Glosování z Gazy

Už pár týdnů vedu bezkonkurenčně největší a nejlépe zásobenou veřejnou lékárnu v pásmu Gazy. Zatímco fran­couzská a belgická sekce vede a řídí nemocniční projekty, já tentokrát patřím pod Barcelonu a oblast mého působení teď ohraničuje primární péče. Šíří sortimentu a velmi pravdě­podobně i objemem obratu by byla „moje“ lékárna největší i ve srovnání s nemocničními lékárnami, ale charakterem poskytované péče jsou to neporovnatelné projekty. V jejich nemocnicích jde zejména o traumatická poranění související s probíhající vákou. Nejde jen o traumata „z boje“, střelná poranění (GSW) nebo zranění způsobená výbuchem (BI), velmi často, a vlastně většinou jsou to traumatická zranění vzniklá jako důsledek války. Zlomeniny, častokrát otevřené, způsobené při pádu budov po bombardování, různá tlaková zranění a také velké množství popálenin.

V našich „španělských“ projektech jde o primární zdravotní péči. Nevidíme válku v přímém přenosu, „válečných“ pacientů ošetří naše chirurgické ambulance spíše nižší desítky týdně a jsou to většinou převazy a péče o starší, už dříve ošetřená zranění. ­Denně se ale setkáváme s důsledky války. Statisíce lidí bez domova, říká se jim vnitřně vysídlení, protože nepřekročili hranice, ale také nemohou žít ve svých původních domovech. Většina z nich žije ve stanech a mnozí z nich už se i s tímto náhradním bydlením museli přesunout opakovaně. Nevidíme válku, ale vidíme její důsledky.

V segmentu veřejných lékáren té „mojí“ žádná místní konkurovat nemůže, protože tu prostě žádná lékárna s regulérním zásobováním nezůstala. Optikou české legislativy by se dalo říct, že vedu lékárnu s distribučním oprávněním. Pacientům na recepty nevydáváme, ale zásobujeme dvě lékárny s výdejem pro veřejnost. Každá z nich ve dvou lidech a šestihodinové pracovní době zpracuje zhruba tři stovky receptů. Na žádanky z centrální lékárny zásobujeme tři zdravotnická zařízení; jednak oddělení poporodní péče po komplikovaných porodech s šestadvaceti lůžky (týdenní obrat 300 pacientek!) a pak triádu laboratoř, malá chirurgie a gynekologie v každé ze dvou klinik, kterým tady říkáme PHCC, centrum primární zdravotní péče.

O předepisování se pak kromě výše zmíněných chirurgů a gynekoložek starají čtyři praktičtí lékaři a dva pediatři. Spádová oblast pro ošetření minimálně 100 000 lidí!

Šíří sortimentu na tom nejsme úplně nejlépe, ve skladu eviduji necelých pět set položek a léků jako takových z toho není ani celá polovina. Kromě zinku na podporu imunity u dětí do pěti let nemám žádné doplňky stravy a s vitamíny to také není žádná hitparáda. Máme retinol a vitamin K (pro novorozence). ­Vitamin C už došel dávno stejně jako multivitaminová dražé. Ve skříni s narkotiky se pod zámkem schovává posledních pět lahviček multivitamínového sirupu. Je to rezerva pro vážné avitaminozy u kojenců podvyživených matek.

Není to nic, co bych už nezažil na předchozích misích, ale přeci jen je tu spousta odchylek. Čelíme trochu jiným výzvám. Naši současní pacienti nejsou typičtí pacienti rozvojových zemí, kteří vyhledávají zejména akutní pomoc. Místní pacienti ještě nedávno měli přístup ke standardní a moderní péči, celá řada z nich se chronicky léčí na nějakou civilizační chorobu. Jsou zvyklí na kombinovanou medikaci hypertenze i diabetu. Rádi by svoje dvoj- a trojkombinace sartanů s diuretiky případně betablokátory v jedné tabletě a taky by rádi kombinovaná antidiabetika nebo kombinace statinů s něčím dalším. Diabetici se nechtějí vracet k lahvičkám insulatardu nebo actrapidu a opakovanému používání „inzulinek“. Už byli zvyklí na předplněná pera.

Terapeutické postupy a protokoly Lékařů bez hranic byly před více než půlstoletím vystavěny na zhruba šedesáti esenciálních lécích. Samozřejmě se s ohledem na poznatky medicíny vyvíjejí, aktualizují a modernizují. Jen je k aktualizaci potřeba přistupovat uvážlivěji a také s ohledem na distribuční kapacitu v nestandardních situacích.

Je mi jasné, že dvoj-, troj- a čtyřkombinace účinných látek v jedné tabletě zvyšují complience pacienta a moderní lékové nebo aplikační formy jakbysmet. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, kolik těch kombinací je, a jak jsou vzájemně ­­(ne)přenositelné
na konkrétního pacienta v případě, že je jedna ze složek ­konstantní pro všechny síly té druhé nebo třetí?

Zatímco z monokomponentních přípravků namícháte libovolnou kombinaci, průmyslově vyráběná kombinace v případě výpadků nebo nedostatků v jiných skupinách udělá službu spíše ­medvědí. Proto kombinace, možná dočasně, v sortimentu nemáme. ­Nemáme ani izulinová předplněná pera, protože to jednak ­komplikuje a prodražuje přepravu, a hlavně tu na tříměsíční ­zásobu pro spádovou oblast poloviny Plzně nemám místo, ­stabilní elektřinu ani dostatečný počet ledniček.

A zatímco pacienti s akutními potížemi berou za vděk čímkoliv, co jim uleví a co jim můžeme poskytnout, ti chroničtí jsou zhýčkaní a nespokojení velmi podobně jako ti, které potkávám v lékárně u nás. Kdyby mohli, obcházejí všechny lékárny v do­sa­hu. Protože tu ale žádné nejsou, jen si u výdejního okénka stěžují, že něco nemáme, a ti, kteří to mají blízko se chodí denně nebo obden ptát, jestli už máme, co jsme včera neměli. Nemáme, jediná přístupová cesta sem je přes hranici s Egyptem a s propustností padesáti kamionů denně to není žádná sláva.

V něčem se ale moji současní chroničtí pacienti od těch doma liší. Vlivem omezeného zásobování se těm místním poslední dobou více daří hubnout, omezit sladké i kouření. Kilo cukru totiž v přepočtu vychází na dvacet dolarů a jedna cigareta na čtyři.

Standa Havlíček,
Rafáh, pásmo Gazy