Ze života právníka v Komoře – díl čtyřicátý první, zkratkový

Právníkova kronika trpí… Ne, vlastně ne kronika, já trpím. Tím, že když ji píšu, často vím víc, než jsem věděl v měsíci, o kterém píšu, ale musím psát, jako bych nic nevěděl. Navíc vím, že to, co vím (ale nemůžu o tom psát), bude zaručeně vědět čtenář, až časopis otevře, protože uteče několik týdnů, během nichž se všechno proflákne. Takže je to věčný boj s tím, jak psát o historii, jako by šlo o současnost, a přitom neplodit okoralé ovoce. Napadá mě jen jedno řešení. Budu psát dál stále stejně, ale vy si to zatím nečtěte. Schovejte si to na později, a třeba tak zhruba po roce zavzpomínejte. Ne? Takhle ne? No dobře, ale já za to nemůžu. Za co?

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Třeba za to, že o cenovém předpisu už vím víc, než co jsem věděl v říjnu. A v říjnu jsem věděl, že v jeho poslední den vyšla úhradová vyhláška a definitivně stvrdila 24 korun za SiV. SiV bez SiVu, SiVu, SiV, SiVe!, o SiVu, se SiVem. Zkratky se nemají skloňovat, ale to už ani není zkratka. To je náš SiV. Velký na začátku, velký na konci a uprostřed důlek s malou tečkou, kuličkou přesně zapadlou mezi ta velká S a V. Náš SiV,který máme stále raději a jsme v naději, že jej napřesrok budeme mít ještě raději. SiV, který se hradí, jsme na něj hrdí a je nám drahý…

Promiňte, nechal jsem se trochu unést. 24 korun je hezký výsledek, za který jsem děkoval už posledně a děkuji zas. Holubici, po které to poděkování posílám, na druhý, volný pařátek připoutávám moták s poselstvím „A příští rok zase! Těšíme se!“

A co ten předpis? Máme ještě více přání. Dvě, přesněji řečeno. Bojím se je vyslovit. Jen naznačím. Chtěli bychom v tom cenovém chrámu hojnosti vzlétnout trochu výš a zároveň mu trochu vyztužit stropy. Není to jednoduché pro nikoho a každému, kdo souhlasí, i protestuje, lze rozumět. Jasno bude do konce roku a do té doby nechme nad tím rybníčkem ještě trochu mlhy, co by se dala krájet.

Pan viceprezident a odborná konzultantka za pomoci mnoha dalších včetně našich přátel Mágů dali dohromady vzor předepsané dokumentace k elektronické evidenci opiátů. Najdete ho na webu včetně mnoha příloh. eEO – další potenciální přítelkyně. Zatím nesklonná, protože si příliš přízně nezískala.

Tak nějak jsme si všichni mysleli, že když to bude elektronický, tak to půjde samo. A ono to vypadá, že se s papírem jen tak nerozloučíme, protože se nám špatně drží v ruce pero na elektronický podpis, ze zálohování jde hlava kolem a hlavně – leccos, co šlo opravit na papíře, v digitálu nejde. Zatracená žurnalizace. Proč si jenom ty počítače všechno pamatují a neznají kapacitních hranic. Je to trochu tupé, takhle si všechno pamatovat. Mnohem chytřejší je, si nepamatovat skoro nic, ale zato přicházet na fígle, jak věci řešit. To je ta pravá chytrost. Kdepak počítače. Jen si tak říkám, proč jsme to nevěděli, když jsme to chtěli? A hned si odpovídám. Protože tohle všechno jsou jen plenky a jen, co dorosteme, bude se nám to líbit.

Trochu máme jako právníci zamotanou hlavu z jednorázového plastového zákona. Nebo vlastně ze zákona o jednorázových plastových výrobcích. Ještě to zkoumáme, ale dočkavše se říjnové účinnosti nás tlačí čas, v důsledku čehož trochu tlačíme na Ministerstvo životního prostředí, aby nám některé plastikové otázky osvětlilo.

Hodně se řešila distribuce Paxlovidu. Vše se chystalo na chvíli, kdy konečně do Sbírky zákonů propluje veterinární novela zákona o léčivech, která, byť veterinární, byla obohacena o palivo do pece ministerského rozhodování o mimořádných dodávkách léků pro vážné situace. A Paxlovid měl být první na řadě. Bohužel se příznačně ukázalo, že se v úvahách architektů logistických řetězců počítá s vydatným přispěním lékáren, které všichni milují, a proto si myslí, že jim stačí makat za hubičku. Nebo zadarmo, nebo za 30 stříbrných. Kam až to dospělo, na konci října nevím. Však víte.

Vychrlena byla další novela zákona o léčivech, která až bude přijatá, bude léků všude dost, protože na to bude v Bruselu úřad a Česká republika v něm bude mít svého člověka. Snad se o tom dozví i v indických továrnách na výrobu účinných látek.

Lékárnám novela lichotí, protože za přestupek chybné evidence léčivých přípravků chce místo nynějších dvou miliónů ukládat miliónů dvacet, což znamená, že lékárny se mají desetkrát lépe, jen si toho chudinky nevšimly a je dobře, že jim to novela připomíná. Skutečným motivem navýšení pokuty jsou darebáci, kteří s léky kšeftují a než by o tom vedli evidenci, raději jim shoří server, protože ty dva milióny pokuty se pořád vyplatí. Říká někdo. Mně vrtá hlavou, proč by to nešlo řešit jinak, ale málo o tom vím, takže proč ne.

Tolik několik střípků. Nad vším se samozřejmě klenulo nebe z příprav na sjezd delegátů, protože tam se skládají účty a člověk má respekt. Líbí se mi, jak představenstvo, i já, musí každý rok na porážku a podrobit se osobnímu drobnohledu. S poradami předsedů dokonce třikrát za rok. Vždy vzpomínám na mou advokátní kammer mutter. Tam je sněm jednou za pět let jeden den. Z toho by mohl jeden pěkně zdivočet. Zlatí lékárníci.

P.S. Miluji Tě, ČAKu!