Zanechal stopy v lékových oborech

Vedle dominance profesora Jana Evangelisty Purkyně ve fyziologických vědách patří k jeho významným počinům i zásadní ovlivnění perspektiv věd o lécích. Razil přesvědčení, že zkoumání léčivých účinků jako součásti biologických věd musí nezbytně vycházet nejen z invence a z empirických zkušeností, ale – a to především – i z následného „pokusnictví“ na živém organismu. Byl jedním z prvních, kdo ve střední Evropě realizoval experimentální farmakologii (sám na sobě) a koncipoval farmakologii jako samostatný obor. V obdobích před ním a i v polovině 19. století převládalo převážně spekulativní pojetí nauky o lécích podobně jako výuky fyziologie ve smyslu „anatomia animata = oživená anatomie“. Použitelné léčivé látky se na pražské univerzitě (a nejen na ní) uváděly pouze jako součást výuky o nemocech, konkrétně v obecné patologii. Ve třetím ročníku medicíny se kromě toho vyučovala tzv. materia medica, která obsahovala popisy dostupných látek, zejména rostlinných drog, bez jakéhokoliv systematického řazení.

V době, kdy na lékařskou fakultu nastoupil jako student 26letý Purkyně, měli na starosti kapitoly o léčivech profesoři Ondřej Wawruch a Farm.Mag. Josef Christian Freyssmuth. Medici spolu se studenty farmacie absolvovali jejich přednášky a praktická cvičení (v latinském, či německém jazyce) v rámci obecné chemie a v předmětu živočišné chemie (tierchemie). Během jejich absolutoria navázal Purkyně přátelství s Karlem Helly, o šest let mladším posluchačem farmacie, synem vlastníka lékárny U zlaté koruny na Malém staroměstském rynku. Purkyně bydlel na malostranské Kampě, takže se pravidelně cestou z Karolina zastavoval v uvedené lékárně, kde měl kromě svého spolužáka dalšího známého, laboranta Pichra (znal ho ze svého dřívějšího lektorského působení u barona Hildprandta v Blatné). Díky jemu a vstřícnému farmaceutickému provizorovi Guielminu mohl se, jak sám popsal „v lékárně volně pohybovat a všechno ohledávat, ochutnávat, očichávat“. Od vůní a chutě léků přešel postupně k jejich zkoušení na vlastním těle. V pokusech na sobě pokračoval i ve čtvrtém studijním ročníku, tehdy již jako praktikant ve Všeobecné nemocnici. Postupně tak vyzkoušel rebarboru, mannu, projímadla jako aloe, sennu, jalapu, rozličná dávidla, dále éter, kafr, extrakty z hioscyamu, rulíku a opia. Zaznamenával zejména psychické a vjemové stavy např. jiskření v očích a nauseu po požití vyšších dávek výtažku z náprstníku, ovlivnění oční akomodace po rulíku, anebo psychogenní efekty po užití durmanu, kafru a opia. Podle změn nálady upozornil, že opium není tak nevinné, jak se v univerzitní výuce traduje. Tento odhad rozpracoval na jeho popud farmaceut dr. Alois Jandouš, který prokázal, že v domácím opiu (makovice vypěstoval během svého působení v nemocniční lékárně pod Petřínem) je asi 18 % morfinu, že tedy patří k nejlepším, jaké kdy měl k dispozici. Z dalších pokusů lze citovat Purkyňův popis účinků sušené žaludeční sliznice na poruchy trávení. Sám připravil různé galenické formy, např. izoloval emetin z ipekakuanhy a popsal nejen jeho emetický efekt, ale i že se nemohl dívat na hnědou barvu, podobnou barvě emetinu, aniž by neměl pocit stavu blízkému emesi. Přiblížil se tak tomu, co daleko později nazval I. P. Pavlov podmíněným reflexem.

Jeho pokusy se všeobecně pokládají za klasické prvotní experimentální přístupy ve farmakologii vůbec. Z nich vymezil několik obecně platných tezí, jako že pro předepisování léků jsou rozhodující zákonitosti patologické, a nikoliv chemické, nebo že léčivý účinek je závislý na psychickém stavu léčeného příjemce, anebo že nadužívání nepřiměřených dávek vede ke vzniku umělých nemocí (podle pozdější terminologie „iatrogenních“, což shrnul ve varovném sloganu „ne sit medica gravior ipso morbo = aby léčení nebylo horší než sama nemoc“). V roce 1820 publikoval svá pozorování a interpretace ve sborníku Freyssmuthova nástupce A. M. Pleischla „Das chemische Laboratorium zu Prag“ a později v roce 1826, kdy byl profesorem fyziologie ve Vratislavi, ve stati „Einige Beitrage zur physiologischen Pharmakologie“. V ní se poprvé vyskytuje jeho termín „fyziologická farmakologie“, který pak použil v materiálech při prosazování farmakologie jako samostatného oboru. Stalo se tak nejprve v podání vratislavské univerzity pruskému ministerstvu vyučování (1836) a o třicet let později (1867) v pražské petici rakouskému ministerstvu kultury a vyučování, ve kterých proklamoval nutnost zřízení samostatné univerzitní stolice (katedry) farmakologie. Dokladem tohoto jeho předjímání a vizionářství je dějinná skutečnost, že první farmakologické laboratoře vznikaly až na začátku 70. let 19. století v estonském Tartu a ve Štrasburku z iniciativ profesorů Rudolfa Buchheima a Osvalda Schmiedeberga.

K naplnění Purkyňovy pražské snahy došlo bohužel až v roce 1883 (tedy 14 let po jeho úmrtí) reskriptem rakouského císařství. Vznik samostatného „lékového ústavu“ na české lékařské fakultě je poznamenán určitou názorovou rozporností. Podle Purkyňova původního přesvědčení jsou „farmakologie a far­makognosie (v lékových materiích té doby převládaly rostlinné výtažky) sice obory od sebe neoddělitelné, avšak každá sama o sobě je samostatným zvláštním předmětem“. Protiváhou této argumentace bylo jeho pozdější pragmatické doporučení, které vycházelo z předpokládané pravděpodobnosti, že v době osamostatnění farmakologie nebude k dispozici reprezentant, který by zajistil obor ve fyziologickém pojetí. To se ukázalo jako střízlivá realita, když vedení nové stolice (zahrnující farmakologii a farmakognosii) bylo svěřeno lékaři Bohuši Jirušovi, který začínal jako asistent u pražského profesora farmakognosie Farm.Mag. Josefa Oldřicha Lercha a profesuru z botaniky získal během svého působení na filozofické fakultě univerzity v Záhřebu. Jeho aktivity se koncentrovaly na sbírání léčivých rostlin, podmínky pro realizaci farmakologie podle purkyňovských představ tedy nevytvořil. Skutečným realizátorem české „purkyňovské“ farmakologie se tak stal nejen „de iure“, ale i „de facto“ až Jirušův nástupce prof. MUDr. Karel Chodounský, který byl autorem první české farmakologické učebnice a byl jedním z posledních Purkyňových bez­pro­střed­ních žáků.

Pokud jde o praktické lékárnictví, Purkyňovy vazby a vztahy k němu, které nastartovaly zmíněnými zkušenostmi s organoleptickými pozorováními v lékárně U zlaté koruny, se zobrazily například během jeho redaktorského působení v jím založeném prvním biologicky zaměřeném českém časopise „Živě“ (1853–1863), který byl taxativně směrován nejen na přírodovědce a lékaře, ale i na lékárníky. Živa měla i samostatný lékárnický oddíl, jeho organizátory a hlavními autorskými přispěvateli byli samozřejmě farmaceuti, např. Purkyňův spolu-poslanec v českém sněmu PhDr. PhMr. Jan Křtitel Lambl (1826–1909) a výše zmíněný Dr.Farm. Alois Jandouš (1838–1893). Tento Purkyňův trend pokračoval i v jím iniciovaném Časopise lékařů českých (1862), jehož výkonným redaktorem byl v prvém desetiletí výše uvedený farmakolog Karel Chodounský.

Na závěr citát z Purkyňova věčně platného konstatování, že „farma­koterapie bude trvale nedokonalá, protože léková bádání budou vždy zaostávat za potřebou jak posilovat křehký organismus člověka, jak předcházet chorobným stavům a jak potírat všechny nemoci tak, aby lidský život mohl projít všemi fázemi vhodně přizpůsobován hraničním možnostem a radostně se obnovovat až k přirozenému konci“.