Ze života právníka v Komoře – díl třicátý sedmý, pochlebující

Květen 2022 se navždy zapíše do letopisů českého zdravotnictví jako okamžik zrodu elektronického poukazu. Slib virtuálního poletování lékařských předpisů na zdravotnické prostředky od 1. 5. se podařilo splnit jen díky zběsilé závěrečné fázi legislativního procesu prováděcí vyhlášky. Bez ní by SÚKL poukazy nespustil. Nemohl by. Ve Sbírce zákonů se vyhláška objevila 29. 4., doslova za minutu dvanáct. Po měsíci povozu si lámeme hlavu nad tím, proč se lékárníci baví vzájemným pokládáním otázky „Už jsi viděl ePoukaz?“ a odpovědí „Neviděl.“ Tušíme, že příčina tohoto záhadného jevu tkví částečně v neochotě lékařů ePoukazy psát a částečně naopak v ochotě je psát zejména těmi, kteří pacientům jen oznámí, že jim prostředek kdosi doručí. Budiž nám to mementem, k čemu by také mohl dospět eRecept v kombinaci se zásilkovým výdejem léků na recept.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Legislativní proces je rozjetý setrvačník vyvrhující v nepravidelných intervalech střely rozličných kalibrů a kvalit. Mezi májovými zásahy, k nimž Komora měla možnost se vyjádřit, byly dvě vyhlášky z Ministerstva zdravotnictví a jedna z Ministerstva zemědělství. Zvláště ta poslední je pro nás vítaným a nezvyklým výletem do polí, luk a pastvin plných zvěře žádající si veterinární péči. Šlo o novelu dva roky staré vyhlášky o předepisování veterinárních léčivých přípravků. Ministerstvo zdravotnictví připravilo novou vyhlášku k novému zákonu o zdravotnických prostředcích. Ten je nyní v Poslanecké sněmovně a čeká, až přijde na řadu. Vy, kteří víte, že nynější zákon byl přijat v roce 2019, a ptáte se, proč tedy přijímat zase nový, vězte, že ten nový nic nového nepřinese, ale především sloučí zákon o zdravotnických prostředích a zákon o diagnostických zdravotnických prostředích in vitro do jednoho. Stejnou roli sehraje i nová vyhláška. Kromě toho, že nový zákon si vždy žádá svou novou vyhlášku, protože ty předchozí patří k předchozím zákonům a nejsou použitelné pro provedení nového zákona. Svou vyhlášku mají i formuláře podle zákona o návykových látkách. Právě její novelizace byla také odstartována v květnu.

Nejsilnější a nejmilejší zážitek na poli lékárnickém byla konference Mladých lékárníků v Brně. Samozřejmě, že svou roli sehrál značný počet mladých a krásných dam na malém prostoru, ale to neznamená, že bych měl méně rád kolegyně a kolegy, kteří by na této akci byli očekáváni s překvapením, byť by byli nepochybně vítáni. Důležitější bylo vidět mladé na vlastní oči. Co oko vidí, tomu věří, že existuje. Přítomnost a smysl všeho lidského, a tedy i lékárenského, jsou jen tak silné, jak silná je víra v budoucnost. Nač bez ní o cokoliv usilovat? Budoucnost stojí na mládí a v Brně ho bylo dost. Drobnou trhlinou víry v dobré zítřky byl rozhovor se dvěma studentkami. Jedna se chce po promoci pustit do doktorátu a druhá hledat práci u firmy nebo v zahraničí. V lékárně ne. K tomuto střípku se na jednání představenstva o pár dnů později přidaly další při debatě o zájmu studentů pracovat v lékárně. Prý roste počet těch, kteří do lékárny namířeno nemají. Jistě, realita života mnohé donutí, jenže z donucení to bude od samého začátku bez radosti. Historie učí, že mnohé události se spřádaly dlouho z nepatrných indicií, kterých si nikdo nepovšiml, ačkoliv se nabízely. Nezájem studentů o práci v lékárně je evidentně sílící trend, který je rovněž indicií, dokonce nikoliv nepatrnou. Co z něj vyplývá pro lékárenství? Dokážeme si to dovodit sami nebo si počkáme na historické hodnocení?

Každodenní rutina a její ubíjející množství je zabijákem času, jehož se pak nedostává na filozofování o očekáváních a šancích oboru. Bez filozofování nebo přemýšlení o směru, jímž se ubíráme, se ale podobáme ovci kráčející mezi ohradami rovnou na porážku. Jeden velký lékárník, který sice dělal hrozné, ale velké věci (děkuji za tu formulaci J. K. Rowlingové), už tu před patnácti lety o svých kolezích jako o ovcích hovořil. Já věřím, že jimi nejste (všimněte si toho nenápadného odklonu od „my“ k „vy“) a posíleni třeba i tímto starobylým časopisem přijdete na kloub tomu, jak veřejnost přimět k uvědomění si potřeby lékárníka ve zdravotnictví. Ono by potom i přesvědčování o nadbytečné administrativě a podměrečné odměně nacházelo ochotnější uši k naslouchání.

Závěrem si dovolím malé úlevné oddechnutí. Shodou okolností se mi v rámci mé nelékárnické části advokátní praxe podařilo v jednom týdnu absolvovat hned ve dvou kauzách hlavní líčení v roli obhájce lékařů obviněných z nedbalostního usmrcení pacienta. Jak rád jsem si uvědomil, že mezi lékárníky je takových případů jako šafránu. A přitom – kdo by měl chvíli možnost pozorovat dění v oficíně, sledovat, kolika pacientům se lékárník za směnu stihne věnovat a jakou, svatou, trpělivost musí projevit vůči některým neurvalým a vulgárním jedincům, ten by se vůbec nedivil, kdyby sem tam nějaké to úmrtí lékárník způsobil. Jenže to vy ne, protože jste skvělí profesionálové.

Vivat pochlebování! Já to ale opravdu myslím vážně.

Opravdu!