Tak to vidím já: Laboratoře jednoznačně nerušit!

Laboratoře jednoznačně nerušit!

V nedávném čísle ČČL kolega pozitivně hovořil o potřebě rušení laboratoří a velmi podobný návrh také padl na posledním Sjezdu, kde neprošel.

Této otázce se věnuje i oblíbená rubrika ­Zeptali jsme se a jelikož se ve stejné záležitosti aktivně angažuje i kolegyně Storová, ráda bych vyjádřila svůj pohled.

Začnu objektivně. Otevírám novou pobočku a již po třetí mi přísné požadavky na prostorové vybavení lékárny dělají problémy. Někdy je opravdu velmi těžké lékárnu do nájemních prostor napasovat, neodpouští se centimetry a jsou to pěkné nervy. Souhlasím, že práce v lékárně historicky prošla řadou změn a činnosti, které se ve velkém odehrávaly v laboratoři, se přesunuly jinam. Středobodem práce lékárníka se staly činnosti jiné. Zda je to dobře, by vydalo na samostatný článek a filozofickou diskuzi. Já se omezím jen na konstatování, zda laboratoře rušit či ne. Jednoznačně ne!

Rozumím tomu, že počet metrů, jaké musí mít laboratoř, je na dnešní dobu trochu předimenzovaný. Často si dělám srandu, že všude v lékárně je stísněno a nemůžeme se s ničím vejít, zato v laboratoři můžeme tančit. Přesto jsem zásadně proti, aby laboratoře vznikaly jen tam, kde kdo chce. Je totiž úplně zřejmé, co se v takovém okamžiku stane. Nebude je mít nikdo.

Už teď jsou pacienti poškozeni tím, jak se IVLP upozaďuje, případně přesunuje do nějakých centrálních výroben a podobně. Lékárny tím pádem přestávají mít suroviny skladem, prodlužuje se doba, než pacient své léky obdrží, a co hůř, lékárníci přestávají mít vědomosti, znalosti a dovednosti ohledně přípravy a stále více v ní zakrňují. Jaká škoda, když si vzpomenu, kolik času ve škole věnujeme technologii. Když to tak půjde dál, nejen, že lékárníci nevymyslí a neporadí lékaři se složitější recepturou, oni už nezvládnou ani ty primitivní, a nakonec se jim snad nebude chtít ředit ani antibiotický sirup. Je tohle cesta zkvalitňování lékárenských služeb a našeho rozvoje? Nebo se jen zase velmi lehce vzdáváme naší výsady, toho, co umíme jenom my? Tak, jako jsme se snadno vzdali svobodného povolání, když jsme umožnili provozovat lékárnu komukoliv? Tak, jako když jsme dovolili neomezené řetězení lékáren na jednoho provozovatele a vznik lékáren kdekoliv? Tak, jako nebráníme naše hodnoty, když si necháváme diktovat nevzdělanci a ve všem se podřizujeme a ustupujeme? Umíme se vůbec někdy podívat pár kroků vpřed, co to přinese, když si tak velkoryse necháváme náš obor ukrást vetřelci?

Kdo vymyslel, že je výborný nápad zrušit laboratoře? Lékárníci? Těžko. Až budete přemýšlet nad tím, zda laboratoře likvidovat, přemýšlejte, komu to prospěje. Pacientům ani lékárníkům určitě ne. Velmi intenzivně se to ukázalo v době covidu anebo výpadků. Kdo měl funkční laboratoř a neváhal ji použít, ten se nezastavil. Zájem byl. Od pacientů i od lékařů.

Je jasné, kdo za tím stojí. Jsou to ti, kteří nechtějí rozvíjet lékárenské služby. Ti, kteří chtějí dělat obchod s krabičkami a je to pro ně pouhý nástroj zisku, nikoliv zdravotní služba. Tohle nevymyslel lékárník, tohle vymysleli manažeři v kancelářích, kteří nepoznají rozdíl mezi pilulkou a tabletou. Potřebují jen zdi s nápisem lékárna, kde bude pouhá přestupní stanice léků. Chtějí lékárníka slabého, bez kompetencí, otroka bez vůle k od­poru, aby to nakonec otočili proti nám v boji o zásilkový výdej léků na recept. Překvalifikovaného lékárníka nepotřebují, potřebují skladníka. Na co lékárníka, který nekonzultuje, nedělá screeningy, neočkuje a ani individuálně vyráběné léky nepřipravuje? A někteří lékárníci se k tomu všemu nechají zneužít a volají hurá.

Takže se, prosím, nejvíc zamyslete, až budete tomuto super nápadu tleskat a labiny hromadně nahrazovat sklady, zda se vzdáváte jen místnosti nebo spíše své práce, svobody, nezávislosti, jedinečnosti a hrdosti.

Helena Slámová