Poslední (k)rok a pak vstříc zářivé budoucnosti

Rok 2000 je sice prvním rokem, který v současném standardním kalendáři začíná dvojkou, ale přesto je pořád posledním rokem „devadesátek“, posledním rokem decenia, centenia i milénia. Byl rokem, ke kterému se upíraly naděje na přežití mnoha živočišných druhů, včetně toho lidského; rokem, kterému science fiction literatura připisovala obrovské technologické změny a nebývalý vědecký (i mentální) pokrok lidského poznání.

Rok 2000 začal úplně normální posilvestrovskou sobotou, popůlnoční ohňostroje možná byly trochu větší než obvykle, s napětím jsme (marně) očekávali, zda se někde projeví Y2K problém, ale v zásadě to byl Nový rok, jako každý jiný.

V České republice začalo 1. lednem fungovat 14 nových samosprávných krajů. V březnu spustil provoz třetí komerční mobilní operátor Oskar (dnes Vodafone). V květnu v Petrohradu získali čeští hokejisté druhé ze tří po sobě jdoucích zlatých medailí na Mistrovství světa v ledním hokeji. Ke konci roku, 20. prosince, vypukla krize v České televizi, o den později byl do rozvodné sítě poprvé připojen první blok Jaderné elektrárny Temelín.

Ze světových událostí stojí za zmínku, že 29. února (rok 2000 byl přestupným rokem) Rusko obsadilo poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou – Šatoj. Na konci července (25.) poprvé v historii havarovalo letadlo Concorde, při nehodě zahynulo 113 lidí. V říjnu došlo v Jemenu k útoku na americký torpédoborec USS Cole, dodnes je z přípravy útoku podezřelá al-Kajdá. V listopadu (2.) bezpečně nastoupila na Mezinárodní vesmírnou stanici první stálá posádka, o týden později (11. 11.) uhořelo 155 lidí v pozemní lanovce v rakouském Kaprunu.

Z pohledu čtenáře Časopisu českých lékárníků byl ročník 2000 na události spíše chudší, zdání ale klame. Poprvé se konal Beskydský slet lékárníků, do Trojanovic pod Pustevnami se sletělo 120 kolegyň a kolegů z okolních „beskydských“ okresů (Ostrava, Karviná, Vsetín, Nový Jičín, Frýdek-Místek a Opava), ale zastoupen byl i okres Přerov.

Za zmínku stojí i určitá akceschopnost Komory jako takové. Ke svolání X. sjezdu delegátů došlo až koncem září. Sjezd (jednodenní) byl svolán na 25. 11. 2000 a volba delegátů musela být skončena nejpozději do 10. listopadu. Materiály, včetně návrhů na změny řádů, pak delegáti obdrželi nejpozději 5 dní před zahájením sjezdu. S dnešními lhůtami na svolání volebního okresního shromáždění a s lhůtami zveřejňování sjezdových dokumentů a předkládání návrhů na usnesení neproveditelné. I znění Výroční zprávy tehdy schvaloval sjezd.

Po půlroce vydávání komorového časopisu svépomocí bylo logickým úkolem pro představenstvo vyhodnotit situaci nejen v ekonomické rovině, ale také najít jeho nový směr, formu a dokonce i pravidla pro zadávání inzerce, což je oblast při pohledu zvenčí vcelku triviální, v bližším detailu ovšem s nesmírným dopadem na existenci média. Hovořilo se o nutnosti vyloučit inzeráty, které jsou v rozporu se zájmy vydavatele i o tom, že aktuální zájem vydavatele, Komory, může být pouze dočasný a dokonce v rozporu s individuálním zájmem mnoha členů. 

Ve finále bylo rozhodnuto, že inzertní část časopisu bude odsunuta na samý jeho konec a šest až osm stran měsíčně (téměř čtvrtina čísla) se stalo málo čtenou inzertní přílohou. Rozhodnutí, motivované spíše romantickou představou než racionální úvahou vydavatele, mělo do budoucna samozřejmě dopad na zájem inzerentů a tím pádem i na profitabilitu časopisu. Vydrželo bezmála dvacet let. Pro obsahovou část rozhodlo představenstvo otevřít se čtenáři diskusi na stránkách časopisu a redakce požádala čtenáře o vyplnění anketního lístku, co by v časopise rádi četli a bez čeho se rádi obejdou. Výsledek ankety můžete najít v čísle 12/2000, ale dnes není důležitý, projevil se už v dalších ročnících. Důležitější bylo, že lékárníci začali do svého časopisu víc psát. Mnohým to vydrželo dodnes a z jejich příspěvků se staly pravidelné rubriky. Přál bych si, aby se objevili další.

Druhou, významnější diskusí, kterou je možné na stránkách časopisu roku 2000 sledovat, jsou úvahy o budoucnosti oboru. Jací budou lékárníci a lékárnice v jednadvacátém století? Jak se bude lišit náplň jejich práce a jak za ni budou honorováni. Budoucnosti oboru byl věnován i program historicky druhého lékárnického sněmu v Kroměříži. Záleží lékárníkům na jejich budoucnosti? Umí se o ni sami zasloužit podporou některého z nových programů pro rošíření lékárnické péče. S mírnou nostalgií musím konstatovat, že jsme se v těchto úvahách za dvaadvacet let nikam neposunuli; ani v teorii ani v praxi. Některé indicie pro tak neradostné přešlapování jsou obsaženy v replikách diskutujících kolegů v časopise. Ještě se k nim a k diskusi o budoucnosti profese vrátím v příštím čísle, v tomto shrnutí o tehdejší ekonomické krizi v lékárnách.

Po snížení obchodní přirážky o 3 % v roce 1998 začal v lékárnickém prostoru rezonovat rétorický narativ představitelů Grémia majitelů lékáren (GML) o hrozícím krachu velkého množství lékáren. O rok později k němu přispělo další snížení obchodní přirážky a Komora v únorovém čísle časopisu podpořila žádost GML a vyzvala své členy provozovatele lékáren, aby poskytli ekonomické údaje pro analýzu, na jejímž základě by následně bylo možno v jednáních o vrácení obchodní přirážky na původní výši argumentovat s podporou reálných dat. Dotazník byl určen pro lékárny, které se díky snížení obchodní přirážky dostaly do existenčních problémů. Jak ale uvádí zápis z dubnového představenstva: Výzvu k předání ekonomických údajů všichni přehlédli a údaje neposkytla prakticky žádná lékárna. Znamená to, že jednání nelze ani zahájit, scházejí argumenty.

Není to překvapení dnes, nemohlo být ani tenkrát, lékárny na konci devadesátých let prospívaly a další roky měly přinést ještě druhou vlnu jejich budování. Začínalo další několikaleté období ideální pro otevření vlastní lékárny, jejichž počet narůstal cca o 100 ročně. Mnoho provozovatelů lékáren si tehdy začalo vylepšovat obrat snižováním doplatků a/nebo přímými dodávkami léků do ordinací lékařů a také povýšením vypsaných receptů na platidlo za zboží rozličné. Nebylo se co divit, že plán na zavedení kusové kontroly v lékárnách v mnohých vyvolával značný neklid. Kardiaci, diabetici, psychiatričtí pacienti…, nejvěrnější z věrných, v lékárnách se objevují s železnou pravidelností. Mohou si vybírat, a vybírají si, kam přinesou recept. Proč jdou tam a ne jinam? Letáky ve schránce oznamující, že Na této adrese dostanete léky o 50 procent levněji, nebo U nás se na léky nedoplácí, nerozesílá nikdo jiný než lékárníci. Pak je tu domluva s lékařem – díky patřičně „zhodnocenému“ receptu si přijdou na své všichni zúčastnění. Ale rovněž distributoři přicházejí se svou troškou do mlýna: kvůli nějakému přidanému balení k objednávce sami nezchudnou a lékárníka nezarmoutí.

Snížení obchodní přirážky v té době nebyl hlavní problém, spolehlivě jej totiž saturovala snížená hodnota distribuční přirážky, která se u sortimentu léčiv pohybovala mezi 0–2,5 %. Dlužno říct, že se tak nedělo pro krásu očí lékárnic, ale z pragmatického důvodu, jímž byl konkurenční boj distribučních společností a až predátorské „čištění“ distribučního trhu. Na jeho konci zůstaly jen silnější společnosti, které převzaly aktiva poražených firem. Jejich pasiva pak několik let vymáhaly buď správci konkursní podstaty nebo náhle vzniklé firmy založené na obchodu s dluhy. Řadě provozovatelů lékáren ještě po letech chodily penalizační faktury za pozdní platby dávno nefungujícímu distributorovi od nástupnické firmy se sídlem například na Kajmanských ostrovech. Problémem tehdejšího lékárenství nebyly penalizační faktury ani výše obchodní přirážky, byla jím druhotná platební neschopnost způsobená dlouhodobou špatnou platební morálkou zdravotních pojišťoven, které své závazky vůči lékárnám splácely se značnou prodlevou.

V rozporu s tehdejší (nikdy nepotvrzenou) rétorikou o hrozícím krachu lékáren se představitelé Komory a GML shodli s představiteli vítězícího týmu v klání o přežití distribučních firem, že nízko nastavená distribuční přirážka velmi ohrožuje výši společné obchodní přirážky, a že by tak v rámci konkurenčního boje mohlo dojít k opětovné úpravě směrem dolů… toto by vedlo ke globalizaci nejen u distribuce, ale i u lékáren. Z jednání vyplynul jednoznačný závěr, že distributoři upustí od dumpingových cen a konkurovat si budou v rámci servisu pro lékárny. Dále byly dohodnuty standardní obchodní podmínky: podíl distributora ze společné obchodní přirážky u cenově regulovaného sortimentu byl stanoven na 7 % a splatnost faktur na 30 dní.

Připadá vám argumentace kostrbatá, rozhodnutí krátkozraké a obojí bez širší perspektivy? Mně taky. Aby se účastníci schůzky vyhnuli nařčení z kartelové dohody, případně jiné nekalé hospodářské činnosti, dohodu preventivně označili za standard pro nastavení individuálních podmínek. V dalším průběhu jednání představitelé Komory i GML deklaratorně odmítli poskytování naturálních rabatů, kterými výrobci prostřednictvím distributorů obcházejí cenové předpisy i vyhlášku.

Nic z dohodnutého neplatilo dlouho, pokud vůbec. Sami účastníci schůzky se napříště nevyhýbali ani naturálním rabatům ani individuálnímu nastavení distribučních podmínek hluboko pod dohodnutými sedmi procenty. V druhé polovině roku navíc mezi distributory a lékárníky zavládlo napětí kvůli plánům distributorů provozovat vlastní lékárny.

Rok 2000 je také prvním rokem omezování podpory pohotovostních lékárenských služeb. Novoroční rozdělení země na vyšší územněsprávní celky nebránilo dosluhujícím okresním úřadům, aby si pro úspory v okresním rozpočtu sáhli do lékáren. Do časopisu o tom napsal Dr. Frendl z lékárny U Asklépia ve Žďáru nad Sázavou: „V polovině února jsme obdrželi dopis okresního zdravotního rady, ve kterém nám oznamoval, že ruší lékárenskou pohotovostní službu, s tím, že potřebné léky budou vydávat lékaři sloužící LSPP.“ Ano cesta nejmenšího odporu k úsporám vede k lékárníkům. Proč by se mělo lékárníkům za veřejně prospěšnou činnost platit? A konkrétní čísla? „Dotace okresního úřadu naší lékárně je 390 tisíc korun ročně, což je asi 60 % skutečných nákladů na pohotovostní služby. Náš okresní úřad je v propadu 49 miliónů korun a nějaký počtář spočítal, že výše uvedených 390 tisíc bude pravým začátkem, jak se ze zmíněného propadu dostat.“

A byl to teprve začátek, budoucnost lékárenské péče a její perspektivy v 21. století rámovaly po celé období „devadesátek“ diskuse o koncepci lékárenství a jednotlivých jeho oborů. O ministerských koncepcích a absenci lékárenství v nich už jsem v tomto devadesátkovém seriálu psal. V minulém díle i o koncepci oboru nemocničního lékárenství. Její finální podobu otiskl časopis v květnu 2000. Mimo jiné v ní byla uvedena i kritéria pro funkci vedoucího lékárníka nemocniční lékárny: atestace II. stupně a minimálně 7 let praxe v nemocniční lékárně. Důležitější než tehdejší znění koncepce je zmínit dovětek článku Dr. Rotterové a Mgr. Kotláře o tom, jak koncepci nemocničního lékárenství přívítalo představenstvo Komory. Materiál byl na podzim 1999 představen tehdejšímu představenstvu ČLK. Diskutovalo se o něm, ale – také z časových důvodů – bez koncepčního stanoviska. Nyní, kdy se v představenstvu Komory diskutuje koncepce lékárenství, přišel opět na pořad dne. Jsme přesvědčeni, že nemocniční lékárenství je samostatným oborem a s tím souvisí především vazba na systém dalšího vzdělávání, na specializační obory atd. Pro tyto naše názory zatím na půdě lékárnické komory bohužel nenacházíme pochopení.

K porovnání toho, jak odlišně se odvíjela spolupráce lékárenských oborů na Slovensku si půjčím větu z článku Michala Hojného v tomto čísle: „Ostatně odlišné je i zakotvení samotné platformy našich slovenských kolegů – Sekce nemocničních lékárníků je etablovaná do struktury Slovenské lékárnické komory.“

Nezmiňuji to náhodou, v čísle 7/2000 se ke koncepci oboru nemocniční lékárenství vyjádřil první prezident Komory a tehdejší její tiskový mluvčí dr. Horáček. Budiž mu ke cti, že v příspěvku dvakrát zopakoval, že nejde o vyjádření představenstva Komory, ale výhradně o jeho osobní názor. My oba, a možná i většina čtenářů, víme, že je to jenom proklamace, osobní názor bývalého prezidenta, tiskového mluvčí a dlouhodobého člena představenstva Komory nikdy nebude jen osobním názorem. Vždy bude mít vyšší intenzitu a možnost vzdáleně (a v tomto případě dokonce přímo) ovlivnit výsledek jednání představenstva. Předchozí tvrzení je totiž patrné přímo z citovaného textu. Cítím potřebu vyjádřit několik svých osobních názorů ke koncepci nemocničního lékárenství (NL) včetně komentáře, publikované v ČČL 5/2000, se kterou se představenstvo většinově neztotožnilo.

„Osobní“ názory z citovaného článku lze shrnout do těchto výroků:

• NL není ve své dnešní podobě a praktické činnosti odlišné od veřejného lékárenství, tudíž nemá být chápáno jako samostatný obor.
• V blízké budoucnosti se ve svých hlavních činnostech nebude diferencovat tolik, aby vznikla reálná potřeba vytvářet pro něj samostatnou koncepci a a vyčlenit jej jako základní specializační obor.

Budiž, je to tvrzení, od kterého se jeho autor neodklonil ani po dvaceti letech, a budoucnost si šla svou cestou. Obor NL našel významné odlišnosti a byl dokonce zařazen mezi základní specializace, sice jen na krátkou dobu než se stal, opět s přispěním osobního názoru, jen zrovna v roli předsedy akreditační komise, oborem nástavbovým, což bylo maximum, které ve vyjádření v roce 2000 připouštěl: …uznávám specifika postavení nemocničních lékáren a nutnost zohlednit tato fakta v systému dalšího vzdělávání. Vedle možnosti zařazovat potřebná témata se vztahem k NL do kontinuálního vzdělávání bych rád NL viděl mezi farmaceutickými nástavbovými obory ideálně jednoho základního specializačního oboru lékárenství.

Aby nedošlo k mýlce, vůbec dr. Horáčkovi nezazlívám osobní názor na nemocniční lékárenství, dokonce obdivuji jeho konzistenci a houževnatost, s jakou se jej dlouhé dvě dekády snažil prosadit. Obdivuji i důslednost při práci, kterou vynaložil na hledání argumentů, kterými svůj názor věrohodně podpořil a kterými dokázal na svou stranu přiklonit dost důležitých lidí s rozhodovací pravomocí. Vadí mi ale argumentační fauly, které při tom používal. A taky způsob, kterým nejenom vysvětlil, jak k nim došel, ale zároveň popřel výše uvedené výroky: Moje žena pracovala několik let v nemocniční lékárně VFN Praha, kde se díky specifičnosti tohoto pracoviště naučila mnoha bezesporu jedinečným činnostem. Přechodem do venkovské lékárny a později i jejím provozováním byla nucena si osvojit spoustu jiných znalostí, vazeb a dovedností. Ty, podle jejího vyjádření, nejsou o nic méně odborné, avšak znalosti úzce specializovaných činností jí v daleko universálnější praxi venkovského lékárníka příliš nepomohly.

Argumentačních nepřesností ke koncepci bylo ze strany představenstva v tehdejším časopise mnohem víc, v dubnovém zápise z jednání se například píše: Byly připomenuty jednotlivé předpisy, které procházejí novelizací v parlamentu a není již možno do nich zasahovat. Dnes víme, že v parlamentu je to právě prostor mezi jednotlivými čteními novelizovaného předpisu, kdy je možné (a nutné) do projednávaných novel zákonů zasahovat. I to byl jeden z důvodů, proč při prosazování tehdejších myšlenek na lékárenství jednadvacátého století a lékárníka budoucnosti Komora dlouho přešlapovala na místě.

O tom ale až v příštím čísle.

Stanislav HAVLÍČEK