Cesty bez návratu – hodina druhá

Ve druhé polovině 17. století působilo na českém území zhruba 40 měšťanských lékáren. Jejich uspořádání bylo více méně stejné a odpovídalo dobovým předpisům, jejich charakter byl ovšem s ohledem na individuální přístup a osobnost majitele jedinečný. Vedle městských lékáren existoval minimálně stejný, ale spíše dvojnásobný počet lékáren klášterních, mezi nimiž, ač nešlo o špitální řád, systematičností a vědeckým přístupem dominovaly lékárny jezuitské.

A jestliže je počátek období klasického lékárenství na českém území charakterizován „importem“ lékárníků ze zahraničí, zejména z Itálie, s nástupem „Zlatého věku“ je naopak spojený „export“ lékárníků z českých zemí do světa, přičemž nejlépe zdokumentované jsou právě výpravy, skutky a poznání členů řádu Tovaryšstva Ježíšova.

Přestože si žádný z misionářů jistě neplánoval mučednickou smrt, na mnohé z nich čekala. A všichni věděli a počítali s tím, že se vydávají na cestu jednosměrnou, bez návratu. O to silněji působí citace z dopisů, kterými popisují svou cestu. „Kromě sebe samotných jsme si s sebou na loď přinesli následující věci: naprosto nic.“ Přesto byly jejich dopisy cenným zdrojem poznání pro starý svět. Ať už šlo o Mexiko, Jižní Ameriku, Asii nebo Tichomoří, všechny dopisy obsahují popisy exemplářů fauny i flóry do té doby v Evropě neznámé a především těch, které byly využívány jako potraviny nebo léčiva.

S první výpravou odcestoval s českými jezuity na Filipíny roku 1678 také lékárník, spisovatel a kartograf Pavel Klein. S tříletou mezizastávkou v Mexiku trvala jeho cesta na Filipíny 4 roky. V hlavním městě Manile se stal profesorem na jezuitské koleji a na čas i řádovým lékárníkem. Kromě toho, že byl prvním autorem mapy ostrova Palau, byl později jmenován univerzitním rektorem Colegio de Cavite, ovládl tagalštinu (filipínštinu) i několik dalších domorodých filipínských jazyků a patřil mezi významné osobnosti manilského života. V latině, španělštině, tagalštině, jazyku bisaya a pampanga sepsal seznam léčivých bylin domácích na Filipínách. Před svou smrtí (1717) byl provinciálem, nejvyšším představitelem jezuitů na Filipínách.

Kromě mapy Palau po něm zůstala celá řada písemností, mimo jiné Slovník tagalštiny (Vocabulario tagala), podrobný popis zatmění měsíce v Manile roku 1686 a mezi jeho nejznámější práce patří Jednoduché recepty na rozličné nemoci (Remedios fáciles para diferentes enfermedades). Jde o soubor jeho vlastních receptů na léky z místních bylin a přísad vydaný roku 1712 v Manile. Některé z nich se na Filipínách používají dodnes.

Pravděpodobně nejslavnějším misionářem Tovaryšstva Ježíšova z českých zemí byl lékárník Jiří Josef Kamel (viz obr.).

Letos v dubnu uplyne od jeho na­ro­ze­ní 360 let. V Čechách a na Mo­ra­vě pracoval v několika jezuitských kolejích a v roce 1687 na vlastní žádost vyrazil na misii na Filipíny. Na Filipínách v hlavním městě Manila začal jako lékárník a botanik působit o rok později. Jezuitskou lékárnu, první na Filipínách, otevřel i veřejnosti a v duchu křesťanské lásky k bližnímu poskytoval chudým a domorodcům léky zdarma. Lékárna se ale brzy stala vyhlášenou i mezi bohatou a významnou vrstvou obyvatel.

Kamel velmi intenzivně pracoval na snížení závislosti na dovozu léčiv z Evropy. Aby zajistil co největší soběstačnost a cenovou dostupnost léků, sám vedle jezuitské koleje založil botanickou zahradu, kde pěstoval léčivé rostliny a aktivně, především z hlediska možného využití v lékařství, zkoumal i místní faunu a flóru. Své poznatky pečlivě a systematicky zaznamenával do herbářů. Kamelovy herbáře jsou první filipínské herbáře vůbec a stále jsou dobře zachovalé. Filipínské rostlinstvo i zvířenu ostrova Luzon systematicky popisoval a poznatky doplňoval kresbami. Jako první popsal nártouna filipínského a letuchu filipínskou.

Na základě domorodého využívání rostlinného prostředku ke zmírňování svalového napětí pro medicínu objevil účinky a botanicky popsal filipínský druh kulčiby (Strychnos Ignatii, Loganiaceae). Rostlinu, které domorodci tagalsky říkali aguwason, bisayansky dankkagi nebo cebuánsky igasud, stejně jako její plody, kterým říkal fazole svatého Ignáce (Faba Sancti Ignatii), pojmenoval po zakladateli jezuitského řádu (Ignác z Loyoly). Více než sto let po jeho smrti (1818) z ní byla extrahována účinná látka, alkaloid strychnin.

Ke Kamelově věhlasu nepochybně přispěla činorodá korespondence s evropskými lékaři v Indii, Indonésii a se dvěma členy londýnské Královské společnosti, jedním z nich byl lékárník James Petiver a druhým přírodovědec John Ray. Z Kamelových popisů filipínských bylin, křovin a stromů se nakonec stal třísvazkový dodatek publikace Johna Raye Historia plantarum (1704), ostatní Kamelovy práce vyšly v Philosophical Transactions vydávaných Královskou společností. Několik Kamelových ilustrací otiskl James Petiver v jím vydávaném Gazophylacium Naturae et Artis.

Kamel se už na začátku 18. století pokusil o klasifikaci rostlin, které dělil do tří tříd (byliny, dřeviny, ovíjivé liány). Kamelovo členění ale téměř 50 let po jeho smrti překonal Carl Linné, který podle Kamela a na jeho počest pojmenoval nejprve čajovník japonský (Camellia japonica). Ačkoliv se později rodové jméno kamélie uplatnilo pro celý rod čajovníků (Camellia sp.) a čaj se pije po celém světě, červený květ japonské kamélie je mnohem známější než bílý čajový.

Kamelovým současníkem a profesním kolegou v Mexiku byl Jan Steinhöfer, jezuitský lékárník, který v jezuitských kolejích v Brně a ve Znojmě působil před zahájením svojí výpravy v roce 1692. Na území Mexika vykonával funkci lékárníka a ošetřovatele. Mimoto sestavil mnohastránkový herbář spojený s radami pro domácí použití. Vytvořil tím souhrnné dílo tehdejší evropské medicíny rozšířené o získané znalosti o rostlinách v Mexiku a jejich používání. Dílo se dá považovat za naprostý unikát své doby. V zámoří se jako tzv. domácí praktický lékař velmi rychle rozšířil.

Dalším jezuitským lékárníkem z českých zemí byl Josef Neugebauer ze Slezska. Od roku 1736 byl připravován na misijní činnost v Zadní Indii a o 3 roky později připlul do Kočinčíny (jižní Vietnam a východní Kambodža), kde působil jako astronom a lékárník. Z písemností se po něm zachovalo dvanáct dlouhých dopisů, tři z indického Goa; čtvrtý a poslední tři z Macaa, pátý až devátý z Kočinčíny.

Svým vědeckým významem Neugebauer zdaleka nedosahuje věhlasu Kamela, Steinhöfera nebo Kleina. Z jeho dopisů ale vyplývají jiné, společenské, „politické“ a „diplomatické“ úlohy misionářů v nových územích. Na území dnešního Vietnamu byla misionářská činnost v 18. století jedním z prvních významných kontaktů obyvatel českých zemí. Jezuitští misionáři pronikali do společnosti v oblastech čínského kulturního okruhu zejména díky znalostem vědy a umění. Nejvýznamnějším oborem, kterým prosluli a díky kterému si vydobyli v Kočinčíně a Tonkinu (severní Vietnam) vysoké posty u královského dvora, bylo lékařství a lékárnictví; dále také astronomie a matematika. Josef Neugebauer o tom v roce 1741 v jednom ze svých dopisů napsal: „To jsou jediné opory, které naše křesťanské pozice, nešťastnými obřadními spory tak zviklané, udržují bez pohromy a zachovávají přízeň místních vládců k Evropanům.“

Na závěr nezbývá než volně citovat z knihy Jezuité a mor. Z praktického důvodu bylo mezi misionáři jen velmi málo lékárníků typu Kamela nebo Steinhöffera. Lékárníci byli totiž téměř bez výjimek laičtí bratři, kteří nebyli schopni poskytovat svátosti, a tudíž nemohli pracovat samostatně v indiánské vesnici zapadlé někde hluboko v amazonském pralese. Pokud z našich zemí odjížděli lékárníci, pak vždy jen na doplnění již vybudované jezuitské koleje. Z toho lze vyvodit, že profese lékárníka, laického bratra, byla u jezuitů naprosto běžnou praxí. Členové řádu Tovaryšstva Ježíšova se, na rozdíl od členů špitálních řádů, primárně zabývali jinými činnostmi a posláním a neměli zpravidla touhu věnovat se medicíně a lékárenství. I přes to ale o lékárnících mezi jezuity víme, což jen dokazuje, jak velký význam měli a jakého pokroku v oboru lékárenství i mimo něj celosvětově dosáhli.

Výčet lékárníků misionářů rozhodně není úplný, samozřejmě k nim patřili i členové dalších řádů, jenom jejich evidence není tak zřetelná ani snadno dohledatelná. Stejně tak určitě jsou i jiné organizace (namátkou třeba armáda), které na mise vysílaly a v současnosti vysílají novodobé lékárníky misionáře. Mnozí se z domoviny do světa vydali a vydávají na vlastní pěst a také proto není cílem textu vyjmenovat všechny, vzpomenout musím ale na Lékaře bez hranic. Nejenom proto, že vedou slušnou evidenci s relativně snadným vyhledáváním, ale také proto, že k nim mám velmi blízko osobně. Jakkoliv naše novodobé mise od těch jezuitských dělí více než 330 let, zůstávají ve světě po lékárnících vyslaných z „českých zemí“ významné stopy i v současnosti. Vím, že se věhlasem svých jmen nemohou rovnat Kamelovi, ale přesto si troufnu je vyjmenovat.

Kromě mě to zatím byli: Issiali Hassane, Jana Hladíková, Lubosľav Jandel, Jana Karolyiová, Lucia Nozdrovicziová, Joseph Ogollah, Ivan Procházka, Petra Rozsívalová, Zuzana Slováková a Jana Škaroupková. V novém tisíciletí odjelo s českou kanceláří Lékařů bez hranic do 23 zemí na 39 humanitárních misi celkem 11 lékárníků. Pro jednoho z nich to také byla cesta bez návratu.

Možná by se mnou Václav Rusek nesouhlasil, a možná nesouhlasí ani současní učitelé lékárenské historie, já si ale myslím, že si misionáři lékárníci z českých zemí hvězdnou hodinu a hvězdu na lékárnické obloze zaslouží. Druhá hodina odbila.

Stanislav Havlíček