Konec jedné éry a teta Vilemína Časopis českých lékárníků v letech 1900–1915

V dubnovém čísle jsme opustili historii našeho časopisu ve chvíli, kdy z jeho vedení odchází lékárník a spisovatel František Herites. Časopis i české lékárnictvo se v tu dobu ocitlo na vrcholu své dosavadní existence. Obrovský úspěch mezinárodních farmaceutických výstav v Praze ještě rezonoval, a rozhodně nejen v odborné veřejnosti.

Po Heritesovi se na začátku nového století v čele časopisu vystřídalo několik relativně krátce působících redaktorů jako magistři Josef Roztočil, Ludvík Schaertler nebo Emil Šedivý, jehož medaili dnes uděluje Česká farmaceutická společnost a který měl velké osobní i finanční zásluhy zejména o obnovení časopisu po vzniku Československé republiky a jeho přejmenování na Časopis československého lékárnictva. K tomu se určitě vrátíme v dalším dílu.

Na začátku 20. století se mezi přispěvateli časopisu stále častěji objevují lékárníci, kteří se později proslavili vědeckou, pedagogickou i publikační činností, a také usilováním o jednotu lékárnického stavu. Šlo například o magistra Františka Plzáka, pozdějšího profesora, nebo právě zmiňovaného Emila Šedivého. Svědčí to o evidentní snaze vykročit z oficíny, rozhlédnout se po světě a začít vnímat farmacii také jako vědu.

V letech 1905 až 1907 vedl časopis doktor Otto Bošek, chemik, který kladl důraz na propojení českých znalostí a zkušeností se světovou farmacií.

„Přejímajíce redakci Časopisu českého lékárnictva, dovolujeme si především prohlásiti, že bude v prvé řadě snahou naší udržeti list nám svěřený na oné výši, na které i ostatní naše listy odborné se nacházejí. Za tím účelem budeme především otiskovati vedle odborných prací původních i jiné důležité referáty souborné, přinášejíce zároveň i extrakty a referáty z cizích literatur a farmacie a jí příbuzných věd se týkající. Aby pak český lékárník měl ve svém listu vše, co v jiných cizojazyčných snad hledati by musel, budeme i nadále pilně obraceti pozornost ku všem novotinám v praktické farmacii se vyskytnuvším… Mimo to však také spolkového života české farmacie i veškerých důležitých zjevů cizí a zahraniční hodláme pilně si všímati.“

Mezi lékárníky, kteří se více než lékárnické praxi věnovali vědecké kariéře, patřil i magistr Karel Glücksmann. Působil jako ředitel aspirantské školy a chemického ústavu ve Vídni. Vedení ČČL se ujal na necelý rok v letech 1907–1908. Napsal přes 130 vědeckých a odborných prací a 7 knih. Do historie českého lékárenství se zapsal zavedením pojmu „lékopis“ do češtiny. A taky třeba tím, co v roce 1907 napsal do časopisu:

„Farmacie bojuje o své bytí, o záchranu svých práv, by mohla povinnostem svým vždy a všude dostáti. Farmacie jest důležitou součástí veřejného zdravotnictví, má veliké povinnosti, a proto má též právo žádati, by existenční podmínky stavu našeho všestranně byly chráněny...“

Kdybychom totéž napsali dnes, nikoho by jistě nenapadlo, že jde o víc než 100 let starou myšlenku. Magistra Glücksmanna by nicméně asi udivilo, jak je tento výrok aktuální i po tolika letech.

Mezi vůbec nejvýznamnější redaktory za celou historii Časopisu českého lékárnictva patřil magistr Jan Thon, který řídil časopis v letech 1908–1915. Lékárník z Golčova Jeníkova (také mnoho let starosta města) vedl časopis v dobách jeho začínající existenční krize a stal se i nešťastným svědkem a spoluaktérem ukončení jeho vydávání v době 1. světové války. Zřejmě i to zanechalo stopy na jeho zdraví a téměř na den přesně rok po vyjití posledního čísla 23. dubna 1916 umírá na záchvat mrtvice.

Magistr Thon pozvedl výrazně úroveň časopisu a prosazoval jeho vědecké zaměření i přes nezájem tehdejšího vedení České lékárnické společnosti (Nástupce Farmaceutické společnosti.)

Bohužel v té době narůstaly problémy ve vztazích mezi lékárníky, přibývalo střetů mezi majiteli a zaměstnanci, přičemž roli sehrál i zvyšující se počet lékáren a z toho vyplývající silnější konkurence. (Dnes, se 14 lékárnami v okresním městě, bychom se tehdejší konkurenci dvou tří jen usmívali.) Také hospodářská krize, vliv rostoucího farmaceutického průmyslu a další okolnosti hrály roli v tom, že se po letech vzestupu cítili lékárníci opět ohroženi. V roce 1905 vzniká na podporu mimopražských lékáren Organisace českého lékárnictva a získává širokou oblibu nejen u lékárníků-majitelů, ale například i u České lékárnické společnosti. Ovšem právě krize uvnitř vydavatele ČČL, České lékárnické společnosti, vyvrcholila zejména po odchodu Emila Šedivého z jejího vedení v roce 1912. Nejstarší stavovská organizace se víceméně rozpustila v Organisaci českého lékárnictva, která už dávno nebyla jen spolkem mimopražských majitelů. Z veřejně dostupných materiálů jsem se pořád nedokázal v této situaci zorientovat, a jak dál popíšu, má tento historický příběh pro mě i silnou osobní a rodinnou linku. Velmi mi pomohl magistr Ladislav Svatoš z Českého farmaceutického muzea v Kuksu, díky jehož poznámkám mohu rekonstruovat, co se asi tenkrát stalo, a proč Časopis českého lékárnictva po víc než třiceti ročnících málem definitivně zanikl.

V březnu 1914 bylo na schůzi výboru České lékárnické společnosti schváleno sloučení obou organizací (ČLS a Organisace českého lékárnictva) ve Svaz českého lékárnictva. Proti tomu se ale ohradilo c. k. místodržitelství v Praze, načež Česká lékárnická společnost protestovala, a zřejmě úspěšně, protože poslední kompletní ročník časopisu 1914 končí zprávou, že „Organisace českého lékárnictva a Česká lékárnická společnost se sloučily ve Svaz s tím, že časopis bude pod stávajícím názvem vycházet dál.“ Sloučení se ukázalo jako velká chyba, protože obě organizace měly každá své specifické a v mnoha ohledech proti sobě jdoucí zaměření, ČLS kladlo důraz na vědu, výzkum, farmaceutickou odbornost, Organisace pak upřednostňovala ekonomické zájmy lékárníků a navíc začala sama vydávat vlastní periodikum Věstník.

Poměry ve vztazích mezi lékárníky musely být v letech 1913 až 1914 otřesné, o čemž svědčí i korespondence magistra Thona s lékárníkem J. S. Novákem. „Já jsem již tak zmořen prací a jedinou a tou největší odměnou jest mi, že i ti nejpřednější pražští demagogové, bývalí i nynější, i lidé naprosto apatičtí musí přece jen stále doznávati… že na takovém stupni vnitřní kvality Časopis ještě nikdy nestál jako v dobách posledních.“ (12. 6. 1913)

„Kolega Rosenberg osobně mne navštívil a ujistil, že až povede se ustavení Svazu, že časopis vycházeti zas počne, jak bylo usneseno, nyní ale že zatím na můj redaktorský honorář, na který jsem dosud výpověď nedostal, absolutně není peněz, že nemůže ničeho poukázati na tiskárnu, tak když nejsou peníze, abych zatím ničeho netiskl. Se mnou vůbec nikdo nemluví a já pilně sháním materiál pro další vydávání časopisu. I Senft a dr. Kraft jsou rozhněváni… Zde jedná se hlavně o Časopis sám, abychom jej udrželi a nenechali zaniknouti.“ (23. ledna 1914)

Po tomto dopise vyšlo ovšem ještě 14 čísel, to poslední s více než půlroční přestávkou 28. dubna 1915. V něm se k situaci časopisu píše:

„P. T. pánům členům Organisace Českého Lékárnictva a bývalé České Lékárnické Společnosti. Ježto obě tyto korporace usnesly se ve valných schůzích svých sloučiti se v jeden Svaz, ukončujeme tímto loňský ročník Časopisu Českého Lékárnictva, který, jakmile schváleny budou stanovy Svazu, počne dále pod stejným názvem jako společný orgán Svazu vycházeti a bude hned jeho první číslo všem pp. členům Svazu zasláno.“

K tomu už nedošlo. O rok později, uprostřed světové války, 23. dubna 1916 podléhá magistr Jan Thon mrtvici. Je pohřben v prostém hrobě na Olšanských hřbitovech v Praze, kde kromě něj leží i…

A tady musím otevřít svoji osobní, trošku s nadsázkou řečeno, třináctou komnatu. Po příchodu do časopisu a prostudování této historie jsem začal svým způsobem trpět pocitem jakéhosi dědičného hříchu. Můj pradědeček PhMr. Otakar Štorch byl zakladatelem a v roce 1915 stále ještě předsedou Organisace českého lékárnictva, tedy předsedou spolku, který pozdější historikové obviňovali z likvidace ČČL. Přišlo mi to těžko uvěřitelné, protože pradědečka známe jako člověka velmi činorodého, nadšeného bojovníka za lékárnický stav, někoho, kdo spíš pořád něco zakládal a organizoval než jako bořitele tradic. Nemohl jsem tuto záhadu rozluštit, rodinná korespondence i archiv k této věci mlčí, stejně jako jiné archivy. Jak vnímal existenci Časopisu českých lékárníků? Jak prožíval rozeštvanost lékárnické obce? Jaký byl jeho vztah k magistru Thonovi? Dlouho jsem nenacházel cestu, jak si to alespoň trochu vyjasnit. Až pak jsem v jiné věci pátral po osudu naší dávné krásné pratety Vilemíny Noskové, která se nikdy nevdala, ačkoliv byla obletována mnoha muži a dochovaly se nám i vášnivé dopisy, které jí psali rakouští důstojníci. Teta, v rodině nazývaná Mína, přesto zůstala sama a stěhovala se od příbuzných k příbuzným podle toho, kde zrovna potřebovali pomoct s péčí o děti nebo umírající. Nakonec zemřela na rakovinu v roce 1896 překvapivě v Praze, protože jinak žila ve východních Čechách, nejvíc v Novém Městě nad Metují.

V pamětech mé babičky Anny Štorchové je jen zmínka, že byla pochována v Praze na Olšanech, „ale hrob už dozajista neexistuje.“ V tehdejší databázi skutečně neexistoval. Jenomže tento příběh zaujal jednu pracovnici Olšanských hřbitovů a otevřela i tlusté, dosud nedigitalizované knihy ze hřbitovní části XIII., kde jsou bez ladu a skladu zapsány statisíce hrobů, a v naprostém šoku mi hned volala, že na první otevření první z knih objevila hrob naší Vilemíny Noskové. A následoval pro mě další šok, když mi řekla, že v hrobě kromě ní leží několik příslušníků rodiny Thon, prý jde o „nějaké lékárníky“. Ještě teď, když toto píšu, mi běhá mráz po zádech…

Z rodinné historie víme, že Vilemína Nosková byla přímou a pokrevní tetou pradědečka Otakara Štorcha a že to byl on, kdo se v Praze v roce 1896 staral o tetino léčení, a nakonec i pohřeb. Ten hrob tedy zcela jistě koupil on a musel být na něj napsán vzhledem k tomu, že teta neměla žádné potomky. Z jakého důvodu byl do něj posléze v roce 1916 pochován redaktor a neúnavný bojovník za zachování ČČL magistr Jan Thon, nevím. Těžko si ale představuji, že by toto funerální pouto mohlo vzniknout mezi nepřáteli, mezi lidmi, kteří by proti sobě stáli v tehdy rozeštvané lékárnické obci. Z toho se utěšuji, že pradědeček Štorch snad nebyl hybatelem konce časopisu, že jako mimopražský, kolínský předseda možná už neměl tak velký vliv na situaci při spojování obou spolků a zániku ČČL. To, že rodinu magistra Thona a naší vázalo spíš přátelské pouto, dokládá i fakt, že synové obou lékárníků Jan Thon a Otakar Štorch Marien, přestože ani jeden z nich nepokračoval v lékárnické tradici, se stali celoživotními přáteli. Je neinspirovala farmacie, ale láska ke knihám. Doktor Jan Thon pracoval celé období První republiky jako ředitel Ústřední městské knihovny v Praze, měl výraznou zásluhu na vybudování knihovního paláce na Mariánském náměstí a sítě poboček po celé Praze. Otakar Štorch Marien založil slavné nakladatelství Aventinum a prosadil se i jako spisovatel. Když v květnu 1929 zemřel ještě poměrně mladý pradědeček Štorch, kondoloval Jan Thon mladší Štorchovi nakladateli těmito slovy: „Sám cítím, jak taková zpráva vlastně znamená další kus mé vlastní ztracené minulosti. Jméno Vašeho pana otce jsem tak často slýchával z úst svého tatínka, bylo to teplé domácí ovzduší, ve kterém se často vyslovovala jména předních lékárníků – a kde je to vše pro mne již, jak dávno, jak daleko! Tisknu Vám přátelsky ruku. Váš Thon.“

Když člověk stojí nad tím nejprostším kopečkem hlíny, pod kterým leží naše teta Vilemína spolu s Janem Thonem lékárníkem a redaktorem ČČL, Janem Thonem, knihovníkem a jeho ženou Růženou, překladatelkou například Paní Bovaryové (vyšla v Aventinu), pak může jen přemýšlet o ceně všech těch nesmyslných sporů, které lékárníci i nelékárníci vedli a vedou, o síle přátelství a neustále obnovované kontinuitě věcí, které stojí za to.

(Na stránce 32 přinášíme text o sympoziu z historie farmacie, v němž měl přednášku i Robert Jirásek ze Spolku pro vybudování ČFM na téma Významní lékárníci pochovaní na pražských hřbitovech. Pro Roberta Jiráska přikládám přesné místo hrobu magistra Thona, který do jeho „sbírky“ významných lékárníků bezesporu patří. Jedná se o hrob na Olšanských hřbitovech v části 8, oddělení 3, číslo 158.)

A ještě poznámka ke spekulaci, která napadla jednu mou známou a mohla by zaujmout bujnou fantazii i někoho dalšího, a to, že by magistr Thon měl v mládí něco s naší tetou Vilemínou, a proto by chtěl být pohřben u ní, není podložena žádným důkazem.

Zpátky k časopisu. V roce 1915 měl ČČL za sebou 32 ročníků a už tehdy to byla úctyhodná historie. (Od obnovení v roce 1992 jsme dnes na podobném čísle, byť doufám, že v optimističtější situaci.) V období 1882–1915 v něm bylo publikováno na 400 původních odborných prací, většinou z chemie a farmaceutické technologie, méně pak z farmakognózie. „Mnoho z jejich poznatků je již překonáno, ale zůstává dostatek stále platných myšlenek, k jejichž odkazu se nyní můžeme hlásit. Bude proto třeba tyto pokrokové názory vyhledat a připomenout stejně tak, jako jsme si připomněli nadšení a obětavost jedinců, kteří se po léta starali o vydávání Časopisu českého lékárnictva a svými výzvami probouzeli farmaceutickou veřejnost z její nečinnosti.“

Napsal v květnu 1982 v Československé farmacii (Sto let českých farmaceutických časopisů, č. 3–4) Zdeněk Hanzlíček. Dnes je překonaných poznatků určitě mnohem víc, co ale platí pořád, je nadšení a obětavost jedinců, bez nichž by Časopis českého lékárnictva nevznikl, desetiletí neprosperoval a nebyl znovu a znovu po krizích obnovován. V příštím díle si připomeneme jedno takové zmrtvýchvstání v roce 1919. Časopis přežil a díky tomu jej čtete i dnes. Bez osobních obětí konkrétních lidí by se tak ale nikdy nestalo.

Zdeněk POKORNÝ