Editorial

Může existovat svoboda výkonu povolání v oboru lékárenství? Pochybnost vzbuzuje už samotný recept. Rp. D.S. jak známo ukládá: Vezmi, vydej, označ. Vpravdě historický příkaz by byl v nových časech mírnější, pokud by se lékař vystříhal poznámky Nezaměňovat. Termín výkon svobodného povolání lékárníka se ještě tak před deseti používal velmi často. Kdoví proč se na něj i mezi lékárníky úplně zapomnělo. Marně bychom ho hledali dokonce ve znění zákonů. V poslední době se znovu vynořil díky mladým kolegům z lékáren, kteří by si v praxi rádi vyzkoušeli, v čem konkrétně svoboda jejich povolání spočívá.

Existuje vůbec definice svobodného povolání lékárníka? Nejde už o vyprázdněný pojem? Proti svobodnému povolání stojí ekonomika se všemi svými cenovými dohodami, kdy lékárna využije výrobcovu nebo dodavatelovu nabídku a něco od nich koupí výhodněji. Pak to musí prodat. Pokud má o účinnosti přípravku pochybnosti, nabízí se otázka, proč se neozvala už při nákupu. Jsou tu ještě všelijaké pozitivní listy, původně nástroj racionalizace a úspor v nemocnicích, později trochu jiné pozitivní listy –⁠ silný marketingový nástroj generující především zisk v řetězcových lékárnách, jejichž manýry ovšem převzalo nemálo dalších lékáren. Svobodné povolání lékárníka si lze představit tak, že ho nemůže ovlivňovat nic, aby péči pro pacienta/klienta vykonával v jeho zájmu co nelépe. Ale bylo tomu tak někdy? Vždyť náš obor je vysloveně přeregulovaný! V těsně provázaném systému ani objednávat nemůžeš, kde chceš a co chceš. Ve světě je volně prodejné téměř všechno, u nás je to přesně naopak.

V čem tedy spočívá svoboda lékárnické profese? Pokud se lékárníkovi pacient svěří s problémem, je na lékárníkově rozhodnutí, jestli pak ho začne léčit, nebo pošle k lékaři. V případě samoléčení vpodstatě ordinuje lékárník, ať to lékaři chtějí, nebo nechtějí slyšet. Nebo je tu možnost za svým teoreticky svobodným povoláním zavřít dveře definitivně. Tak jde o vyprázdněný pojem, nebo ne?

Jaroslava HOŘANSKÁ