Naděje i zmar v pěti letech

Časopis českého lékárnictva 1945–1950

Otevíráme další období ve 140leté historii Časopisu českých lékárníků. Stejně jako mnohá předcházející bylo zápasem o vlastní existenci i o přežití lékárnického stavu. Na jeho začátku prožívali čeští lékárníci euforii z ukončení války, s velkými nadějemi hleděli do budoucnosti, na konci, po pouhých pěti letech, všichni soukromí provozovatelé o své lékárny přišli.

Ale pěkně popořadě.

První osvobozené číslo Časopisu českého lékárnictva (ačkoliv opět vznikla Československá republika, lékárníci už zůstali u tohoto původního názvu) vyšlo hned v červnu 1945 a na jeho titulní straně se objevila velká fotografie prezidenta Edvarda Beneše. Druhá strana přinesla prohlášení, ze kterého naděje na lepší příští přímo prýští.

„Časopis českého lékárnictva jako jediný a jednotný tiskový orgán českých lékárníků v znovu osvobozené Československé republice zahajuje tímto číslem svoji novou dějinnou epochu. V nové republice Čechů a Slováků čekají náš tisk dalekosáhlé úkoly. Naším programem budou slova z provolání vlády československé: všude se všemi silami vrhněte do nové budovatelské práce.“

Lékárníci se do ní pustili s vervou. Vytkli si za cíl vydávat 24 čísel do roka s tím, že v každém druhém vydání bude vědecká příloha. Vedoucím redaktorem byl po celou dobu tohoto období RNDr. PhMr. Jan Štěpán, který měl k ruce řadu spolupracovníků i redakční radu. Časopis byl označován jako „jednotný tiskový orgán českého lékárnictva v ČSR“, ke znovuobnovení původního historického vydavatele časopisu Lékárnické společnosti už nedošlo.

Hned za fotkou E. Beneše a úvodním prohlášením redakce zveřejnil časopis i telegramy prezidentu Benešovi, premiérovi Zdeňku Fierlingerovi (pocházel z lékárnické rodiny v Sobotce) a tehdejšímu ministru zdravotnictví Adolfu Procházkovi. Za Ústřední svaz lékárníků se podepsali jeho předseda doktor Miroslav Vrtiš (redigoval ročníky ČČL 1924 a 1926) a místopředseda magistr Zdeněk Žemlička.

Miroslava Vrtiše jsem již zmiňoval v předcházejících dílech tohoto historického cyklu. Přes nesporné minulé zásluhy o časopis i stav, jej výrazné osobní ambice a angažovanost přiváděly i do míst, kterým by se asi většina z nás vyhnula. V červnu 1942, týden po vyhlazení Lidic, byl zvolen prvním předsedou nově vytvořeného Ústředního svazu lékárníků, v němž se pod německým dohledem rozplynuly všechny stávající lékárnické organizace. Ve stejném roce veřejně prohlásil: „Ostatně farmacie jako jedno z povolání s nejstarší tradicí, i za éry liberalismu svými starobylými kořeny tkvěla v jiné půdě a jako mlčenlivý svědek usvědčovala vždy evangelium liberalisticko-kapitalistického režimu z jeho omylů, bludů a falše.“

Přes výraznou funkci v protektorátní hierarchii Miroslav Vrtiš následně včas navázal kontakty s Českou národní radou a v době Pražského povstání už stál v čele samozvaného Akčního výboru lékárníků a oháněl se demokracií. „V demokracii všechna moc vychází z lidu. Kdo se staví stranou politického dění, vyřazuje se z vlivu na utváření našeho státu a vzdává se podílu na moci, který v demokracii každému občanu náleží. Jest nejen právem, nýbrž i povinností každého občana, v první řadě pak toho, komu společnost dala možnost vyššího vzdělání, aby na tomto politickém foru uplatňoval svůj názor na politické, hospodářské a sociální budování našeho státu. Na těchto základech, určených vůlí našeho lidu, bude se teprve budovati i definitivní struktura lékárnického systému.“

S frází „společnost dala možnost vyššího vzdělání“ nelze nevzpomenout lampasáka, který na nás ještě v 80. letech na buzerplace řval: „Vystudovali jste za dělnický peníze a takhle mizerně pochodujete?“ Ale taková byla doba a doufejme, že se její mutace nikdy nevrátí. Kromě kariéristů byla mezi lékárníky samozřejmě spousta slušných a normálních lidí, kteří usilovali o lepší postavení profese, zásadní reformu vzdělávání a taky o znovuprobuzení lékárnického tisku. V úvodním provolání prvního čísla se volá celá farmaceutická rodina „do zbraně“:

„Ke spolupráci voláme všechny osvědčené i nové příslušníky lékárnické rodiny od farmaceutického dorostu, lékárníků, pracovníků farmaceutického průmyslu, vojenských i veřejně činných lékárníků až po vědecké pracovníky. Doufáme, že vzájemnou spoluprací všech složek stavu dospějeme k touženému cíli, to jest, abychom měli lékárnický tisk uzpůsobený nejen potřebám všech našich členů, ale abychom mohli se svým stavovským tiskovým orgánem směle předstoupiti a soutěžiti na mezinárodním kolbišti.“

Časopisu se dařilo. Jenom zpočátku, minimálně v roce 1945, postrádal určitou lehkost a rozvernost předválečné doby. Zmizely zprávy o společných výletech do zahradních restaurací, vzpomínání na profesory a dobu bujarého studentského života, nebo i kuriózní osobní šarvátky jednotlivých lékárníků. Pochopitelně, rok 1945 měl do pohodového života daleko. V časopise se objevuje nová rubrika, představující lékárníky, kteří se stali oběťmi války, ať už v odboji nebo na frontě. Řešilo se postavení lékárníků ve stále ještě přídělovém systému, jejich zařazení mezi zdravotnické profese, které získaly zvláštní přídavky (Co mi to jen připomíná?), zejména s ohledem na náročnost nočních služeb.

Velká část prostoru ČČL je věnována reformě farmaceutického vzdělávání. Lékárníci, také pod dojmem tragického stavu, který vznikl zavřením českých vysokých škol v roce 1939, žádali zásadní změny a pokud možno úplné osamostatnění farmaceutického studia v podobě osmisemestrové výuky na nezávislých fakultách. To se tehdy ještě zcela nepodařilo, ale zájemci o studium se mohli hlásit na přírodovědeckou fakultu, respektive lékařskou fakultu UK, a nově, od 1. prosince 1945 i na Masarykovu univerzitu v Brně. Nepočítal jsem to, ale čistě vizuálně odhaduji, že reformě lékárnického studia byl v prvních poválečných ročnících věnován největší prostor ze všech témat. Schválení osmisemestrového studia, byť ne ještě na vlastních fakultách, bylo v roce 1948 i v časopise bouřlivě oslavováno. Lékárničtí funkcionáři Vrtiš a Karel Khek dokonce 7. července 1948 zaslali telegram ministru školství a osvěty Zdeňku Nejedlému: „Děkujeme Vám, pane ministře, za Vaši péči, jíž jste věnoval této osnově, spjaté pro nás navždycky s Vaším jménem a slibujeme, že tohoto vyššího vzdělání využijeme plně ve prospěch veřejného zdravotnictví, sloužíce tím zejména všemu občanstvu lidově demokratické republiky Československé.“ Reforma farmaceutického vzdělávání bezesporu patří k tomu, co se v této, jinak nepříliš záviděníhodné době, povedlo.

Šest let války a okupace, stejně jako poválečné právní akty vydané bezprostředně po ní (Benešovy dekrety), vnutily časopisu další nepominutelná témata. Jedno z nich reprezentovala nově zřízená Komise pro očistu stavu, která měla řešit válečné „prohřešky“ lékárníků. Pod dohledem Akčního výboru lékárníků, o kterém jsem se už zmiňoval, měla nastolovat jistou formu „revoluční spravedlnosti.“ Moc se to ale nedařilo. Možná zaplaťpánbu. „Komise ovšem narazila na další potíž,“ píše se v čísle 9/1945 „neboť zatím není nikde precizována dekretem neb jiným zákonným zřízením definice viny a trestů těch, kteří se sice vymykají dekretu presidenta, ale přesto se určitým způsobem provinili.“ Komise se nakonec usnesla, že členové a referenti budou muset podepsat čestné prohlášení o své činnosti za okupace.

Dalším dobovým tématem bylo obsazování lékáren v pohraničí po odsunutých Němcích. Tomu je věnováno hned několik rozsáhlejších textů. V jednom z nich už v říjnu 1945 konstatuje DrMr. Karel Dolkoš: „Téměř všechny cizácké lékárny v pohraničí i ve vnitrozemí byly dobrovolně obsazeny našimi národními správci, čímž lékárnický stav splnil svoji národní povinnost.“

Prastrýčku Wolfe, se zdejším rodokmenem do 15. století, jakýs ty byl tady cizák, chce se mi zvolat.

O znárodnění lékáren se začalo mezi lékárníky mluvit hned od roku 1945, kdy byl dekretem prezidenta zestátněn farmaceutický průmysl a brzy i lékárenské distribuce. Jako červená nit se téma táhlo lékárnickým stavem celých pět let. „Pamatuji se, že možné znárodnění naší lékárny se v rodině řešilo brzy po válce, tedy v době, kdy se ještě i komunisti dušovali, že vlastnictví malých firem a živností je nedotknutelné, viselo to ve vzduchu už v době, kdy by si nikdo neuměl představit, že stát chce zabavit každou mlíkárnu nebo trafiku,“ vzpomínal můj táta.

Na stránkách ČČL se o tom i diskutovalo, někteří lékárníci se dokonce uměli ptát, co přinese českému lékárenství, pokud si dobrovolně nechají své lékárny vzít, jaké to bude mít výhody pro stav a obecně zdraví občanů. Komunističtí lékárníci jako doktor Vrtiš argumentovali, jako by soukromým provozovatelům nabízeli určitou úlevnou variantu jejich existence. „My vás zbavíme věčné honby za ziskem a necháme vás, abyste se věnovali zdravotní podstatě farmacie, vědě a odborným věcem. Každý zdatný lékárník bude v nové době potřeba.“

Je pravdou, že neutěšený zdravotní stav populace po válečném běsnění, trochu chránil i profesi lékárníka, kdy ani systém, který chtěl každému vzít všechno, si netroufl rozvrátit jednu z nejdůležitějších zdravotnických služeb. Nadšení bylo veliké a naivní. Brzy po znárodnění farmaceutického průmyslu, distribucí a nakonec i lékáren, začalo ubývat výrob, zásobování tragicky vázlo a lékárny se místo cestou výrazné zdravotnické služby vydaly na trnitou stezku shánění kdečeho a řešení nedostatku i banálních věcí.

Přestože po všech diskuzích, které ve stavu probíhaly už od roku 1945, lékárníky „Vítězný únor“ příliš nezaskočil, i tak si užili jinde běžné dobové „radovánky“. Vznikl nový Akční výbor lékárníků, v čele s doktorem Vrtišem a magistrem Khekem. Jeho revoluční akci zachytil RNDr. Pavel Drábek v březnovém čísle 2018 našeho časopisu.

„Je udivující, s jakou rychlostí vznikal a pracoval AVL, složený převážně ze samozvaných aktivistů, neboť již 26. února (sic!) přišli předseda a tajemník do kanceláře Hlavního grémia lékárníků pro Čechy a výhrůžkami donutili starostu grémia PhMr. Zdenka Kocka (1899–1994) k předání agendy tohoto grémia a k odstoupení z funkce starosty.“ V prvních dnech „únorového vítězství pracujícího lidu“ došlo už ke spontánnímu dosazení národních správců do některých českých lékáren, to ale bylo brzy revokováno a akční výbor vydal prohlášení, že to není správná cesta a že národní správce lze dosazovat jen zcela výjimečně do lékáren, které vlastní jen výrazně státně nespolehliví lékárníci.

V prosinci 1949 vyšel dlouho očekávaný zákon č. 271/1949 Sb., o výrobě a distribuci léčiv, který vstoupil v platnost 1. ledna 1950. Zákon znamenal zásadní změnu v československém lékárenství, výrobu léčiv podle něj smějí provádět jen státní a národní podniky, přípravu a distribuci léčiv měly zajišťovat jen lékárny sdružené v národním podniku Medika. Ten pohltil postupně všechny soukromé, ústavní i zbylé klášterní lékárny. K zákonu bylo 20. ledna 1950 vydáno Nařízení ministra zdravotnictví o osobní způsobilosti k vedení lékárny. Řada lékárníků byla zbavena možnosti v oboru pracovat, někteří byli nuceně přesídleni mimo oblast svých původních lékáren. Došlo i na kriminalizaci a věznění lékárníků, kteří s těmito změnami nesouhlasili. Hned na začátku roku 1951 byl například zatčen a na šest let v nejtěžších žalářích (Valdice, Leopoldov, Bory) uvězněn hořovický lékárník RNDr. PhMr. Ferdinand Bešťák. (ČČL 10/2000). Náhodou jsem při přípravě tohoto článku objevil jeho poválečné vyznamenání za partyzánskou činnost (viz obrázek). Jednou hrdina, podruhé zločinec? Určitě by toto období stálo za podrobnější a ucelené zpracování.

„Základ k nové budově socialistické farmacie a plán jejího budování jest tedy dán novým zákonem,“ napsal doktor Vrtiš v článku Nová tvář farmacie (ČČL 1/1950). „Nyní je třeba dělníků, kteří by na těchto základech a dle tohoto plánu budovali. Těmito dělníky jsme v prvé řadě my, českoslovenští farmaceuté. Jest věcí našeho kladného postoje k novému společenskému řádu a naší odborné cti, abychom se při tomto budování co nejlépe osvědčili a dali nové československé farmacii, osvobozené od pout komercialismu, tu náplň, kterou od ní společnost očekává.“

Časopis českého lékárnictva se strastiplnými poměry vypořádával poměrně čestně, zajímavě a s viditelnou snahou udržet jistou odbornou úroveň většiny textů. V letech 1945 až 1950 vyšlo 134 původních prací ze všech farmaceutických oborů. Vycházely i vědecké přílohy, první byla například věnována sedmdesátinám profesora fyzikální chemie J. Baborovského. Kromě původních prací přinášel časopis přednášky, referáty ze zahraničních časopisů a po celou dobu i rubriku Mladá farmacie. Časopis zveřejňoval i obrázky falšovaných receptů a několikrát referoval o činnosti Mezinárodní lékárnické federace (FIP).

Posledním vydáním bylo v prosinci 1950 čtyřčíslí 9.–12. věnované šedesátinám profesora Heyrovského. Protože již tehdy bylo rozhodnuto o likvidaci lékárnických organizací i samotného časopisu, otiskla v nich redakce všechny práce, které měla v šuplíku. Toto spojené číslo bylo díky tomu nejobsáhlejším v celé historii časopisu. Časopis českého lékárnictva se odmlčel na dlouhých 42 let. V nepodepsaném Redakčním sdělení na jedné z posledních stran stojí: Tímto číslem ukončili jsme šedesátý třetí ročník Časopisu českého lékárnictva. Od 1. ledna 1951 přestane tudíž vycházet…“ A následuje poděkování spolupracovníkům, autorů atd. Co všechno se skrývá za slovem „tudíž“, se můžeme jen dohadovat. Důležité je, že mnoho lékárníků neslo po celá desetiletí v srdcích naději na vzkříšení časopisu jako historicky nejdůležitějšího, a i přes podobně vynucené přestávky, nejstaršího lékárnického média. V roce 1992 byl ČČL obnoven, ale to už je jiná kapitola jeho 140letých dějin.

Na závěr místo doušky: V tomto seriálu jsem se občas nevyhnul publikování některých osudů mých předků lékárníků, jejich vlivu na život lékárnického stavu i samotný časopis. Cítím teď jistou povinnost vyjmenovat ty, kteří v roce 1950 přišli o své lékárny, ačkoliv byli jejich vynikajícími a oddanými šéfy. Rokem 1950 taky v našem rodokmenu „vymřeli“ lékárníci a dál se naše rodinné profesní osudy ubíraly jinými cestami. Není příliš velká spekulace tvrzení, že kdyby nedošlo ke znárodnění, stál bych jako váš kolega za nějakou tárou dnes i já. S velkou úctou myslím na svého dědečka magistra Jaroslava Pokorného (Lékárna U černého orla, Kolín), na bratra mé babičky magistra Karla Štorcha (Kalinova lékárna, Václavské náměstí, Praha) i na bratra mé prababičky magistra Karla Wolfa, který musel opustit svoji teplickou lékárnu už v roce 1945, kdy byl jako poloviční Němec ve svých 68 letech zařazen do odsunu.

Zejména dnes, prosím, nemávejme rukou nad historií, studujme ji, budeme pak méně vyděšeni, co se na nás aktuálně ze všech stran valí. Všechno už tu v nějaké kombinaci bylo, lékárnický stav stál nad propastí vlastní existence mnohokrát, stejně jako jeho časopis. Odzbrojující strach a skepse není na místě. Je třeba jít dál.

Zdeněk POKORNÝ