Mírové zbraně

Obálka dubnového čísla nemůže nechat nikoho na pochybách, vynálezem tohoto vydání je uspávací zbraň. Její moderní podobu v padesátých letech 20. století navrhl, zkonstruoval a celý život propagoval novozélandský lékárník Colin Albert Murdoch. Nebyl to jeho nejdůležitější vynález, ale možná pro něj nejoblíbenější.

Colin Murdoch (na snímku) totiž nebyl jen lékárník. Byl i vete­ri­nář a jeho vynález uspávací pušky je logickým důsledkem kombinace obou profesí. Propagaci uspávací zbraně věnoval spoustu času a jeho cestám po světě, ať už šlo o cesty do ­Evropy, Afriky, Austrálie nebo „jenom“ doma po Novém Zélandu by se dnešním slovníkem dalo říkat aktivní odpočinek.

Z historie víme, že zbraně střílející šipky na znehybnění zvířecích cílů mají dlouhou historii. Otrávené hroty měly za úkol vpravit do podkoží zvířete (a někdy i člověka) dávku drogy, která jej měla znehybnit, utlumit nebo uspat. Zjednodušeně řečeno měla dávka drogy zhoršit fyzické schopnosti zasaženého cíle a umožnit lovci s ním manipulovat bezpečným způsobem.

Pokud pomineme lov, u kterého bylo „bezpečnou“ manipulací zabití zvířete, moderní využití „uspávacích“ střel má těžiště v omračování volně žijících zvířat (nebo i lidí), pokud jsou na místě, kde představují nebezpečí pro ostatní nebo pro sebe samé, aniž by bylo nutné je zabíjet. Také se používají k odchytu nebo ošetřování volně žijících živočichů bez rizika zranění pro lovce nebo ošetřovatele a jejich cíl.

Mnoha divoce žijícím zvířatům Murdochův vynález doslova „­za­chránil kůži“. Jeho objev ovšem není spojený s velkými zvířaty af­­rických rezervací nebo zoologických zahrad. Nápad se dostavil při zkoumání populace divokých koz a vysoké zvěře na Novém Zélandu.

Princip je v zásadě jednoduchý. Vystřelený projektil je šipka, jejíž obvyklá ráže 0,50 (12,7 mm) odpovídá velikosti střeliva ­těžkého kulometu (ruský DŠK nebo americký M2 Browning). Šipku tvoří v podstatě balistická stříkačka s podkožní jehlou naplněná znehybňující účinnou látkou. Pohon střely obstarává ­stlačený vzduch a směrovou stabilizaci zajišťuje chomáč vláknitého materiálu na konci šipky. Zjednodušeně lze chování šipky za letu přirovnat k badmintonovému míčku.

Samotná aplikace roztoku do podkoží probíhá stlačením pístu a je realizována několika způsoby, mezi které patří ­expanze ­stlačeného plynu, pružina nebo kinetická energie kuličky ­uvolněné ze zadní části šipky po nárazu. Mezi často používané látky patří ketamin, benzodiazepiny (midazolam nebo ­diazepam), opiáty (fentanyl, etorfin), deriváty opioidů ­(haloperidol), fenothiazidy (acepromazin, methotrimeprazin), barbituráty (thiopental sodný) nebo jejich kombinace.

Murdoch navrhl také malý ventil, který ovládal stlačený plyn v komoře zbraně a podle vzdálenosti a typu zvířete umožňoval řídit rychlost vystřelené šipky. Vyvinul také řadu pušek, pistolí a šipek, které by mohly být použity při léčbě různých zvířat. Na podporu této myšlenky založil i vlastní společnost Paxarms (mírové zbraně).

Kromě technických řešení spolupracoval Murdoch i s farmaceutickými společnostmi na vývoji bezpečnějších látek. Zjistil také, že dopady stresu a šoku po „uspání“ lze minimalizovat podáváním roztoků elektrolytů ihned po imobilizaci zvířete. Dnes je tento postup rutinou při chirurgických operacích u vybraných skupin pacientů (převážně u malých dětí a seniorů).

Vynálezu uspávací pušky ale předcházel ještě jeden mnohem důležitější.

Jde pravděpodobně o nejdůležitější vynález pocházející z ­No­vého Zélandu a zcela jistě obstojí i ve světovém srovnání. Necháme-li stranou logický přínos lékárníků pro zdravotnictví na poli chemického vynalézání, je první Murdochův vynález svým významem pro zdravotní péči srovnatelný s ­velkými ­chemickými objevy. S malou nadsázkou můžeme říct, že zachránil a stále zachraňuje stejné nebo větší množství životů jako penicilin. Dost dobře jsou kvůli němu naživu i někteří z nás.

Na začátku každého vynálezu je nápad. Každý nápad ale ­potřebuje připravenou a zvídavou mysl. Dovolte mi ale, víc než vynález samotný, představit vynálezce. O vynálezu samotném totiž není mnoho co napsat. Známe ho, patří k běžným ­rekvizitám zdravotní péče a jen myšlenka, že by to mohlo být jinak, je v dnešním světě jen obtížně představitelná.

V roce 1929 se do lékárnické rodiny v novozélandském městě Christchurch narodil Colin Albert Murdoch. V dětství sice trpěl dyslexií, ale brzy dokázal psát stejně dobře pravou i levou rukou, což mělo vliv i na jeho mechanické a technické dovednosti. Zároveň byl nesmírně nadaný v chemii, takže v deseti letech úspěšně vyrobil střelný prach, který dokázal odpalovat vlastní směsí dusičnanů a kyseliny sírové. Tyto dva objevy dokázal ­krátce potom zkombinovat a vyrobit funkční střelnou zbraň, kterou lovil králíky.

Ve třinácti letech dokázal řídit (a opakovaně řídil) otcův ­Morris Oxford Tourera, ale úřady proti tomu nezakročily. ­Naopak ­obdržel medaili Královské humanitní společnosti za ­záchranu muže tonoucího v ústí řeky New Brighton.

Po základní a střední škole pokračoval ve studiu na Farmaceutické fakultě ve Wellingtonu a ve věku 25 let se stal lékárníkem stejně jako jeho otec. Protože měl zájem na zlepšování životních podmínek zvířat, vystudoval později i veterinární fakultu.

Oženil se ve 28 letech, když sňatku s dívkou jménem Marilyn Tregenza předcházelo rande „na slepo“ v kině (s nohou v sádře) a následná půlroční známost. Ihned po svatbě měla Marilyn první příležitost poznat Colinovu činorodou oddanost k vynalézání. Do pronajatého bytu v horním patře totiž dokázal přestěhovat velký soustruh a dal dvěma starším dámám v přízemí příležitost přemýšlet, čím novomanželé po večerech způsobují takový hluk.

Colinův otec o něm říkal, že jeho mysl je jako vývrtka. Vrtá do problému tak dlouho, až odhalí řešení. Colin měl schopnost myslet ve třech rozměrech a v mysli točil zadáním tak dlouho kolem dokola, dokud ho neviděl ze všech úhlů. A když Colin problém vyřešil, nakreslil jej a… sestrojil.

Když v roce 2008 zemřel, Marilyn Murdochová o něm ­uvedla, že žil podle dvou principů, na jejichž základě vnímal celý svět: „Pozorování je klíčem k inovacím. Nikdy si nepřestávejte ­představovat, co by se dalo vylepšit.“

Toto životní krédo Colinovi umožnilo, aby v průběhu čtyřicetileté kariéry patentoval 46 vynálezů, včetně tichého poplašného zařízení proti vloupání, požárního čidla nebo bezpečnostního uzávěru lékovek, dětské lahve. Na Světovém veletrhu vynálezců získal několik zlatých medailí a v roce 2000 obdržel Řád Nového Zélandu za zásluhy.

Přestože jsou jeho vynálezy téměř všudypřítomné, Murdoch díky nim nezbohatl. Záměrně se rozhodl, že nebude žalovat společnosti, které porušily jeho patenty. Spokojil se s tím, že byly dobře využity. Doslova k tomu novinářům řekl: „Patent vám sice dává právo podat žalobu, ale nedává peníze na soudní spory.“

První a nejdůležitější nápad měl Colin v roce 1952, když mu bylo 23 let. Vymyslel jednorázovou injekční stříkačku.

V padesátých letech byly stří­kačky a jehly vyráběny z dra­hého skla a oceli a byly používány opakovaně pro různé pacienty. Jako lékárník a člověk, který se zajímá o medicínu, věděl, jaké nebezpečí představuje špatná sterilizace. Proto navrhl jednorázový výrobek z levného materiálu (plast), který mohl být po použití zlikvidován.

Jeho prototyp úředníci na ministerstvu zdravotnictví Nového Zélandu odmítli jako příliš futuristický. Vynález se uplatnil až později v Austrálii, odkud po pomalém začátku a mnoha inovacích pronikl do všech oblastí medicíny na světě.

V současnosti se celosvětově použije asi 16 miliard stříkaček ročně. Vynález Colina Murdocha ovlivnil život téměř každého novorozeného dítěte, každého pacienta v nemocnici, ­každého diabetika. Zajistil vyšší bezpečnost parenterálního podání léků a také snížil celospolečenská rizika související s bezpečím ­uživatelů injekčních drog.

Světově uznávaný vynálezce Colin Albert Murdoch byl lékárník a jednorázovou injekční stříkačku vymyslel ještě jako student.

4. května uplyne od jeho smrti 12 let. Za jeho života se mu možná nedostalo tolik věhlasu, kolik by zasloužil. Po smrti ale byly zveřejněny nekrology v časopisech po celém světě, včetně The Telegraph a The Lancet.

V Timaru na Novém Zélandu na něho mnozí lidé stále ještě pamatují. Vždycky byl připravený naslouchat a poradit. Pamatují si člověka, který věděl, co má dělat a nikdy nevynechal příležitost, aby to nezkusil dělat lépe. Kéž by i po každém z nás zůstala taková vzpomínka.

Na začátku května si na něj vzpomeňte, jako profese máme být na co hrdí.

Stanislav Havlíček