Editorial

Asertivita je disciplína, ve které se snažíte různými metodami dosáhnout svého. I když dnešní děti už gramofon téměř neznají, asertivní technika poškrábané gramofonové desky je známa docela dobře. Prostě jen dokola opakujete jeden a tentýž argument, jako když jehla gramofonu po škrábanci přeskočí na začátek desky. Protože ale tuhle metodu z první kapitoly učebnice asertivity kdekdo zná, téměř nefunguje. Zaručeně ji v jednom článku v tomto čísle poznáte. Můžete si v něm všimnout ještě techniky persvaze, která, na rozdíl od asertivity, tolik známá není.

Volbou určitých slov se při ní snažíte upoutat pozornost a ještě lépe, svázat text s nějakou, většinou ale negativní, emocí. Přidat důraz, intenzitu a udělat z prosté názorové neshody boj na život a na smrt. Jindy stačí použít hovorový výraz, který do kontextu úplně nezapadne a vlastně čtenáři nebo posluchači překáží. Jiná slova, například „zpráva z tiskové konference“ čtenáře naopak trochu nudí nebo dokonce odrazují. Když jsem o tématu četl diskusi na sociální síti, našel jsem krásný příklad persvazivní techniky:

„Máme armádu velmi schopných lidí, kteří museli obstát. Je pochopitelné, že svůj úspěch nechtějí někomu bez boje darovat.“

Existují totiž slova, která přitahují pozornost automaticky, typicky jde o peníze (miliardy), zbraně, armády a zločiny.

Ani nemusíte persvazi znát, protože funguje, bývá používána ­intuitiv­ně. V článcích tohoto čísla proto najdete vraždu i peníze (Jozef Kolář), peněz dokonce miliardy v dolarech (Dan Cvejn). A nechybí ani střílení od boku (Jaroslav Maršík) a dokonce ani válka.

O léčení ve válce píšu já. Mimo jiné taky o tom, že se mým současným pacientům nějak lépe daří dodržovat režimová opatření. 

Daří se jim hubnout, omezit sladké i kouření. Když článek dočtete do konce, dozvíte se proč.

Snad jen to, o čem a odkud píšu, způsobilo, že jsem citlivější na slova o armádě, střílení a bojích v textech, které jsou o nápadech, myšlenkách a plánech.

Stanislav HAVLÍČEK