházeli mezi sedmou a osmou večer. Odměna je ovšem královská. Je to tam prostě krásné. Všechno!

Na GR 10 se vydávají desítky lidí. Dost na to, aby se člověk postupně sblížil s těmi, s nimiž se různě potkává celé týdny. Od druhé poloviny už jsme se s některými chodci vítali, jako bychom se neviděli celou válku. A při tom většinu času „on the road“ nepotkáš živáčka. Ale nejen chodci soustředění na vlastní GR 10 tvoří její neuvěřitelně příjemnou atmosféru. Po celé délce si lidé žijící v jejím sousedství považují, že ji mají. Fandí každému, kdo jí jde. Otázka na „žíárdis“ je ta nejčastější. A hned ta druhá v pořadí je „odkud a kam?“. A každý, kdo odpoví, že z Hendaye do Banyuls sur Mer, je poloviční bůh. A to my byli. A ještě víc, že jsme byli dva a neposedné dítě. A byl to krásný pocit. Ti lidé tam byli hodní a vstřícní. A my byli stejní. Mohli jsme takoví být. Mohli jsme si nést celý svůj svět na zádech, jít dopředu, nevracet se, a zůstat, kde se nám zlíbí. To jsou nebezpečně nakažlivé pocity, které jak jednou člověk zakusí, už jen přemýšlí, jak si je přivodit znovu.

Není to mnoho, co se dalo vtěsnat do těchto řádků. ­Závěrem snad jen, že by o našem putování měla příští rok vyjít u Albatrosu knížka. A kdybyste měli opravdu zájem, nějaké další informace a fotografie jsou na Instagramu v profilech pyreneix a trois.sacs.a.dos.gr10.

Jaroslav Maršík