Co určitě stojí za přečtení...

Cífková, R.: Novinky v terapii rezistentní hypertenze

Medicína pro praxi č. 1/2020

Hypertenze rezistentní na léčbu je stav, kdy doporučená léčba nedokáže snížit hodnoty krevního tlaku (TK) v ordinaci lékaře pod 140/90 mm Hg a tento fakt je potvrzen ambulantním monitorováním TK či jeho měřením v domácích podmínkách. Doporučená léčba zahrnuje vhodná režimová opatření a medikamentózní léčbu trojkombinací léčiv, jejíž součástí by mělo být diuretikum a většinou zahrnuje ACEI nebo sartan a kalciový blokátor. Prevalence rezistentní hypertenze se uvádí v širokém rozmezí 5–30 % způsobeném nejednotnou definicí rezistentní hypertenze. Vyloučeny musí být příčiny tzv. pseudorezistentní hypertenze (špatná adherence – až 50 %, hypertenze bílého pláště, špatná technika měření TK v ambulanci, významná kalcifikace brachiální tepny a nihilismus ze strany lékařů – nevhodné kombinace léčiv či nedostatečné dávkování, dále užívání rekreačních drog, lékořice, obstrukční spánková apnoe, sekundární hypertenze, pokročilé orgánové poškození u hypertenze). S vyloučením výše uvedeného je výskyt rezistentní hypertenze pod 10 %. Léčebná opatření zahrnují: zdůraznění správné životosprávy (restrikce soli), přidání nízké dávky spironolaktonu (antiandrogenní nežádoucí účinky), v případě jeho intolerance přidání jiného diuretika – eplerenon, amilorid (10–20 mg denně má stejný efekt jako 50 mg spironolaktonu), vyšší dávky thiazidu či přidání kličkového diuretika, nebo přidání bisoprololu či doxazosinu. Doporučenou léčbu trojkombinací léčiv je kvůli adherencivelmi vhodné zajistit ve formě fixní trojkombinace.

Filip, P., Baláž, M.: Perorální farmakoterapie dystonie

Neurologie pro praxi č. 1/2020

Pacienti s dystonií trpí mimovolními svalovými křečemi nebo stahy, které vedou ke kroutivým či škubavým pohybům a k neobvyklým polohám těla. Dříve byla zařazována mezi psychogenní a psychiatrická onemocnění, což vedlo i k málo účinným psychoterapeutickým intervencím. Dnes je přístup k dystoniím tzv. multimodální, představuje kombinaci rehabilitace a farmakoterapie. Ta zahrnuje léčbu tří základních skupin: polékové dystonie, chronických stavů a epizodické dystonie.

Akutní polékové dystonie mohou být způsobeny léčivy blokujícími dopaminové receptory: antipsychotika, antikonvulziva, antiemetika. Projevují se jako opistoton, dysartrie, grimasování, okulogyrní krize atd. Léčba spočívá v podání intravenózního klonazepamu či diazepamu (procyklidin a difenhydramin nejsou v parenterální formě dostupné) někdy doplněného perorálním biperidenem či procyklidinem.

U chronických dystonických syndromů je lékem volby botulotoxin. Pokud není jeho podání možné, užívají se perorální anticholinergika (biperiden event. pyri­dostig­min), antidopaminová léčiva (tetrabenazin, klozapin), benzodiazepiny či baklofen – napříkladu OFF dystonií při Parkinsonově chorobě.

Epizodické dystonie jsou vzácnější a dobře reagují na antikonvulziva (karba­ma­zepin, fenytoin), u demyelinizačních lézí se léčba někdy doplňuje acetazolamidem nebo topiramátem. Podle studií léčebná odpověď na antikonvulziva v průběhu let mizí. Nefarmakologickou léčebnou metodu představuje hluboká mozková stimulace.