Zbavme se předsudků Lékárníci s lékaři v novém podcastu

Na sklonku prázdnin se uskutečnilo setkání tiskové mluvčí ČLnK magistry Michaely Bažantové s doktorkou Ludmilou Bezdíčkovou, praktickou lékařkou vedoucí Katedry všeobecného praktického lékařství IPVZ. Natočili spolu i podcast, který můžete najít na: Spolupráce praktického lékaře s lékárníkem | Michaela Bažantová (buzzsprout.com). Kromě jiného se bavily o tom, jak zlepšit současné vztahy mezi lékaři a lékárníky. Obě jsme požádali o zodpovězení několika otázek.

Paní doktorko, jak by se daly shrnout současné vztahy mezi lékaři a lékárníky?

Pokud bych měla mluvit za sebe, jsou výborné, vzájemně inspirující a za pandemie se ohromně rozvinuly. Bohužel na úrovni celé komunity to myslím občas skřípe, což je škoda, protože naším společným zájmem je prospěch pacienta a jedině vzájemnou spoluprací toho můžeme dosáhnout. Myslím, že obě strany jsou poznamenány určitou frustrací, kterou pociťujeme, ať už pramení z nedocenění našich rolí v systému zdravotnictví, nedostatečné elektronizace a její podpory či jen nedostatku času se více vzdělávat a propojovat.

Máte třeba „svého“ lékárníka, se kterými si voláte, konzultujete?

Ano, mám jednak lékárnu, kde naši pacienti nejčastěji vyzvedávají léky, která je přímo v budově, kde máme ordinaci – často s kolegy lékárníky konzultujeme především chyby v preskripci, výpadky, doplatky apod., dále lékárnu, ze které pravidelně odebíráme vakcíny do ordinace. Mimo to jsem se díky organizaci očkování seznámila i s farmaceuty, kteří s očkováním pomáhali, což mě také velmi obohatilo. A v neposlední řadě jsme navázali spolupráci s klinickými farmaceuty, pravidelně konzultujeme léčbu pacientů užívajících více léků se zaměřením na lékové interakce, optimalizaci dávkování a radíme se třeba i o farmakoterapii těhotných a kojících žen, diabetiků, pacientů s nedostatečnou funkcí jater či ledvin.

Víte, s čím vším může lékárník pomoci, jaké má vzdělání, pravomoci, možnosti fungovat coby zdravotník? Překvapilo vás něco při nedávném setkání s magistrou Bažantovou z kompetencí lékárníků?

Bohužel, musím konstatovat, že o vzdělávání a přehledu toho, co vlastně lékárník všechno má a může dělat, nemáme jako lékaři velké povědomí. Nevybavuji si, že by tomu, ať už na lékařské fakultě, či v rámci postgraduálního vzdělávání, byla věnována jakákoliv pozornost. Možná už se od doby, kdy jsem promovala, řada věcí posunula k lepšímu, ale během rozhovoru s paní magistrou Bažantovou (který věřím, že nebyl posledním) jsem se dozvěděla mnoho nového. Například, že lékárník provádí dispenzaci, a co to vlastně znamená, nebo informace o tom, jak je vlastně provoz lékárny financován respektive, z čeho lékárna žije.

Je mezi lékaři dostatečné povědomí o tom, co lékárníci umí, na čem je možné s nimi spolupracovat? Nebo jsou obě skupiny stále uzavřené do určité kastovní klece a moc se spolu nebaví?

Myslím si právě, že povědomí o tom, co děláme, je nevelké, a proto také spolupráce zdaleka nefunguje tak, jak by mohla. Vychází to z odlišnosti vzdělávání, ale možná i mnohaletého odcizování. Covid odkryl řadu nedostatků našeho zdravotnictví a toto je jedna z nich – nedostatek komunikace a spolupráce mezi zdravotníky. Přitom právě ta je klíčem k pomoci našim (společným) pacientům.

Co byste doporučila lékárníkům pro zlepšení vztahů s lékaři? A lékařům? Kde obě skupiny dělají chyby?

Tak jako ve všech vztazích je nutná komunikace, otevřená mysl, zahodit předsudky a nebát se prozkoumávat nové možnosti naší spolupráce. Chybami jsou myslím přílišná nedůvěra lékařů vyplývající právě z nedostatku znalostí kompetencí lékárníků, ješitnost a uzavřenost.

Dá se třeba ke zlepšení vzájemných vztahů a většího porozumění využít i institut vzdělávání, obecně nebo i přímo IPVZ?  Je to pro vás zajímavé téma pro vaši práci v IPZV?

Určitě, v rámci vzdělávání jak pregraduálního, tak i postgraduálního je zde velký prostor pro sdílení znalostí, postupů a novinek jak na straně lékařů, tak i lékárníků. Máme možnost prostřednictvím informací bořit předsudky a budovat základy pro lepší spolupráci do budoucna.

Znáte nějaký konkrétní příklad dobré spolupráce mezi lékařem a lékárníkem? Nějaký zásah, který díky společnému postupu pomohl pacientovi?

Najít jeden konkrétní příklad je pro mě obtížné, je jich mnoho: chyba v dávce léku, na kterou mě upozornil lékárník (omyl v preskripci), záměna pacientů se stejným jménem vedoucí k záměně léků, kontrola lékového záznamu a zabránění preskripce návykových látek k pravděpodobnému prodeji na černém trhu, kontrola interakcí, informace pacientovi ohledně správného podávání léku ve vztahu k jídlu, riziko předávkování specifickým lékem u významné interakce s jiným lékem, který pacient užívá. Na úrovni provozní – pomoc s vybavením lékárničky do ordinace, nákupu léků k řešení anafylaktické reakce, objednání vakcín, logistikou a skladováním léčiv ad.

Paní magistro Bažantová, v jakém stavu se nacházejí současné vztahy mezi lékaři a lékárníky?

Myslím, že na osobní úrovni většinou lékaři a lékárníci vycházejí dobře, ba dokonce výborně. I když některé animozity, stejně jako v jiných oborech, nelze vyloučit. Vzhledem k délce své praxe bych řekla, že se vztahy v poslední době hodně zlepšily, ale stále je na čem pracovat.

Máte třeba „svého“ lékaře, obvoďáka, se kterými si voláte, konzultujete?

Ano, mám. Vzájemně se informujeme o některých lécích, pacientech a jejich medikaci. Často komunikujeme ohledně různých výpadků, někdy se i s paní doktorkou radíme o vhodném léku pro konkrétního pacienta. Někdy se obrátí ona na mě, jindy já na ni. Řešíme i individuálně připravované léčivé přípravky, třeba jako náhradu za výpadkové léky.

Víte, s čím vším může lékař pomoci, jaké má vzdělání, pravomoci, víte, co naopak nemůže a nesmí? Nastala někdy situace, kdy jste musela lékaře upozornit na to, že překračuje své pravomoci?

Obě profese – lékaře a lékárníka – jsou jiné, ale vzájemně se hodně doplňují, především v oblasti farmakoterapie, cílem by měl být benefit společného pacienta. Spíš, než o problémy s překročením pravomocí, jde o upozornění na nevhodnost určitého léku s ohledem na chronickou medikaci nebo zdravotní stav pacienta (například předpis konkrétního nevhodného antibiotika pro těhotnou ženu). Vždy ale v rámci korektní a profesionální dohody. Co opravdu nemám ráda (a bohužel se to stále v některých ordinacích děje) je baťůžkaření. Přiznám se, že tato nelegální činnost, kdy lékař přímo v ordinaci vydá pacientovi lék, recept na něj vzápětí uplatní ve spřátelené lékárně na druhé straně republiky (pravděpodobně za účelem vlastního prospěchu), mě nenechává chladnou. Nejen proto, že se vytváří naprostá nerovnováha mezi lékárnami, ale i proto, že lékař v takovém případě může zvolit daný přípravek nikoli s ohledem na zdravotní benefit pacienta, ale právě s ohledem na vlastní prospěch. A už úplně pomíjím, že není provedena správně dispenzace, dosaženo zpětné vazby od pacienta, zachyceny lékové chyby atd. Zároveň nedochází k ověření pravosti léku v okamžiku výdeje, protože krabička léku, kterou pacient v ordinaci dostane, je jiná než ta, která je v baťožící lékárně na recept pro tohoto pacienta „vydána“. Možnost komunikace a spolupráce s takovým lékařem, byť po odborné stránce, je pro mě téměř nemožná, i kdyby byl špičkovým specialistou.

Co brání lepší spolupráci mezi lékaři a lékárníky? Jsou obě skupiny stále spíš do sebe uzavřené kastovní klece a moc se spolu nebaví? A není to škoda?

Myslím, že je to především komunikace „mimo problém“, která našim profesím chybí. My si vlastně s lékaři vzájemně voláme a píšeme, jen když máme problém. Nenavštěvujeme se ani nemáme společné akce na regionální úrovni, třeba školení. A bohužel také velmi málo komunikují lékaři a lékárníci na vysoké úrovni. Vznikají tak různé dohady, odhady a nedorozumění, proč a co druhá profese dělá. Zda za tím nejsou ekonomické zájmy nebo jiné nekalé úmysly. A přitom o sobě vzájemně víme málo. I proto jsem moc ráda, že jsme se s doktorkou Bezdíčkovou „potkaly“ na Twitteru a dohodly jsme se na spolupráci. Už natáčení prvního podcastu v seriálu „Praktici“ ukázalo, kolik toho o sobě jako profese vzájemně nevíme, kolik toho máme společného a na čem můžeme spolupracovat.

Co byste doporučila lékařům pro zlepšení vztahů s lékárníky? A lékárníkům? Kde obě skupiny dělají chyby?

Podobnou otázku mi v přípravě na podcast zaslala doktorka Bezdíčková. Odpověď na ni není úplně lehká, ale myslím, že je nejdůležitější, abychom spolu mluvili. A někdy ta komunikace nemusí být příjemná, nebo může vyvolat mnoho dalších otázek, které je dobré dál řešit. Ale pořád je to lepší, než aby vznikaly dohady, kdo, co, jak a proč dělá, které vedou k ještě hlubšímu nedorozumění. Neměli bychom si také vzájemně škodit, třeba při projednávání legislativních změn jednoho z oborů – naše profese jsou vzájemně hodně svázané a nerovnováha mezi nimi poškozuje lékaře i lékárníky, ale především pacienta.

Dá se třeba ke zlepšení vzájemných vztahů a většího porozumění využít i institut vzdělávání, obecně nebo i přímo IPVZ? Jak by mohla přispět třeba ČLnK k tomu, aby na téma spolupráce lékařů a lékárníků něco v IPVZ probíhalo?

Už dlouho jsem přesvědčená o tom, že lékaři a lékárníci spolu musí víc mluvit a komunikovat i na jiné úrovní než „předepisující lékař – vydávající lékárník“. IPVZ mě vlastně před kontaktem s paní doktorkou nenapadlo. Snad se neurazí, až bude tyto řádky číst, ale já jsem v okamžiku, kdy jsem ji na Twitteru oslovila, vůbec nevěděla, že je vedoucí Katedry všeobecného praktického lékařství na IPVZ. Ale našly jsme společnou řeč a nyní spolu připravujeme další podcasty s účastí pana prezidenta a dalších zástupců z řad lékárníků. Katedra praktického lékařství nám také nabídla aktivní účast na vzdělávacích akcích pro praktické lékaře na téma ePreskripce a lékový záznam nebo téma IPLP přípravy. Snad se i nám – lékárníkům podaří naopak zapojit lékaře do našeho postgraduálního vzdělávání.

Znáte nějaký konkrétní příklad dobré spolupráce mezi lékařem a lékárníkem? Nějaký zásah, který díky společnému postupu pomohl pacientovi?

Je jich mnoho a uvádět příklady zde v časopise mi připadá jako nosit dříví do lesa. Vždyť to jistě zažil každý lékárník, že po komunikaci s lékařem pomohli společně svému pacientovi. Ale abych vás neodbyla: před několika dny jsme s místní lékařkou řešili problém sooru u dospělého pacienta. Paní doktorce jsme dodali předpis na individuálně připravovaný léčivý přípravek, který neznala, protože problém kvasinkové infekce v dutině ústní není u dospělých tak běžný. Vystavila recept a my jsme pacientovi IPLP připravili. Pokud vás zajímá, zda léčba zabrala, pak snad ano. Většinou se nám pacienti s výsledkem léčby pochlubit nepřijdou.

Zdeněk POKORNÝ