Tak to vidím já
Co jsme chtěli v 90. letech (III.)

Stáhnout PDF

Vyšlo v časopise: Čas. čes. lék., 90, 2018, č. 2, s. 18

Jsem přesvědčen, že klíčové parametry porevolučního zdravotnictví, a tím pádem i lékárenství, byly naformulovány dávno před tím, než spatřily světlo světa první návrhy zákona 160/92 Sb.

Neúspěchy při jednání s politiky v procesu tvorby zákona, jeho schvalování v parlamentu i možnosti změn následně po jeho vyjití, značně frustrovalo nejen celé vedení komory včetně mne, ale zklamalo také většinu lékárníků. Naše představy mizely jako pára nad hrncem, ale ještě stále jsme doufali, že jde o nějaké nedorozumění či nepochopení specifik oboru a náprava bude časem možná. Pod hrozbou nevratných změn představenstvo na l. řádném sjezdu komory přijalo krizové opatření stanovením řádově rozdílného poplatku za osvědčení pro odborného zástupce u lékáren provozovaných lékárníky (1 000 Kč) a provozovaných nelékárníky (1 000 000 Kč), zjednodušeně napsáno s výjimkami. Krok to byl poněkud zoufalý, avšak způsobil, že se stav věcí následně vyjevil v plné nahotě a odhalil, o co komu jde. Kromě jiného poslanci urychleně přijali novelu zákona 63/91 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, která komory postavila na stejnou úroveň jako jiné podnikatelské subjekty, aby úřad mohl ČLnK sankcionovat.

Za vlády Petra Pitharta byl ministrem zdravotnictví Martin Bojar (9. 6. 1990– –2. 7. 1992). Toho před vyjitím zákona navštívil belgický socialistický senátor, na jehož jméno si nepamatuji, který lobboval za vstup belgického řetězce Euromedica do Čech. Tvrdil, že jde o řetězec belgických družstevních lékáren, které budou konkurovat lékárníkům a zajistí nižší ceny léků. No, který politik by takovému vábení odolal? Jak se později ukázalo, šlo o řetězec nadnárodní a navázaný na výrobce. Chtěli zde údajně provozovat 80 lékáren, ve skutečnosti podali přes 120 privatizačních projektů. Už v procesu privatizace se chovali dosti nevybíravě, ovlivňovali bývalé okresní ředitele Lékárenských služeb i vedoucí lékárníky a požadovali mnoho informací důležitých k získání lékáren.

Belgičané chytře vytvořili společný podnik s Družstevní unií ČSFR, čímž demonstrovali svoje „družstevnictví“, ale také mohli využít dlouholetých kontaktů předsedy této unie Oty Karena, který v této funkci setrvával ještě z dob totalitního režimu. Poté taky v budově unie v Praze otevřeli svou první lékárnu, jejíž odborná zástupkyně podala komoře žádost o udělení osvědčení. Komora osvědčení kolegyni zprvu nevydala, ale lékárna byla přesto otevřena, dokonce získala – bez osvědčení – protiprávně i registraci. Všechno to provázela masivní mediální kampaň, kde nás označovali za cechovní spolek, potlačovatele tržních vztahů apod. Také za ty, kteří prakticky vylučují z konkurence každého, kdo chce podnikat v lékárnictví a není sám lékárníkem, což byla v podstatě pravda, jelikož tohoto cíle nebylo možné dosáhnout normální cestou změnou legislativy. Podali rovněž žaloby, protesty a další podání na ministerstva, soud, Generální prokuraturu a Český úřad pro hospodářskou soutěž.

V polovině roku 1992 už převzala moc ODS, vládu vedl premiér Klaus, ministrem zdravotnictví byl dnes již zesnulý Petr Lom (2. 7. 1992 až 22. 3. 1993). Pozice k vyjednávání o případné změně zákona se ještě zhoršila. Václav Klaus je dodnes velkým nepřítelem občanské společnosti. Komory, zvláště lékařskou a lékárnickou, měl ve „velké oblibě“, i on na ně pohlížel jako na cechy – relikt středověku. V praxi se snažil omezit jejich pravomoci, jak to jen šlo. K němu jsem se osobně nikdy nedostal, skončil jsem u místopředsedy ODS Petra Čermáka. Ten ovšem pouze šířil proklamace svého šéfa v tom smyslu,  že trh všechno vyřeší i ve zdravotnictví, a vyhrožoval, že potlačování konkurence bude postihováno, v parlamentu pak navrhoval zrušení povinného členství v komorách. S ministrem Lomem jsem jednal vícekrát - naše obavy jsou prý liché. Když jsem mu naznačil, že řetězce by se v budoucnu mohly zaměřit i na lékaře, suverénně prohlásil, že to se nikdy nestane.

Podařilo se mi dosáhnout přijetí u tehdejšího prezidenta Václava Havla, ale ani z jeho strany jsem se nedočkal ničeho, dokonce ani příslibu nějaké intervence v náš prospěch. Osobně i písemně jsme atakovali mnoho dalších politiků a úředníků, ovšem marně, přestože jsme získali podporu na naší akademické půdě i od České farmaceutické společnosti, od lékárnických komor, spolků a grémií v zahraničí.

Pod nátlakem Úřadu pro hospodářskou soutěž jsme v roce 1994 byli nuceni defenzivní, avšak kontroverzní opatření nerovného poplatku za osvědčení  na IV. sjezdu komory odvolat.

Vedle klíčového bodu provozování lékáren jsme v této hektické době řešili mj. vydávání osvědčení. V roce 1992 jsme  za půl roku vydali pouhých 82 osvědčení, z toho 23 na nové lékárny, ale v březnu 1994 už jich bylo 780 a za další rok, v dubnu 1995, celkem 1 252. Obnovili jsme tradici lékárnického časopisu, hodně času a energie zabrala problematika privatizace a pomoc členům v tomto procesu, dolaďování vztahů mezi lékárnami a zdravotními pojišťovnami. Začaly problémy s platební morálkou pojišťoven, některé zkrachovaly a zůstaly po nich nezaplacené pohledávky lékárnám. Dobudovávali jsme ještě komoru i sekretariát. Osobně jsem toto volební období pocítil jako velmi vyčerpávající a v roce 1995 už jsem na funkci prezidenta ani viceprezidenta nekandidoval.