Konej dobro a nemluv o tom

Jedno univerzální kutilské moudro říká: „Má-li se to hýbat a nehýbe se to, použij WD40, nemá-li se to hýbat a hýbe se, vezmi na to gafu“. A zatímco u zrodu antikorozního olejového spreje WD40 bychom lékárníka hledali marně, za vynálezem lepicí pásky (nejen typu gafa) najdete lékárníky minimálně dva.

Flastry a náplasti

Slangově se náplasti říká flastr. Základem původních „flastrů“ byly směsi pryskyřic, tuků a vosků. Hmota se před aplikací musela zahřát a po nanesení překrýt vhodným materiálem, ideálně pruhem látky. K časným výrobcům patřil Bernhard Braun, který v roce 1864 převzal otcovu lékárnu Rosenapotheke (dnes firma B.Braun) a začal rozvíjet výrobu lékárenského sortimentu. Jedním z jeho výrobků byl „anglický flastr“, taftová látka, z jedné strany potřená vodným roztokem lihu a glycerinu, ve kterém byly rozpuštěny sušené plynové měchýře vyzy velké (ryba z čeledi jeseterovitých). Lepkavá směs držela látku na ráně a pomáhala zastavit krvácení. Vnější strana taftového „flastru“ byla napuštěna benzoinovou tinkturou a fungovala jako antiseptikum a antiflogistikum.

První samolepicí pásky se začaly vyrábět až na konci 19. století. Na výrobu lepidlem potažených lékařských náplastí získal patent hamburský lékárník Paul Carl Beiersdorf v roce 1882. Původní německý název „Guttaperchapflastermulle“ lze přeložit jako „gutaperčový obvaz“. Gutaperčový latex byl objeven v roce 1842 a pro jeho využití se tehdy hledaly další možnosti. Kromě toho, že se gutaperča používala jako izolační materiál pro první podmořské telegrafní kabely a elektrické izolátory, našla uplatnění i ve sportu. Třeba míček „guttie“ s vnitřním jádrem z gutaperče úplně změnil golf.

Jako zdravotní náplast se ale Beiersdorfův gutaperčový obvaz příliš neosvědčil. Měl sice vynikající lepivé vlastnosti, ale také dráždil pokožku. Nákladné výzkumy, nepříliš velký komerční úspěch adhezivního obvazu, a především tragická rodinná událost, to všechno vedlo Beiersdorfa k prodeji firmy. V roce 1890 ji koupil lékárník Oscar Troplowitz. Penězi tenkrát přispěli všichni příbuzní.

Rodina Troplowitzů původně pocházela z Opavice u Města Albrechtice v okrese Bruntál (německý název obce je Tropplowitz), ale Oskar už se narodil v polském městě Gliwitze, odkud se rodina židovského velkoobchodníka s vínem přestěhovala do Vratislavi, kde mladý Oscar vychodil gymnázium a zahájil tříletou lékárnickou praxi v lékárně svého strýce. Farmacii začal studovat v roce 1884 na Slezské univerzitě Friedricha Wilhelma ve Vratislavi. Studium tu ale nedokončil, doktorát z filozofie a magisterský titul svobodných umění získal (1888) na Ruprechto-Karlově univerzitě v Heidelbergu. Odtud se přestěhoval do Hamburku, kde, jak už víte, koupil upadající podnik Paula Beiersdorfa.

Páska TESA

Lékárnický vynález kůži dráždící gutaperčové náplasti Troplowitz beze zbytku využil. Neohlížel se přitom na původní autorský záměr používat náplast pro zdravotnické účely a v roce 1896 uvedl na trh úplně první technickou lepicí pásku. Později dostala jméno TESA, ale na skutečný marketingový úspěch musela ještě 40 let počkat.

Ve 30. letech minulého století začala hrát významnou roli nejenom průmyslová výroba potravin, ale především zajištění jejich trvanlivosti. Hledaly se cesty, jak uzavřít zavařovací sklenice, plechové zásobníky a papírové kartóny. Ideálním řešením se ukázala být lepicí páska s kaučukovým lepidlem. Její nejnovější průhledná podoba vstoupila na trh 17. února 1936. Od první chvíle byla dostupná ve dvou délkách, šesti šířkách a čtyřech variantách: transparentní, žlutá (průhledná i neprůhledná) a neprůhledná černá. Ostatní barevné varianty přišly na trh s rostoucím zájmem spotřebitelů. Ve stejném roce se dostal na trh i typický odvíječ lepicí pásky, patent na něj má číslo 661115.

Dva hamburští lékárníci tím dali vzniknout velké části průmyslu obalové techniky a nejen jemu. Lepicí páska TESA se stala základním sortimentem a dala jméno i nové divizi mateřské společnosti Beiersdorf. O název TESA se postarala tehdejší účetní a vedoucí písárny Elsa Tesmerová (na snímku). TESA (Tesmerová Elsa) bylo původně jméno pro výrobnu kovových obalů na firemní produkty, ať už šlo o dózy, pouzdra nebo tuby. TESA existuje dodnes a patří k největším výrobcům samolepicích a spojovacích prvků, v jejím portfoliu jsou i samolepicí těsnění do dveří a oken, rámy proti hmyzu nebo lepicí proužky (powerstrips) jako alternativa hřebíků, šroubků a připínáčků. S nástupem nových technologií začala TESA vyrábět lepicí pásky fungující jako datové nosiče pro ochranu originálních (značkových) výrobků. Zatím nejmladším produktem v segmentu lepicích pásek společnosti TESA je nová řada ACXplus pro konstrukční lepení. Divize TESA opustila křídla mateřské firmy Beiersdorf a v roce 2001 se jako TESA AG stala samostatnou společností.

Leukoplast, Hansaplast a nešikovná Josefína

O 100 let dříve ale Oscar Troplowitz vyřešil problém s kožním drážděním náplasti. Původní myšlenku vyvinout gázové krytí pro využití v lékařství nadále rozvíjel a po Beiersdorfově vzoru pokračoval ve spolupráci s renomovaným dermatologem (Paul Gerson Unna). V roce 1901 spatřila světlo světa první lékařská náplast. Měla slušnou přilnavost, která dokázala vydržet dostatečně dlouhou dobu, a zároveň nealergizovala kůži. Přidáním oxidu zinečnatého Troplowitz zbavil lepidlo podstatné části „kožní agresivity“ a zároveň náplasti dodal světlou barvu. Odtud se, složením řeckých slov leukos (bílý) a plastos (tvárný), vzal název – Leukoplast. Prvotní náplast ale nebyla vhodná na rány, neabsorbovala krev. Náplast s polštářkem, která sloužila k rychlému ošetření drobných poranění, vyrobila společnost Beiersdorf teprve v roce 1921. Na trh ji uvedla pod názvem Hansaplast.

Polštářkovou náplast už ale o rok dříve začala vyrábět americká společnost Johnson & Johnson. Za vynálezem stojí Earl Dickson, původně nákupčí bavlny a později člen výzkumného oddělení firmy. A jak už se v historii vynálezů stalo dříve, i za vynálezem polštářkové náplasti byla láska. V historii polštářkové náplasti totiž hraje zásadní roli Earlova manželka Josefína. Byla totiž hodně nešikovná. K pracím ženy v domácnosti, zejména k vaření, přistupovala často metodou pokus omyl, což opakovaně (a téměř denně) vedlo k drobným úrazům, které jí Earl ošetřoval po návratu z práce. Kvůli manželce se Earl snažil vymyslet způsob, jak by se (i při své nešikovnosti) dokázala rychle ošetřit sama. Firma Johnson & Johnson už tehdy vyráběla lepicí pásky i gázu, a Earlovi stačilo „jenom“ obojí zkombinovat. Malou vrstvu gázy položil doprostřed pásu lepenky a vynález byl na světě. Protože jej dokázala snadno používat i nešikovná Josefína Dicksonová, začala firma Johnson & Johnson náplasti pro široké domácí uplatnění vyrábět. Za rozmachem rozšíření polštářkové náplasti je ale marketing a rozhodnutí propagovat polštářkovou náplast jako nezbytnou součást skautské KáPéZetky – krabičky poslední záchrany. Není totiž na světě lepší cílová skupina než malí kluci s rozbitými koleny.

Ale zpátky do Evropy ke společnosti Beiersdorf. Ta v dalších letech náplasti vylepšovala. U náplastí se zvyšovala elasticita, začaly se prodávat jednotlivě nařezané v různých velikostech a později i s fixační vrstvou kolem všech čtyř stran centrálního polštářku. V roce 1953 společnost Beiersdorf poprvé vyrobila náplast odolnou vodě a v roce 1962 se jí podařil další průlom, když krycí polštářek obohatila viskózními vlákny, která zabraňovala přilepování absorpční podložky k ráně. Tím se výrazně zkrátil proces hojení.

Vlastní kosmetika

To všechno se odehrálo dlouho po smrti Oscara Troplowitze, zemřel 27. dubna 1918 na mozkovou mrtvici ve věku pouhých 55 let. V té době už byla z původní malé továrny s 11 za­měst­nanci velká globální společnost, pro kterou pracovalo více než pět stovek zaměstnanců.

Oscar Troplowitz se do historie zapsal nejenom vynálezem lepicí pásky. Jako jeden z prvních podnikatelů se věnoval produktovému marketingu, do kterého investoval obrovské finanční prostředky. Inzeroval v novinách i časopisech, používal pouliční poutače (předchůdce dnešních billboardů) a jeho reklamní plakáty měly často umělecké zpracování.

A že měl co promovat. Po převzetí továrny se rozhodl vyvíjet a prodávat vlastní kosmetické produkty. Díky vlastnímu výzkumu uvedl v roce 1909 na trh balzám na rty Labello (ze slov labia a bella – rty a krásný). Kromě samotné tyčinky na rty měl pro kosmetický průmysl obrovský význam jím zavedený princip otočného pouzdra, ve kterém je tyčinka na rty otáčením šnekového mechanismu vysouvána a zasouvána podle potřeby. Právě kvůli praktickému pouzdru se z Labella hned v roce uvedení do prodeje stal nejprodávanější produkt a brzy potom i synonymum pro všechny produkty určené k ošetření rtů.

Nejdůležitějším produktem firmy se ovšem stal první hydratační krém na světě. K jeho zrodu přispěl objev chemika Isaaka Lifschütze, emulgátor eucerit. Tento lanolinový alkohol s vysokým obsahem cholesterolu (30 %) se získával z tuku ovčí vlny. Právě díky euceritu bylo možné vytvořit stabilní emulzi oleje a vody. Na konci roku 1911 byl světu představen krém Nivea (z latinského niveus – sněhobílý). Ačkoliv byl krém uveden na trh v roce 1911, název Nivea byl patentován už v roce 1905. Modrou barvu dózy získal krém Nivea v roce 1925 a dnes ji znají lidé prakticky na celém světě. I v současnosti je složení krému prakticky totožné jako v době jeho vzniku. Pro pořádek je nutné k autorům vynálezu doplnit ještě doktora Unnu, který se společností Beirsdorf spolupracoval od jejího založení. Ve své době byl německými představiteli dermatologie považován za přílišného novátora.

Než se Oscar Troplowitz dopracoval k vlastní kosmetice, musel na kosmetický výzkum a rozvoj výroby nejdřív vydělat. Neuplatnil při tom vlastní vynález, ale inovoval stávající. Při jeho prodeji pak uplatnil marketingové nadání a velkou měrou se zasloužil o rozvoj ústní hygieny.

A Pebeco je co?

První úspěšnou globální značkou továrny Beiersdorf totiž nebyla ani Leukoplast, ani Labello ani Nivea. První globální značkou, která Troplowitzovi umožnila rozvoj firmy, byla zubní pasta Pebeco. Od přelomu století generovala až do začátku první světové války téměř polovinu (48 %) zisku společnosti a vydláždila cestu pro její další produkty. A že jste o ní nikdy neslyšeli? Stejně jako zářivý úsměv i značka zubní pasty může bez cílevědomé péče nejprve ztratit lesk a někdy se ztratit úplně.

První přípravky pro péči o zuby byly používány už ve starověku, obsahovaly rozdrcená kopyta volů, myrhu, vaječné skořápky nebo pemzu a k jejich nanášení lidé používali roztřepené konce větviček. Šlo o kořen rostliny, kterou staří Egypťané nazývali „meswak“, Peršané mu říkali „Peelu“ a Arabové „Arak“. Jeden konec klacíku rozžvýkali a vzniklá vlákna používali k čištění zubů. Druhý konec klacíku sloužil jako párátko. V některých zemích se používá dodnes. Kůra kořene má křenovou příchuť.

Zhruba před třemi tisíci lety Peršané přidávali ke směsi pro čištění zubů i různé byliny a med. O dalších tisíc let později si Řekové a Římané pomocí lněného hadříku čistili zuby podobnou směsí jen s vyšším obsahem brusiva, k tomu používali drcené kosti, lastury ústřic nebo mramorový prášek. Proti páchnoucímu dechu směs prášků „dochucovali“ přidáním různých druhů kůry. Zmínky o složení zubní pasty pochází ze 4. století před naším letopočtem, ve starém Egyptě tehdy obsahovala zubní pasta sůl, pepř, listy máty a květy kosatce. Římané používali zubní pastu, jejíž hlavní složkou byla lidská moč; protože moč obsahuje amoniak, je velmi účinná pro bělení zubů. V Číně a Indii byly používány zubní pasty s obsahem ženšenu a dalších bylin, jejich pasty se od dnešních příliš nelišily.

Rituály péče o chrup byly zejména v Evropě v průběhu staletí zapomenuty. Nejběžnější středověkou péčí o chrup bylo, pokud způsoboval problémy, vytržení zubu. A přestože bylo trhání zubů bez anestetik velmi bolestivou procedurou, lidé stále nechtěli rozumět vztahu mezi péčí o zuby a jejich zdravím. První přípravky byly prášky s vysokou mírou abrazivity. K brusnému materiálu patřil prach z cihel, rozdrcený porcelán nebo kamenina, případně sépiová kost. V 18. století se v Ame­rice používala pasta ze spáleného chleba. Kolem roku 1800 se používal zubní kartáček pouze s vodou, ale na popularitě již získávaly zubní prášky, zpravidla domácí výroby, složené zejména z křídy, rozdrcených cihel a soli. Na konci 18. století se začal používat hydrogenuhličitan sodný a boritan sodný jako pěnidlo. Tyto čisticí prášky nechutnaly zrovna nejlépe a nebyly levné. Změna nastala s rozvojem průmyslu, což umožnilo snížení ceny zubních past a jejich používání se stalo více běžným. V 19. století se objevila teorie o „zubních červech“ a přístup lidí k čištění zubů se začal velmi pomalu měnit. Za rozvoj byli zodpovědní lékaři, zubní lékaři a lékárníci. K práškům se začal pro lepší chuť a zamezení vysychání přidávat glycerin a jiné mýdelné soli mastných kyselin. Některé měly i „léčebné“ vlastnosti, proti zvýšené citlivosti zubů se do nich přimíchávaly soli stroncia. První pasty tak byly na světě. První sériově vyráběnou pastu prodávala v „zavařovací“ sklenici americká společnost Colgate & Co. v roce 1873. Americký zubař Washington Sheffield považoval namáčení zubních kartáčků více lidí do jedné sklenice s pastou za nehygienické a v roce 1892 vyrobil zubní pastu v tubě, k čemuž jej dovedl jeho syn inspirovaný tubami barev francouzských malířů.

Ve stejný rok a spíš náhodou začala zubní pastu vyrábět také firma Beiersdorf. Když se Oscar Troplowitz na hamburské Esplanade objednával k ošetření zubu u doktora Florise, ten si mezi řečí postěžoval na obecný nedostatek produktů pro dentální hygienu a požádal Troplowitze o pomoc. Troplowitz během několika týdnů vyvinul zubní pastu (v plechové tubě TESA), kterou Floris v ordinaci prodával pod značkou Florisal.

Kromě toho Troplowitz s Unnou připravili i hojivou zubní pastu s obsahem chloridu draselného, který preventivně působil proti zánětu sliznic v ústech. Beiersdorfova aromatická zubní pasta Kali Chloricum v tubě se do prodeje dostala v roce 1893. Na podporu prodeje publikoval novátorský doktor Unna v mnoha odborných časopisech články vysvětlující nejenom zvláštní vlastnosti chloridu draselného pro posílení dásní, ale také velký benefit pravidelného čištění zubů. Čištění zubů tehdy ještě nebylo běžnou praxí, ale s rostoucí životní úrovní lidé začínali více řešit problémy se zuby a snažili se jim předcházet.

Pro významný prodejní úspěch ale bylo třeba udělat ještě něco navíc. Pokud bychom chtěli chuť Beiersdorfovy aromatické zubní pasty Kali Chlorati popsat tím nejlaskavějším způsobem, bylo by možné použít slovo „lékařská“. Vysoce kvalitní zubní pasty s přívětivější chutí bylo v té době těžké najít. V Německu byla v té době prominentní značkou pro péči o ústní dutinu ústní voda Odol, která ale nebyla určena k péči o zuby. Troplowitz objevil díru na trhu a citem pro marketing seznal, že je na čase najít pro zubní pastu nové přiléhavé jméno. Slovo Pebeco (zkratka z P. Beiersdorf Co.) se dalo snadno vyslovit v jakémkoliv jazyce a prodeje zubní pasty v tubách postupně narůstaly nejenom v Německu a Evropě, ale také v zámoří. Do Spojených států exportoval stovky tisíc balení ročně a před první světovou válkou byla Pebeco nejprodávanější zubní pastou v USA.

V roce 1920 profesor Unna prohlásil, že je přesvědčený o tom, že chlorid draselný v zubní pastě udělal pro ústní hygienu víc než všechny ostatní přípravky dohromady. V té době už nebyla Pebeco jen zubní pasta, ale také celá řada zubních kartáčků, ústních vod a dalších doplňků pro hygienu ústní dutiny. Proč ji ale dnes nikdo nezná? Je vůbec možné, aby se tak velkou a úspěšnou značku podařilo vymazat z kolektivní paměti?

Je to možné, případ Pebeco dokazuje, že pro přežití značky v globální krizi, je nutné se o ni starat a mít pro takovou péči jasnou strategii. Pebeco potkalo krizí hned několik. Kromě dvou světových válek i velká hospodářská krize na největším trhu v Americe, protižidovská politika v Německu a nakonec i kanibalistický přístup výrobce k vlastnímu produktu, když společnost Beiersdorf zanedbávala značku Pebeco a v marketingu více pracovala ve prospěch produktů NIVEA.

Toho se ale Oscar Troplowitz nedožil. Ve své době exceloval nejenom produktovými nápady a talentem pro marketing. Stejně jako polský lékárník Łukasiewicz z předchozího dílu měl velký cit pro sociální zabezpečení zaměstnanců. Těm svým poskytoval obědy zdarma, založil pro jejich děti podnikovou mateřskou školku a už v roce 1897 zavedl placenou mateřskou dovolenou. V roce 1912 bez snížení mzdy zkrátil pracovní dobu ze 60 na 48 hodin týdně, a kromě toho vyplácel zaměstnancům výplaty i za vánoční svátky a dovolenou. V roce 1916 založil pro zaměstnance penzijní fond.

I díky tomu měl téměř bezbřehou loajalitu všech svých zaměstnanců, traduje se, že za dobu Troplowitzova vedení opustil firmu Beiersdorf pouze jeden zaměstnanec.

Mimo vedení firmy se Oscar Troplowitz aktivně věnoval komunální politice v Hamburku. Dva dny v týdnu dobrovolně pracoval pro hamburský stavební úřad, v letech 1904 až 1910 byl členem levicového uskupení v zastupitelstvu a měl rozhodující hlas v politice pro vzdělávání, kulturní obnovu a zkrášlování Hamburku. Podporoval místní protestantskou, katolickou i židovskou nemocnici. O jeho přínosu pro město a společnost se dočtete, že celý život konal podle židovského přikázání c´daka: konat dobro a nemluvit o tom.

Lékárník Oscar Troplowitz o svých zásluhách nemluvil. Firmě nechal jméno jejího zakladatele, své výrobky pojmenovával podle jejich latinského popisu, případně podle nápadů svých zaměstnanců. Propagací zubní pasty Pebeco položil základy pro zářivý americký úsměv, zasloužil se o zavedení mechanismu vysouvání tyčinky na rty, který byl poprvé použit u balzámu Labello a jeho Nivea patří mezi nejznámější kosmetické produkty na světě.

Přesto zná jméno Oscar Troplowitz jen málo lidí. Lékárníci by si jej ale pamatovat měli, máme být na co hrdí!

Stanislav HAVLÍČEK