Zeptali jsme se

Do lékárny přijde pacient, otevře ústa a začne cosi lovit vzadu za stoličkami, co by vám chtěl ukázat. Nebo se začne svlékat. Co nejkurioznějšího jste v tomto směru v lékárně zažili a myslíte si, že je to normální součást zdravotnické profese lékárníka, farmaceuta? Nebo jde o suplování práce praktického lékaře? Jak v takovém případě reagujete?

PharmDr. Josef Marek, Lékárna U Svaté Theodoty, Letohrad

Asi nebudu mít v rukávu nějakou konkrétní situaci, která by mohla pobavit. Samozřejmě se stává, že nám pacienti potřebují ukázat nějaký akutní problém. Zrovna minulý týden paní před tárou stáhla kalhoty a ukazovala mi dva pupínky na stehně. No nevím, jestli by to udělala, kdyby v tu chvíli byl v lékárně někdo další.

Občas to dokonce chci i já, třeba v případě nějaké rány, aby mi pacienti postižené místo ukázali. Protože u různých typů ran je samozřejmě vhodné použít různé druhy krytí nebo náplastí. Takovou ránu je dobré vidět než se jen spolehnout na pacientův popis.

Myslím si, že to je takhle v pořádku. Jsme zdravotníci v první linii a pokud jsme schopni problém pacienta adekvátně posoudit a poradit léčbu, tak není problém. Samozřejmě musíme být schopni rozlišit, který stav jsme schopni zvládnout a kterého pacienta musíme poslat k lékaři.

A myslím, že můžeme být rádi, že nám pacienti vyjadřují tímto přístupem důvěru.

PharmDr. Miroslav KOŠKA, Lékárna Dr. Max, Brno

Nejkurióznější, co jsem viděl... těžko říct, vždy se zaměřím na identifikaci obtíží a nalezení nějakého řešení. Beru to věcně, ať je problém jakýkoliv a kdekoliv. Co mě však zaujme pokaždé, to je stav zubů nebo spíš chybějící zuby a pak zanedbané plesnivé nehty. To občas zírám. Přístup pacientů bývá rozličný, někteří nechtějí ukázat ani centimetr kůže, jiný má se slovy „však vy jste taky skoro doktor“ kalhoty dole dříve, než stačím mrknout. Co se týká mého přístupu, tak je-li to možné, vždy chci obtíže vidět. Pacienti totiž pro posuzování závažnosti mají svá měřítka a často nedostatek zkušeností, proto jim vysvětlím, že když už za mnou přišli, je v jejich zájmu, abych závažnost zkusil odhadnout já. Jistě kolegyně a kolegové zažili situace, kdy pacient křičí na celou lékárnu, že nutně potřebuje něco na strašnou popáleninu. A při ukázání najdu čtyři dny starý lehce červený flíček. A jednou pro změnu přišel pán, že by chtěl něco na malou popáleninku, ale že to nic není. Vysvětlil jsem mu svůj postoj a vyzval k ukázání. Na zápěstí měl puchýř velikosti poloviny ping-pongového míčku hrající žluto-hnědými barvami. Taktéž hlubší řezné rány na rukou od nožů v kuchyních. Vždy říkám pacientům, že je lepší odejít z pohotovosti s tím, že rána nevyžaduje chirurgické ošetření, než nechat ránu zahojit na povrchu pokožky a po týdnech zjistit omezenou hybnost danou hlubším poškozením nervů s tím, že náprava je komplikovaná nebo již nemožná. Někdy mi pak pacienti přijdou ukázat zrevidované rány chirurgem a zašité několika stehy. A jsou rádi, že mě poslechli. Já osobně tedy ukazování obtíží v lékárně vítám a beru to jako samozřejmou součást zdravotnické péče lékárníka. Vážím si také důvěry pacientů, že se jdou pro posouzení závažnosti obtíží poradit do lékárny. Ukazuje to také stále opakovaný fakt – lékárny jsou prvním místem kontaktu veřejnosti se zdravotníkem, jsou široce dostupné a pracují v nich zdravotníci schopni nabídnout samoléčbu, nebo stav vyhodnotit jako závažnější a vyžadující odeslání k lékaři.

PharmDr. Přemek Císař, Lékárna Modřínová, Třebíč

„Ty bláho, to nedám, běž tam ty“, přiletěla jednou kolegyně do denní místnosti. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Paní držela v ruce mikrotenový pytlík od rohlíků a v něm něco. Byl to použitý toaletní papír s žádostí, jestli bych z toho neurčil, zda pacientka netrpí okultním krvácením. Slušně jsem ji poprosil, aby si pytlík zavřela, že takto se to nedělá a že jsou na to speciální testy. Tuhle příhodu dávám k lepšímu studentkám a studentům, budoucím farmaceutickým asistentům, aby si uvědomili, že ta práce není jen o tom, že kráska v bílém doporučuje Vichy. Občas si budou muset v duchu říct: „No fuj!“ když pacient donese upatlanou lahvičku od oční borové vody na doplnění, když budou vytahovat klíště bezdomovci, převezmou průvodku od krve na warfarin, protože pacient byl právě na testu srážlivosti nebo oblíbený recept na sírovou mast proti svrabu, který jim ten dotyčný podá svrabovou rukou.

Myslím, že je to součást naší práce, i když nehodnocená. Lékárna je nízkoprahové zdravotnické zařízení. Stačí jen vstoupit a můžete se pobavit se zdravotníkem. To se vám u praktického lékaře nestane. Pacient nemusí mít nutně dostatek kognitivních funkcí, aby dokázal rozpoznat, v jakém zdravotnickém zařízení mu bude péče poskytnuta, a je našim úkolem jej správně nasměrovat. Celá řada pacientů říká, že jdou raději k nám než za doktorem, protože my jim vždycky lépe poradíme než obvoďák.

Chceme vakcinovat, někde měří cholesterol nebo krevní cukr, což generuje biologický odpad. Pak musíme být připraveni na jakýkoli biologický odpad. Osobně jsem při první příležitosti sundal plexisklo mezi mnou a pacienty, protože se jich neštítím.

A jak to tehdy skončilo? „Ty bláho. Jsem to dal. Ale vo prsa. Dejte mi panáka.“ I taková je naše práce.

PharmDr. Veronika Horáková, Nemocniční lékárna Fakultní nemocnice, Motol

Reagovat musíme samozřejmě profesionálně. Nebylo by vhodné, aby se nám pacienti v oficíně svlékali do spodního prádla nebo ještě dál. V tomto případě je musíme usměrnit a určit hranice, co všechno chceme na pacientovi vidět.
Ale to, že nám ukazují svoje oteklá kolena, lýtka, nárty, nateklé rány, kousance od klíšťat, zakousnutá klíšťata, která pokud možno chtějí okamžitě bezbolestně a beze zbytku odstranit, všelijaké škrábance, podezření na svrab, kožní výsevy různého druhu kdekoliv
po těle, předvádějí různé druhy kašle, ukazují různě barevné a viskózní exkrety z nosu čí jiných tělních dutin, se stává docela často. Je to i projevem důvěry našich pacientů, kteří se před námi nestydí a chtějí s námi řešit a vyřešit svoje zdravotní problémy.

Nemyslím si, že by toto suplovalo práci praktického lékaře. Některé naše činnosti se vzájemně překrývají či doplňují a to, že vyslechneme pacienta, podíváme se na jeho problém zblízka a pomůžeme mu ho vyřešit, patří k naší práci zdravotníka.

Mgr. Helena Slámová, Lékárna Komín, Brno

Jde o běžnou součást naší práce. Přesto, že některé situace dokážou i po letech praxe překvapit, nemělo by nás jako zdravotníky nic takového vyvést z míry. Pokud se samotný pacient nestydí o svých, mnohdy velmi intimních, tématech mluvit před frontou lidí, měli bychom mu se specifickým zdravotním problémem poradit tak, jako s jakýmkoliv jiným. Lékárny jsou nejdostupnější zdravotnická zařízení, není tedy s podivem, že první kroky pacientů vedou často do lékárny dříve než k lékaři. Někdy je potíž opravdu kuriózní, ale banální, a můžeme pomoci, aniž by pacient dál zatěžoval zdravotní systém. Někdy se pacient paradoxně stydí víc před svým lékařem než před námi, pokud však povaha potíží vyžaduje důkladnější vyšetření, je na nás ho přesvědčit, aby věc nepodceňoval a za lékařem zašel.

Výčet vtipných nebo i trapnějších situací by byl pestrý, ale o nich se mi nechce do časopisu psát, považovala bych to za zesměšňování důvěry, kterou v nás pacienti vkládají.

Při této příležitosti si však neodpustím opakovaný povzdech nad tím, jak obrovská škoda pro celý zdravotní systém v ČR je, že si zákonodárci stále neuvědomují význam naší práce, kdy mimo jiné provádíme důležitou triáž pacientů: na jedné straně bráníme zahlcení systému nedůležitými podružnostmi, snadno řešitelné samoléčbou, na druhé straně zabraňujeme rozvoji zdravotních komplikací z dlouhodobě neřešených problémů a tím přinášíme jednak zdravotní benefity pacientům, jednak šetříme čas a peníze všem zúčastněným stranám.

Zachování rovnoměrné sítě lékáren napříč státem, nejen ve velkých městech, je pro zdraví občanů zásadní a ne­po­stra­da­telné a místo vymýšlení automatů a kurýrních služeb na léky by se zákonodárci měli zasazovat o ekonomickou stabilizaci lékáren a navýšení kompetencí lékárníků.

Zatím jsme bohužel v tomto nepostoupili za několik vlád nikam.

PharmDr. Jana Horáková, Lékárna Masarykovo nám., Valašské Klobouky

Během lékárenského života se člověk setkával a setkává s různými humornými příběhy, momenty a kuriozními expedičními případy, a to nejen na Valašsku, kde k pobavení přispívalo také kouzlo nářečí, lidových a zažitých názvů, tradic apod., takže magistra měla běžně požadavky typu fáčky, nejaký ten bazmek, co tu dycky tady u vás kupuju a nikde jinde ho nemají, jahodníček, a nebo přesně to, jak posledně, šak víte. Co však bylo za ta léta nejkurióznějšího, už ani nevím, vždycky se něco úsměvného našlo a zažilo, bylo a je toho, jako je vtipů. S dřívějšími fyzickými papírovými recepty to třeba bylo i doktorské písmo, jelikož lékaři psali všelijak krasopisně a některá čtení byla de facto rébusy. O to víc jsem se pak pobavila o pár let později ve městě, když přišel do lékárny s receptem starý, velice nešťastný pán, že už obešel několik lékáren a nikde nepořídil, se slovy paní magistro, zachraňte mě, já už si fakt nevím rady, asi je to můj konec. Říkám a co se stalo? No, on to nikdo neumí, ani nechce přečíst. Říkám, jak je to možné, vždyť čtení bylo v první třídě. Tak ukažte, já vám to přečtu. A Vy byste to jako fakt dokázala? Tož, možu to zkusit, ne? Mezitím se ho ze zajímavosti ptám na ledacos. Já bych řekla, že to máte metformin, na cukr, že? Ano, to je ono, vy jste zlatá, je vidět, že nejste odtud. Myslím, že lékárníka jen tak něco nepřekvapí a umí se jakkoliv dovyptávat, někdy je to mezi lékárníkem a pacientem třeba i stylem gramofonové desky. A jak reaguji? Zachovávám klid a dekórum.

Mgr. Eva Bartoňová, lékárna Dr.Max, Vizovice

Upřímně jsem se usmála při čtení této otázky, protože takových situací už jsem také pár zažila. Nejčastěji jsou to asi kožní projevy seboroické dermatitidy, kopřivky, ekzému… na ty se vcelku ráda podívám, pokud mám doporučit nějakou doplňkovou péči, abych věděla, v jakém stavu onemocnění pacient má. Co mě už tolik neláká, jsou přesně zubní potíže, soory na jazyku, afty a podobně. V létě je trendem ukazovat zapařené oblasti pod prsy a okolí… Jsem vděčná, že nám v lékárně zůstala plexiskla a nemusím mít tyto exhibice i s čichovým zážitkem. Vlastně jsem ráda, že se občas musíme jen dívat, a ne se těchto potíží dotýkat. Na druhou stranu, myslím, že k našemu povolání to patří a určitě jednou budu vzpomínat právě na ty kuriozity, které jsem viděla a zažila spíše než na výdej antihypertenziva na recept. V takových situacích se snažím reagovat jako profesionál a pacienta vyslechnout. Samozřejmě, pokud přichází pacient, který chce, abych mu diagnostikovala třeba kožní onemocnění a ideálně nastavila léčbu, odesílám k lékaři. Přeci jen nejsem lékař, abych si mohla dovolit diagnostikovat onemocnění, a to pacientovi vždy i sdělím.

A co mi v paměti uvízlo nejvíce? Situace, kdy se paní (cca 70 let) chtěla sama v létě změřit kvůli punčochám. Vzala si metr, sundala si kalhoty a v křiklavě růžovém spodním prádle se nám měřila v plné oficíně. Byl to zážitek nejen pro nás, ale také pro ostatní pacienty. Nakonec jsme ji stejně poslaly domů k přeměření, protože se změřila nesprávně. Nijak jsme se ji nesnažily přesvědčit, že to není vhodné, byla totiž velmi odhodlaná změřit se sama.