PRÁVNÍ PORADNA

Sestra z domova seniorů u nás objednala s receptem dvě balení opiátových náplastí. Po víkendu je vyzvedla. Následující pátek nám ale volali, že mezi tím, než došlo k realizaci výdeje, pacient zemřel. Ani já během expedice, ani sestra při vyzvednutí, jsme netušily, že již pacient nežije. Nyní má domov seniorů náplasti a já mám zápis v opiátové knize a navíc pořízený eRecept (včetně ověření FMD kódu při výdeji), který mi ale neproplatí pojišťovna. Domov náplasti může využít pro někoho jiného. Jak byste dál postupovali?

V minulosti jsme již obdobný dotaz řešili, jen na místě domova seniorů byl rodinný příslušník zesnulého pacienta, kterému byl lék v lékárně vydán jako třetí osobě. V den, kdy již pacient nežil. To, zda pacient v den (v krajním případě v okamžik) výdeje žil, je podstatné pro úhradu od zdravotní pojišťovny. Pojištění zaniká smrtí pacienta a úhrada léků vydaných po smrti pacienta není zákonem zahrnuta mezi zdravotní služby hrazené i po úmrtí. Pokud tedy lékárna vydala třetí osobě léky pro již zemřelého pacienta „na úhradu“, kterou ale pojišťovna neposkytne, nabízí se automaticky, že by léky měla uhradit tato třetí osoba. Přeci se získáním léků bezdůvodně obohatila. Nebo lze uvažovat, že předložením receptu a přijetím léčivých přípravků na úhradu přivedla lékárnu v omyl a způsobila jí škodu. Jako třetí možnost se nabízí přihlásit svou pohledávku na úhradu za vydané léčivé přípravky do dědického řízení, aby ji byli povinni za zemřelého pacienta uhradit dědicové. Pokud ovšem dědictví neodmítnou, nebo nezdědí ani takový majetek, který by svou hodnotou odpovídal dlužné pohledávce. Osobně bych volil nejspíše tuto třetí možnost. Proti bezdůvodnému obohacení třetí osoby hovoří to, že léčivý přípravek není s to legálně využít. Byl předepsán pacientovi k léčbě konkrétního onemocnění a neměl by tedy být užit někým jiným. A pokud by užit byl, lékárna to jen stěží prokáže. Třetí osoba také může nepoužitý přípravek odstranit nebo vrátit k odstranění do lékárny. Ani pak nejde o bezdůvodné obohacení, protože třetí osobě již nic nezůstává. Náhrada škody by mohla přicházet do úvahy pravděpodobně jen tehdy, kdyby třetí osoba při výdeji věděla, že pacient je již po smrti, a lékárně to úmyslně zatajila. A opět, lékárna by byla schopna to prokázat. Proto zbývá dědické řízení, které samo také vyvolává určité pochybnosti. Například proč by měli dědicové hradit léčivý přípravek, který měla hradit za pacienta zdravotní pojišťovna, a jestliže jej nehradí pojišťovna, protože pacient zemřel, pak pacient z léčivého přípravku neměl a nemohl mít žádný užitek, lék vůbec neměl být vydán a dluh za něj není dluhem pacienta. Jak vidno, nejde o snadno řešitelnou situaci a je možné, že černý Petr skutečně skončí u lékárny.

Je-li třetí osobou domov seniorů, může se zdát situace složitější, protože „zásobování“ domovů má svá zákonem nepodchycená specifika, ale v zásadě jde stále o výdej na recept třetí osobě. Platí pro něj tedy totéž, co již bylo uvedeno. Včetně toho, že by domov v žádném případě neměl náplasti využít pro někoho jiného, jak je naznačeno v otázce. Jde o léky pro konkrétního pacienta a domov, který není zdravotnickým zařízením, nesmí léky vydané různým pacientům používat promiskue různým pacientům. Že k tomu v praxi dochází, je věc jiná. Nutno také připomenout, že jednou vydané léčivé přípravky nemohou být do lékárny vráceny a znovu použity k výdeji. Mohou být jen určeny k odstranění. Takže uspokojivé řešení nemůže spočívat ani ve vrácení vydaných přípravků.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK, advokát, právní poradce ČLnK