LXVIII. sympozium z historie farmacie

V sobotu 18. června 2022 se za společného pořadatelství Českého farmaceutického muzea, Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové a Sekce dějin farmacie České farmaceutické společnosti ČLS JEP uskutečnilo po dvou vynechaných ročnících (naposledy v roce 2019 v prostorách Českého farmaceutického muzea v Kuksu) LXVIII. sympozium z historie farmacie. Konalo se v komorním, ale příjemném prostředí prostor Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové. Ve svém článku bych se rád zmínil o obsahu jednotlivých prezentací, které se uskutečnily na této akci.

PharmDr. Tomáš ARNDT, Ph.D

Katedra sociální a klinické farmacie, Farmaceutická fakulta UK, Hradec Králové

Projekt „Léky a lékárníci v ghettu Terezín 1941–1945“ – nové poznatky

Měl jsem čest zahájit sympozium prezentací, ve které jsem se zmínil o třech nových poznatcích mého projektu. Prvním z nich je postava německého židovského chemika dr. Ernsta Artura Eichengrüna (1861–1949), který byl vězněm terezínského ghetta od května 1944 do jeho osvobození Rudou armádou, tedy přibližně rok. Byl to ve své době významný chemik, s četnými kontakty v Německu i zahraničí. Vystudoval chemii na Polytechnické univerzitě v Cáchách (Aachen) v letech 1885–1890.Od října 1896 začal pracovat laboratořích firmy Bayer v Elberfeldu pod vedením dr. Heinricha Dresera. Jedním z jeho kolegů byl dr. Felix Hoffmann, kterému je přisuzováno autorství Aspirinu®. Došel k němu tak, že zavedl do molekuly kyseliny salicylové kyselinu octovou a získanou látku pojmenoval kyselina acetylsalicylová. Acetylací byla v kyselině salicylové inaktivována volná hydroxylová skupina, která způsobovala nežádoucí účinky látky. O vzniku nové sloučeniny Hoffmann referoval v článku v interním časopise firmy 10. října 1897. Práce na Aspirinu® provedl Felix Hoffmann pod Eichengrünovým vedením. Po mnoho let byl Hoffmannovi připisován objev na základě neoficiální poznámky pod čarou v encyklopedii vydané v nacistickém Německu v roce 1934. Eichengrün v té době jako Žid nemohl toto veřejně zpochybnit, ale snažil se to uvést na pravou míru v roce 1944 dlouhým dopisem zaslaným z Terezína vedení I. G. Farben, do kterého byla začleněna F. Bayer & Co. O svém nároku ohledně objevu léčivých vlastností kyseliny acetylsalicylové dr. Eichengrün napsal v knize “Pharmazie” (1949). V roce 1999 publikoval Walter Sneader z University of Strathclyde práci, v níž potvrdil Eichengrünovu verzi.

V roce 1908 si dr. Eichengrün založil vlastní laboratoř v Berlíně, kterou o dva roky později přejmenoval na Cellon-Werke. Název odkazuje na Cellon, plast na bázi acetátu celulózy vyvinutý a patentovaný Eichengrünem v roce 1909. Je rovněž autorem stříbro-proteinového komplexu, který byl byl uveden na trh v následujícím roce jako Protargol a byl lékem volby pro léčbu kapavky až do 40. let 20. století. Díky své pověsti a vlivným kontaktům zůstal Eichengrün za nacistického režimu na svobodě a pokračoval v bádání doma. V květnu 1944 byl z účelových, ryze formálních důvodů zatčen, odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody a deportován do Terezína.

Druhý poznatek se týkal předepisování sulfonamidů v Terezíně. jako vzácný příklad pokusu o (dnešními slovy) účelnou farmakoterapii se zachoval dokument Oběžník zdravotní péče č. 576 (datace 15. 2. 1945), který uvádí podrobnosti o snaze terezínských lékařů co nejlépe předepisovat v té době ještě poměrně vzácné sulfonamidy. K nejčastěji v Terezíně předepisovaným patřily sulfapyridin (Eubasin), sulfathiazol (Cibazol) a sulfanilamid (Dipron).

Třetí poznatek se týkal nálezu dvou originálních léků a jedné farmaceutické suroviny v Památníku Terezín. K nálezu nesmírně pomohla laskavost pana Tomáše Raichla, správce depozitářů ze sbírkového oddělení památníku Terezín a také výkonného redaktora Terezínských listů.

Prvním originálním lékem byl Mutosan, léčivý přípravek obsahující oxid křemičitý a saponiny. Předepisoval se k léčbě a profylaxi symptomů tuberkulózy. Druhým byl Decholin, léčivý přípravek obsahující kyselinu dehydrocholovou. Předepisoval se jako choleretikum a cholagogum, ale také jako diuretikum při edémech a jako diagnostikum při cholecystografii.

Třetím byla lahvička s nápisem Knoll, která obsahovala fialové krystalky. Testem na farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové bylo potvrzeno, že se se jedná o manganistan draselný (hypermangan).

PharmDr. Tünde AMBRUS, Ph.D., Marie POPKOVÁ, Lucie PYSZKOVÁ

Ústav aplikované farmacie, Farmaceutická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Z dějin vybraných polotuhých léčivých přípravků

V přednášce autorky komentovaly průzkum postavení mastí (unguenta) jako vybrané lékové formy. Jako výběrovou literaturu zvolily lékopisy platné v českých zemích od roku 1855 do současnosti.

Literatura zahrnovala rakouský lékopis (Pharmacopoea Austriaca V–VIII, 1855, 1869, 1889, 1906), válečný německý lékopis, platný u nás ještě dva roky po válce (Deutsches Arzneibuch 6, 1926) a lékopisy československé (1–4, 1947, 1954, 1970, 1987) a lékopis český (od roku 2017).

Největší počet článků věnovaných mastem byl v německém lékopisu (56). Od sedmého vydání rakouského lékopisu v roce 1889) byl každé masti věnován samostatný článek.

K nejvíce zastoupeným mastem patřily Unguentum simplex a Unguentum zinci oxydati. U zinkové masti uvedly autorky zajímavé příklady článků z různých lékopisů a také postupný vývoj názvoslovné terminologie. Rovněž zmínily, jak se postupně vyvíjelo složení této masti od sedmého vydání rakouského lékopisu (Axungia Porci benzoata, Cera alba, Oleuma amygdaleum) až do Českého lékopisu z roku 2017 (Propylis gallas, Ethanolum 96 %, Adeps suillus, Cera alba, Helianthi oleum raffinatum).

PharmDr. Martina LISÁ, Ph.D.

Katedra sociální a klinické farmacie, Farmaceutická fakulta UK v Hradci Králové

100 let od narození RNDr. PhMr. Zdeňka Hanzlíčka

PharmDr. Marie Lisá, Ph.D. se ve své přednášce věnovala osobnosti RNDr. PhMr. Zdeňka Hanzlíčka, význačného lékárníka a zejména historika farmacie. Magistr Hanzlíček na začátku své kariéry v roce 1941 nastoupil praxi v lékárně PhMr. Stanislava Plevky na dnešní Vinohradské třídě. Roku 1946 začal na Karlově univerzitě studovat farmacii současně se studiem pomocných věd historických. Na rozdíl od úspěšného dokončení studia farmacie studium druhého předmětu nedokončil (toto ovšem v budoucnosti napravil).

V letech 1948–1952 pracoval jako lékárník v lékárně Medika-90 v pražské Korunní ulici. Mezi roky 1959–1963 byl vedoucím lékárníkem lékárny Na Pohořelci na Malé Straně. Právě tam se mu naskytla možnost k rozvinutí historického bádání v Památníku národního písemnictví s bohatou knihovnou strahovského kláštera.

Svoji lásku k oboru historie farmacie odborně podpořil tím, že v letech 1968–1970 studoval při zaměstnání na Filozofické fakultě brněnské univerzity muzeologii. V roce 1970 získal na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského doktorát přírodních věd.

Významně se podílel na vytváření Farmaceutického muzea v Dittrichově lékárně v Nerudově ulici na Praze 1, které vznikalo postupně mezi roky 1959–1972. Odborný tým muzea začínal jako původně zájmová skupina LS při Závodním klubu ROH sbírající v pražských i mimopražských lékárnách písemné i hmotné památky). Získané sbírky byly předány Českému farmaceutickému muzeu na Kuksu.

Od roku 1954 prostřednictvím RNDr. PhMr. Aleše Sekery navázal kontakt s Farmaceutickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně. Spolupráce s vedoucím Ústavu dějin lékárnictví RNDr. PhMr. Václavem Ruskem vedla ke společným publikacím o dějinách české farmacie. Začal oponovat diplomové a později i doktorské práce z dějin farmacie a podílel se též na přípravě skript z dějin československé farmacie.

Spolupodílel se na vzniku a činnosti sekcí pro dějiny farmacie (1961) Společnosti pro dějiny věd a techniky. Od roku 1968 působil v České farmaceutické společnosti. Po pádu komunistického režimu se stal vědeckým tajemníkem XXX. Mezinárodního kongresu o dějinách farmacie, který se opět konal v Praze. S výsledky svého bádání seznamoval odbornou veřejnost na různých seminářích a sjezdech (na nich proslovil 78 přednášek). Podílel se také na několika výstavách.

Bibliografie prací dr. Hanzlíčka dosahuje 230 položek. Byl publikačně aktivní mnoha časopisech, zejména v Československé farmacii a ve Farmaceutickém obzoru a později v Časopisu českých lékárníků.

Za zásluhy o dějiny farmacie byl jmenován čestným členem Společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Rovněž byl dopisujícím členem Société Internationale d‘Histoire de la Pharmacie. Společnost pro dějiny věd a techniky mu k osmdesátinám udělila Bolzanovu medaili.

Velkou pozornost věnoval dějinám lékáren. Kromě dvou knižních publikací: Lékárny středočeského kraje (1980) a Lékárny hlavního města Prahy (1991) napsal ještě řadu článků o dějinách jednotlivých lékáren v Čechách. Věnoval se i historii farmaceutického tisku a konkrétně Časopisu českého lékárnictva.

Robert JIRÁSEK

Spolek pro vybudování ČFM, Kuks

Významní lékárníci pochovaní na pražských hřbitovech

Robert Jirásek se věnoval významným lékárníkům pohřbených na pražských hřbitovech. Ve své prezentaci zmínil několik velmi zajímavých lékárníků, jejichž místa posledního odpočinku můžeme najít na některém z pražských hřbitovů.

Doc. RNDr. PhMr. Alois Borovanský (1922–2019) byl vysokoškolským učitelem chemie. Promoval v roce 1947. Postupně získal akademické tituly: RNDr. (1950), CSc. (1960), docent (1965). Svoji vědeckou kariéru začal jako odborný asistent na Katedře farmaceutické chemie na Farmaceutické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 1950–1960. Po zrušení fakulty, přešel na stejnou funkci a katedru na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského, kde pracoval v letech (1960–1987). Zde se posléze stal zástupcem vedoucího katedry.

Ve vědecko-výzkumné práci pokračoval v problematice studia lokálních anestetik ze skupiny bazických anilidů a karbamátů. Na katedře farmaceutické chemie FaF UK kolem sebe postupně vytvořil skupinu pracovníků, kteří se stali členy jím založené Vědecké školy karbamátů FaF UK, kteří projektovali, syntetizovali a biologicky a farmakologicky otestovali celou řadu nových chemických léčiv, například pentakain, heptakain či karbizokain.

Ph.Mr. Alois Řídký (1868–1939) byl majitelem lékárny „U palmy“ v Bredovské ulici. Byl také majitelem lékárny v Jindřišské 18, kterou projektoval architekt V. Kubik (dostatečný přístup světla, markýza) a interiér vyzdobil malíř Camil Orfano Muttich (olejomalby s orientální tématikou).

RNDr. PhMr. Josef Havlík (1893–1975) si splnil svou tyrocinální praxi v lékárně U zlatého lva v Kolíně. Promoval ve válečném roce 1916 a titul RNDr. získal po obhájení disertační práce v roce 1924. Po studiu začal pracovat v bakteriologické a chemické laboratoři Podolského sanatoria. Poté pracoval jako vedoucí lékárny v Praze-Podolí (od roku 1934 do jejího znárodnění v roce 1952). Později pracoval v Laboratoři pro kontrolu léčiv a lékárně SANOPZ až do své penze (1958). Zajímal se o léčivé rostliny a byl meziválečných dobách místopředsedou Lékařské záložny a spolustarostou Pražského grémia lékárníků. V téže době také publikoval studie ve stavovském Časopise českých lékárníků – Oligodynamie stříbra (1927), Chemická analysa jmelí bílého (1932) nebo Radioaktivní indikátory, univerzální chemické metody (1933). Přednášel pro Aspirantskou školu tyronů v Praze, byl členem redakční rady Časopisu českého lékárnictva, spolupracoval s Československým rozhlasem, ba byl dokonce zdravotníkem podolského bazénu a sólistou pěveckého sboru Hlahol.

Pharm.Mr. Heřman Rüdiger (1853–1919) zaujal posluchače jako lékárník, který připravil ve své lékárně prášky pro našeho geniálního hudebního skladatele Antonína Dvořáka na sklonku jeho života. Etiketa nesla název „PH. MRA RÜDIGERA ZAŽÍVACÍ PASTILKY, Ph.Mr. HERMAN RÜDIGER, LÉKÁRNÍK, V PRAZE I, VODIČKOVA ULICE Č. 2.“ a jednalo se zřejmě o oblíbený přípravek, jak svědčí dobová inzerce z Časopisu lékařů českých.

Díky existenci Adamovy lékárny v dolní části pražského Václavského náměstí si stále můžeme připomínat osobnost, Mr. Ph. Václava Adama (1827–1892). Adamova lékárna byla první lékárna na Novém Městě Pražském (1520), která zažila i morovou epidemii. Provozovali ji nejprve karmelitáni, poté františkáni (Panna Maria Sněžná). Jako lékárna „U zlatého noha“ byla zaznamenána přibližně v roce 1690. V roce 1812 koupil dům lékárník Jan Hubatka, o něhož ji v roce 1872 koupil magistr Václav Adam. V roce 1894 se stal jejím novým majitelem magistr Josef Kalous, který v roce 1908 pořídil nový mobiliář (K. Schürer). V roce 1912 byla lékárna přestavěna podle projektu E. Králíčka (kolaudace 1913). Provizorem byl tehdy PhMr. Jiří Bridl. V roce 1995 byl její mobiliář vyhlášen kulturní památkou.

Jako nejslavnějšího z uvedených lékárníků autor zmínil Mag. Pharm. Benjamina Fragnera (1824–1886). Byl majitelem lékárny „U černého orla“, nejstarší lékárny na Malé Straně (1488). Magistr Benjamin Fragner se stal jejím novým majitelem v roce 1857. Na konci 19. století byla převzata jeho synem, dr. Karlem Fragnerem. Dr. Benjamin Fragner začal v českých zemích jako první vyrábět speciality (HVLP) v pravém smyslu slova.

Jako další významnou osobnost autor uvedl PhMr. Františka Schnöblinga (1885–1949). Schnöblingova lékárna „U zlaté koruny“ byla původně umístěna na rohu Malého rynku a Karlovy ulice v č. p. 455 a pak přemístěna na Malý rynek do č. p. 467. V roce 1915 lékárnu převzal magistr František Schnöbling mladší.

Z dalších významných lékárníků přednášející zmínil PhMr. Ctimilu Sedláčkovou (1897–1973), dr. PhMr. Jaroslava Vostřebala (1890–1955) nebo manželskou dvojici dr. PhMr. Ferdinanda Bešťáka (1895–1985) a jeho manželku PhMr. Hildu Bešťákovou-Benešovou (1900–1942), která byla pro svůj židovský původ zavražděna nacisty v Osvětimi.

PharmDr. Tomáš ARNDT, Ph.D.

(1. část, pokračování v příštím čísle)