Ze života právníka v Komoře– díl šedesátý pátý, okupace farmaceutovy pozornosti

V prosinci jsem místo povídání o listopadu předpovídal, co bude v prosinci, a teď, v lednu, budu psát o prosinci zas. Protože věštění budoucnosti je náročnější disciplína než příprava dějepisných čípků do historických análů, a bude lepší se vrátit k zajetému modelu trochu ojetého právníka.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Farmaceut ani nemusí být pravidelným čtenářem tohoto slovutného plátku, aby nepostřehl, čím mocní tohoto světa nebo alespoň českého zdravotnictví zokupovali veškeré zbytky jeho pozornosti. Kdo šel před lety na farmačku, protože se chtěl vyhnout matematice, netušil, že bude dohnán a překvapen. Debaty o povinné maturitě z nejčistší vědy jsou zbytečné. Bez počítání se nehneme. Pamětníci si vybavují populární funkci arkustangens a současníci se pyšní dovedností vysokého výpočtu obvyklého množství. Ach, co jsme napsali řádků o tom, co to znamená. O kolik jednodušší by bylo množství průměrné. Jednodušší pro výpočet, k žití by to nebylo. Zlatá obvyklost. Jak je krásně neurčitá, dá se vykládat, dobře vypadá… Jen osobám zvyklým na akurátnost působí neurózu. Možná i proto se zase objevil nápad, že by si lékárníci měli smět sami předepsat léky pro svou potřebu. Chápu to, pracovat v lékárně je jako, když si v cukrárně za celou směnu jeden nesmlsne. I v prosinci jsme zas a znovu vysvětlovali, co ta obvyklá množství podle nás jsou. Pravděpodobně proto, že už začaly kontroly SÚKL. I on se učí, jak správně a spravedlivě kontrolovat, jestli lékárny svou povinnost plní. Jestli objednávají tolik, aby uspokojily obvyklé množství výdejů. A víte co? Nic není stoprocentní, ale lékárny obstávají dobře. Vyplynulo to i z online webináře SÚKL věnovaného ke konci měsíce právě zkušenostem nabývaným při kontrolách. Bylo zřejmé, že jde o kontroly složité, protože posoudit odpovědně obvyklé množství ve změti sezónních onemocnění, častých výpadků, změn kódů přípravků, které se od sebe ničím než kódem vlastně neliší, a snahy o to hlavní, čímž je stále kupodivu výdej léku pacientovi, je téměř nadlidský úkol. Vše se vyvíjí a my se budeme snažit, aby šlo o vývoj se znakem rozumu na vlajce.

Lékárny obstávají dobře, ale někteří distributoři jen pomalu chápou, že LPOD nejsou zbožím pro ně. Troufají si odmítat jejich dodání, ačkoliv je mají na skladě, nechce se jim, nebo si vymýšlí různé poplatky za přepravu, aniž by jim docházelo, že náklady distribuce jim pokrývá regulovaná distribuční přirážka. Z lékáren sice nechodí tolik podnětů, kolik je reálně problémů v terénu, ale i z toho mála je zřejmé, že SÚKL má dost příležitostí se zaměřit i na distribuci. Jen by podle mého neměl být vůči distributorům příliš mírný a řešit zjištěné nedodávky do lékárny jen domluvou, jak se také stalo. Protože pokud distributoři LPOD dodávat nebudou, bude celý systém opatření zavedený novelou zákona o léčivech k ničemu. A třeba farmaceutům půjde těžko vysvětlit, že mají svou energii a čas věnovat hlídání obvyklého množství, když za to nedostávají to, co za to mají slíbeno dostat – léky s omezenou dostupností do dvou dnů od každého distributora, který je má. Jestli to některý nechápe, musí mu to státní autorita vysvětlit pokutou, a jestli některý nedokáže svou povinnost plnit, třeba proto, že není na dodávky do lékáren zařízený (Na co jiného by ale zařízený měl být, že?), ať neblokuje zásoby LPOD a přepustí je těm distributorům, kteří na to zařízeni jsou a do lékáren dodávat umí. Tohle je pravý smysl nedostatkové novely. Aby se léky dostaly do lékáren a z nich pacientům.

Vidíte to, rok 2024 byl ve znamení počítání obvyklého množství. Přitom to byla jen matematická přípravka na rok 2025.
Čeká nás započítávání nezapočitatelného, uplatňování zapo­čitatelného, opravy hodinové i více než hodinové, přičemž ty druhé budou jako nic, jen to v Culdě prostě nebude sedět. Hlavně ve srovnání s Kavkou, což není žádoucí, takže už je vymyšleno, co s tím, což pravděpodobně Culdě zamotá hlavu ještě víc. Jenže tohle všechno už jsou problémy ledna, tak je teď nechám být, protože mi stejně šlo hlavně o udržení té matematické linky, která se stala naším vlastním ocasem, jímž vrtí někdo jiný. LPOD a Culda, toť témata těchto časů. Je to tak správně? Od jakých myšlenek nás to odvádí? Čas na co jiného nám to bere? Kterých sil ubírá?

Sám jsem z toho nervózní. Nemůžeme se vyhnout tomu všemu třasotřesení. Ale co nám uniká? Umíme si najít chvíli na zamyšlení, kam pádíme, kam se ubírá farmacie, jak budou vypadat lékárny za deset, dvacet let? Dvacet let je doba, kterou u lékárníků pamatuji, to uteče rychle. Mám-li se dopustit komparace 2005 versus 2025, pak ten první letopočet byl dobou kamennou. Jakou budoucnost budou mít absolventi farmaceutických fakult, kolik jich bude zapotřebí? Nemocnice se bez farmaceutů neobejdou, to si každý umí představit. Těžko všechnu tu práci s léky odvede někdo jiný. Rozvoj klinické farmacie sice trvá už třicet let, ale své místo si ještě dobude. Jak si ale společnost představuje výdej léků v lékárnách a jak si ho představují lékárníci? V době nevídaných technologií na straně jedné a sprostých obchodnických tlaků na straně druhé? Jakou roli by měly hrát roboti, internet, doručování? Jaká je role farmaceuta? Co si o tom myslí společnost a co on sám? Existuje ideální model a jak vypadá?

Tohle nejsou problémy všedních dnů dneška, ale budou to problémy všedních dnů zítřka. A my o nich proto musíme už dnes přemýšlet, i když se nás Culda snaží rozptýlit seč může.