Dopis prezidentovi

V Brně, dne 14. 11. 2023

Vážený pane prezidente.

Dlouho jsem váhala, zda Vám mám napsat. Nakonec jsem se osmělila. Jsem šťastná, že máme po mnoha letech důstojnou hlavu státu, na kterou jsem pyšná. Sledovala jsem průběh voleb s napětím a při Vašem zvolení jsem cítila velkou úlevu. Věřím, že to s naší zemí myslíte dobře a využijete všech svých zkušeností a širokého rozhledu především ve prospěch státu a jeho občanů. Ráda bych parafrázovala jedno Vaše vyjádření z voleb. Prezident ČR má omezené pravomoci, ale může otevírat a zviditelňovat potřebná témata, která by jinak zapadla, klást na ně důraz a vytvářet z toho téma. Získávat pozornost pro to, co lidi trápí, ale čím by se nikdo jinak nezabýval. Proto jsem se rozhodla Vás požádat o pomoc, pokud Vás téma zaujme a vyhodnotíte, že je to hodno zvýšené pozornosti. 

Zvažovala jsem formu otevřeného dopisu, ale nechtěla jsem vytvářet nepříjemný nátlak, a hlavně bych si nepřála, aby to bylo vnímáno jako dopis někoho, kdo se chce nějak zviditelnit a strhnout na sebe pozornost. Tedy přesněji, strhnout pozornost samozřejmě chci, ale ne na sebe, nýbrž na svůj obor. 

Jsem lékárník a své zaměstnání miluji. Bohužel, lékárenství je v ČR dlouhodobě přehlíženo a devalvováno a potenciál, který v něm je, není využit. Na rozdíl od zahraničí, kde si důležitost ­tohoto segmentu uvědomují, a nejen, že o něj pečují a chrání ho, ale také ho stále rozvíjí. Léta až desetiletí upozorňujeme na naše problémy, které se odráží také v poskytované péči našim pacientům, voláme po změnách, ale nikdy nejsme vyslyšeni. A co hůř, stát různými kroky naši špatnou situaci ještě prohlubuje. Stát nás vždy jen využije, když mu teče do bot, ale pak na nás zase velmi rychle zapomene. V nedávné minulosti lékárníci několikrát dokázali, jak umí být pružní, jak se umí vypořádat s nenadálými situacemi a že se za každých okolností umí o své pacienty postarat. Tak to bylo v době covidu, tak to je i dnes, při nedostatku léčiv. Místo potlesku na balkonech, po kterém netoužíme, jen přezírání a netečnost politiků napříč politickým spektrem. Troufám si říct, že není jiného oboru, který by musel neustále svádět tak těžký boj za svou existenci, jako je právě ten náš. ­Stále musíme odrážet útoky silnějších a dravějších a obhajovat svou důležitost a nepostradatelnost v péči o zdraví populace. 

Jsem, stejně jako ostatní lékárníci, trpělivá. Chápu, že jsou priority země, jako je obrana a mír. To považuji za nejdůležitější. Mám také pochopení pro to, že se nacházíme v komplikované době a je mnoho palčivých problémů, které je nutné řešit. Nejdřív zdravotní hrozba v podobě pandemie, pak válka v těsném sousedství, rozvrat státních financí, zdražování energií, inflace a do toho výpadky důležitých léků. S určitými problémy se potýká každý obor. Ale lékárníci stále čekají v řadě a vždy je někdo předběhne. Zase počkáme. 

Ale bohužel nevidíme ani žádnou snahu o zlepšení alespoň parciálních věcí. Naopak, každé další politické rozhodnutí přináší komplikace, nové povinnosti a zhoršení postavení v tvrdé a neférové konkurenci, a to především nezávislých českých lékárníků a jejich mizejících malých lékáren. A naše frustrace stoupá. Při častém střídání ministrů zdravotnictví začínáme vlastně pořád od začátku. Když se nám trochu podaří naši situaci přiblížit a velmi komplikované téma vysvětlit, dojde k výměně ministra a jsme tam, kde jsme byli. Ne, že by bylo snadné u některého z nich najít pro potřebné reformy v lékárenství nějaké nadšení. Hodně jsem si například slibovala od novely zákona o léčivech, bohužel ta má do převratného klíče k vyřešení nedostatku léčiv a jejich rovnoměrné distribuce do všech lékáren opravdu daleko. Natož, že by byla snahou o nějakou reformu. Je komunikována jako propacientská, ve skutečnosti je těžce prokorporátní. Malé lékárny budou dál poškozovány, a s tím i jejich pacienti. Ministerstvo se protěžováním velkých řetězců ani netají a co víc, nebrání se ani jejich otevřené propagaci na tiskových konferencích a v rozhovorech v ostře sledovaných médiích.

Abych byla konkrétní. Lékárenství patřilo historicky vždy mezi svobodná povolání a z dobrého důvodu se dbalo na to, aby lékárník byl nezávislý odborník a aby neexistovala majetková propojení například s lékařem a už vůbec ne s neodborníkem, výrobcem nebo distribucí. Bylo to proto, že se nejedná o pouhý byznys, ale především o poskytování zdravotní péče a tam musí být vždy zájem pacienta upřednostněn nad vlastní zájmy. V zahraničí si uvědomují, jak je toto důležité, stejně také to, jak zásadní roli hraje lékárník v systému primární zdravotní péče a jak je nenahraditelný, jednak jako poslední kontrola léku před užitím pacientem, ale také jako první zdravotník, se kterým se setkává množství lidí ještě před samotnou návštěvou lékaře. ­Lékárna je nejdostupnější zdravotnické zařízení a často je to jediné místo, kde se lidé se zdravotní péčí setkají. 

V zahraničí proto existuje vždy minimálně kombinace dvou a více z následujících regulací: 

Lékárnu může vlastnit pouze lékárník, existují geografická nebo demografická pravidla pro vznik nových lékáren, jsou zakázány řetězce nebo je alespoň limitován počet lékáren v jednom řetězci, jsou nastaveny pevné doplatky u léků hrazených ze zdravotního pojištění. U nás byla zrušena všechna tato pravidla a neplatí u nás žádná! z uvedených regulací. 

Proto se u nás tak daří velkým korporátům a řetězcům, v takové míře to není nikde. Korporáty se zahraničním kapitálem vytlačují drobné české podnikatele i v jiných oborech bohužel, ale důvod, proč by se to v oboru lékárenství nemělo bagatelizovat, je, že přece tady jde o zdraví. Léky mohou pomoci, ale mohou též hodně ublížit. Není to běžný druh zboží. Mohou poškodit zdraví, mohou způsobit smrt. Proto patří do rukou odborníků a je nutná lékárnická kontrola a nezávislý dohled nad poskytováním lékárenské péče. Proto studujeme těžkou školu, srovnatelnou se školou lékařů, se kterými se máme na poli zdravotnictví doplňovat tak, aby výsledkem byla co nejúčinnější a zároveň nejbezpečnější léčba pacienta. Stát investuje nemalé prostředky do našeho vzdělání, ale neumí potom využít naše schopnosti, nejen pro zdraví lidí, ale také pro úsporu financí zdravotnímu systému. Zatímco v zahraničí roli lékárníka posilují, rozšiřují kompetence a snaží se jej adekvátně ohodnotit, protože se jim vynaložené prostředky bohatě vrátí, u nás je stát k tomuto hluchý slepý. 

Čeští lékárníci nejsou o nic horší než v jiných zemích. S VŠ absol­vo­vanou v ČR můžeme poskytovat péči i tam. Můžeme tam očkovat, realizovat se v prevenci, jako je screening včasného záchytu nemocí, hrazených lékových konzultací, můžeme vydat chronickou medikaci bez receptu. U nás nemůžeme nic z toho, u nás si nemůžeme vzít ani lék pro vlastní potřebu, byť o lécích se učíme vše minimálně 5 let, víme o nich podstatně více než lékaři a mnoho lékárníků má také doktorát a jednu nebo dvě atestace. Takto vzdělaní lidé se pak naženou do řetězců, aby tam vydávali léky podle pozitivních nebo negativních listů manažerů. Je tak trestuhodně plýtváno jejich odborným potenciálem. Chápu zájem korporátů, aby lékárník neměl žádný vliv, vnímají ho jen jako překážku k jejich ještě strmějším ziskovým grafům. ­Korporáty nepotřebují silného lékárníka. Co nechápu je to, že o to neusiluje stát. Lékárník je ten, který může přímo zlepšovat zdraví populace, ulevit přetíženému zdravotnímu systému a přímo i nepřímo šetřit náklady. Z jakého důvodu o tohle stát nestojí? Lékárník je klíčem k efektivnějšímu zdravotnictví, je to eso v rukávu, které vláda ČR ve hře z nějakého důvodu ­netáhne.

Nemusím zdůrazňovat, že aby konkurence byla zdravá, je třeba, aby byla pestrá. To však v lékárenství již zdaleka neplatí. ÚOHS spí. SÚKL pod minulým vedením likvidaci nezávislých lékáren spíše podporoval, místo aby se svou činností aktivně podílel na zachování rovnoměrné dostupné péče. Bagatelní prohřešky trestal, nelegální činnosti s velkou společenskou škodlivostí bezzubě přihlížel. Lékárníků je oproti lékařům málo, proto nejsou tak slyšet. Nejsme zastoupeni v politice, musíme totiž být ve svých lékárnách, kde jsme v prvé řadě pro své pacienty a kde svádíme těžký boj o udržení svých provozů. Ani stávkou lékárníků nemůžeme zviditelnit naše témata, jako např. teď naši němečtí kolegové, neboť na rozdíl od nich, většina českých lékárníků jsou již pouhými zaměstnanci a museli by stávkovat proti vlastnímu zaměstnavateli, od kterého nemají kam odejít. A ti nezávislí mají plné ruce práce obstát v nefér podmínkách, ustát mnoho náročných a nepřátelských nařízení, které jsou pro výkon našeho povolání extrémně zatěžující bez efektu prospěchu pro pacienta, takže na angažování v politice už nemají čas ani sílu. Musí odolávat tlaku dumpingových cen řetězců, často těch, které si otevírají provozy, kde nejsou třeba, dokonce naproti rodinným fungujícím lékárnám, které takto ničí. Uměle tímto odčerpávají personál, který jinde žalostně chybí. Pak můžeme vidět ve městech 5 lékáren na jedné ulici, zatímco v menších městech a na venkově chybí. Kvantita ovšem nejde ruku v ruce s kvalitou. Ba právě naopak. Místo adekvátního řešení rozbitého systému musíme odrážet děsivé nápady politiků, kteří podlehnou lobbistickému tlaku byznysmenů. Některé se dokonce periodicky opakují, jako např. přílepky k nesouvisejícím zákonům, totiž zásilkový výdej léků na recept. Nově namátkou například nesmyslný pozměňovací návrh k novele zákona o léčivech, který chce obcházet lékárny pomocí automatických boxů. Poslanec Philipp pak opakovaně zviditelňuje rozbuškové téma zásilkového výdeje léků na recept. Tedy podobné návrhy, které několikrát předložil také Adam Vojtěch a který jsme dokázali s vypětím všech sil zastavit.

V našich podmínkách by to totiž znamenalo totální rozvrat systému poskytování zdravotní péče. Mnoho lékáren by padlo a mnoho pacientů by přišlo o důležitý kontakt se svým zdravotníkem. Propagátoři se zaklínají seniory a nemohoucími, tito lidé ale o to stojí ze všech nejméně. Potřebují osobní jednání, pochopení jejich problémů a lidskou pomoc. Ne robo­ta, ne kurýra. Ale zdravotníka, který ho zná. Zásilkový výdej nevyřeší ani problémy s obíháním lékáren, ani nedostatek léků, ani nezachrání seniory. Ti budou zasaženi necitlivým zavedením zásilkového výdeje nejvíc, protože místní lékárna nebude moci konkurovat Alzám, Notinům a Amazonům a zanikne. Opravdu chceme nadvládu nad léky přesunout do těchto rukou a vzdát se lékárenské péče? Že je to výsledkem lobby a tlaku těchto nezdravotnických gigantů a že zde ani zdánlivě nejde v prvé řadě o blaho pacienta, je jasné. 

Ti nejpotřebnější přijdou o místo sociálního kontaktu a místo, kde jim pomáháme nejen se zdravím, ale také s mnoha problémy jejich běžného života. Denně odhalujeme ve svých praxích interakce, duplicity léků se stejným složením a chyby lékaře. Pomáháme lidem s jejich zdravotními problémy, když lékař často není dostupný nebo pouze online. Starší lidé si s tímto většinou neumí poradit. Nejde jen o technickou gramotnost, jsou to běžné problémy stáří, ať už se zrakem, sluchem nebo jemnou motorikou, která seniory z moderní, rychle se měnící doby, diskvalifikují. Čeká nás to všechny, bez rozdílu, byť si myslíme, že máme k novým technologiím blíže a podobné potíže se nás netýkají. 

V neposlední řadě šetříme finance zdravotních pojišťoven, zabraňujeme plýtvání léků, zapojením do prevence bychom uvolnili ruce lékařům a ušetřili jim čas na diagnostiku, a pre­ventivními programy bychom uspořili systému další nemalé náklady. Místo snahy o koncepční změny s přesahem do jed­notlivých volebních období však vidíme jen vějičky pro voliče a chabé záplaty na děravý systém doprovázené silnými výkřiky a okázalou propagací naprosto smutného výsledku práce poslanců a ministrů.

Téma je samozřejmě mnohem širší a složitější, ale nechci Vás zavalit dlouhým a nudným textem, pokud se tak již nestalo. V případě zájmu mohu dodat další informace nebo vysvětlit dotazy. 

Byla bych velmi ráda, kdyby politická garnitura pochopila důležitost systémových změn a třeba alespoň založila pracovní skupinu pro lékárenství, která by se problematikou zabývala a vytvořila komplexní plán, který by zajistil budoucnost nejen pro nás, ale také pro budoucí generace lékárníků. Ti dnes mají jen velmi smutné vyhlídky, již teď prakticky nemají žádnou šanci mít jednou vlastní provoz, ale co víc, nemají ani možnost si svobodně vybrat svého zaměstnavatele, výběr se zužuje prakticky mezi Maxe a Benu. Nemají vyhlídku žádného seberozvoje a postupu, nemají možnost naplno uplatnit svůj odborný kredit. Není tedy s podivem, že zájem o studium farmacie klesá. Současní nezávislí lékárníci, kterých rychle ubývá, přežívají z měsíc na měsíc, nemají šanci konkurovat ani cenami, ale ani službami, neboť jim to buď neumožňuje zákon nebo nejsou podporovány ze zdravotního pojištění. 

Lékárenství zoufale potřebuje vizi, která by alespoň rámcově byla závazná i při změnách politického spektra. Čtyřleté období je velmi krátká doba na tak zásadní změny, ale pokud se nenastartují hned teď, bojím se, že po dalších volbách ztratíme všechnu naději. Pravděpodobně se žádných smysluplných změn už nedočkáme a další volební období zřejmě nepřežijeme. Proto bych byla ráda, abyste pochopil, jak moc naléhavé to je.

Jsem matka samoživitelka, mám dvě děti, muž zemřel. Provozuji dvě lékárny ve dvou brněnských čtvrtích. Jsem soběstačná, zaměstnávám dalších 17 lidí, od státu nic nechci kromě potřebných reforem a nespoléhám na něj. Volila jsem pětikoalici s vírou ve změnu. V otázkách zahraniční politiky jsem spokojená, na domácím hřišti hodnotím jejich práci minimálně rozpačitě. Chci mít pochopení pro to, že převzali totálně rozvrácenou zemi, ale místo zásadních reforem vidím jen přešlapování a zabývání se podružnostmi. Jsem si vědoma, že se změny v tak složitém systému, jako je lékárenství, nemohou dít přes noc. Ale já nevidím ani žádnou snahu o tu koncepční dlouhodobou vizi a určení správného směru. A velmi by mi pomohlo, kdyby mi stát alespoň neházel klacky pod nohy a umožnil mi dělat svou práci bez každodenního strachu z budoucnosti. Svou práci dělám dobře a poctivě, stejně tak mé kolegyně, firma je zdravá a lékárny oblíbené, na dobrém místě. Přesto nemám jistotu, že zaplatím vysoké náklady, které si provoz lékáren vyžaduje a každý den uléhám s velkými obavami. S běžným podnikatelským rizikem jsem smířená. Ale ne s macešským přístupem státu k lékárenství. Podnikat v tomto oboru není jako podnikat s běžným zbožím nebo v jiných službách. Na jedné straně extrémní přeregulace – nemožnost reagovat na zvýšené náklady zvýšením cen – na druhé straně bezmezná liberalizace, jaká nemá ve světě obdoby. Špatně nastavený systém odměňování lékárníka, ale také systém stanovování cen a úhrad, který s tím souvisí, neférová konkurence a protěžování korporátů a neexistence výše uvedených pravidel, dělá z tohoto těžkého podnikání sebevražednou misi. Obzvlášť, když nevím, kdy si naproti přes ulici otevře lékárnu Dr.Max a mé úsilí a snahu o kvalitní poskytování zdravotní péče zničí. Ne kvalitou, ale silou.

Co by ve zkratce pomohlo: v prvé řadě zavedení pevných doplatků, tam by byl efekt velmi rychlý, zajištění pravidel pro vznik nových lékáren, omezení vlastnictví nelékárnickými subjekty, zákaz vertikálního propojení distributorů s lékárnami, změna odměňování práce lékárníka, změna nastavování cen a úhrad a kompenzace ztrát lékárnám, tak aby se zamezilo zanikání lékáren mimo velká města. Dále navýšení kompetencí lékárníkům, obzvlášť v rámci prevence: očkování, hrazené screeningy včasného záchytu onemocnění, hrazené lékové konzultace. Nic z toho, co zde uvádím, není žádné sci-fi. Většina z toho v EU běžně funguje. Dokazují to i úspěchy našich polských kolegů, kterým se dokonce podařilo vrátit lékárny do rukou lékárníků v nedávné minulosti, konkrétně v roce 2017. Včas si uvědomili, jaké následky pro zdraví obyvatel a také státní kasu znamenají lékárny v rukou zahraničních byznysmenů. U nás neplatí žádná pravidla, vytvořilo se prostředí extrémně nepřátelské pro nezávislé lékárny, podporující monopolizaci.

Namátkou uvedu pár příkladů ze zahraničí.

Vlastnění lékáren výhradně lékárníky nebo lékárník musí mít majoritní podíl: minimálně ve 14 zemích např. Německo, Rakousko, Itálie, Francie, Dánsko, Finsko, Estonsko, Španělsko, Maďarsko, Slovinsko, nově Polsko další.

Geografická a demografická regulace vzniku nových lékáren: nějaká forma regulace platí minimálně v 19 zemích EU.

Pevné doplatky: všude!! kromě Bulharska, Rumunska a Slo­venska – zde to ale není součástí cenové války a doplatky jsou víceméně všude podobné.

Omezení řetězení lékáren, omezení počtu lékáren v 1 řetězci: Německo, Dánsko, Finsko, Estonsko aj.

Zákaz vertikálního propojení distribuce a lékárny: např. Německo, Rakousko.

Nové kompetence lékárníka, např. očkování: v 17 zemích EU, nedávno Polsko a Slovensko, přidávají se další země, minimálně 24 zemí poskytuje i jiné hrazené služby.

Zásilkový výdej léků na recept: není nikde, kde by neplatila kombinace nebo všechny výše uvedené body a v takovém případě je vždy navázán na konkrétní spádovou lékárnu a má velmi přísná pravidla a limity. Žádné obrovské haly s jedním lékárníkem u telefonu, jak si to představují manažeři u nás.

Děkuji za Váš čas, který jste věnoval přečtení dopisu. 

Budu ráda, pokud si na to, co jsem napsala, při Vašich jednáních se zástupci vlády, alespoň vzpomenete a budete klást otázky. Ale pochopím, pokud se nebudete moci problémům tak úzkého spektra odborníků věnovat, byť považuji dostupnost primární zdravotní péče za oblast hodnou pozornosti. Jen musím vědět, že jsem pro záchranu svých lékáren a celého lékárenského stavu, do kterého budu navždy patřit celým svým srdcem a na který jsem hrdá, udělala maximum. Při skládání slibu na konci studia jsem přísahala, že prospěch pacienta bude vždy na prvním místě před vlastním prospěchem. Toho se držím celý můj profesní život. Bohužel obecně se lékárenství skrze špatně nastavená pravidla ubírá přesně opačným směrem a lékárenství ovládly subjekty, které žádný takový slib neskládají. Proto jsem se odhodlala ještě k tomuto, asi trochu zoufalému, pokusu, jak zvrátit nepříznivý trend a zajistit pacientům ČR odbornou péči ve standardech, jaké jsou v zahraničí běžné.

V úctě.Mgr. Helena Slámová,
jednatel, odborný zástupce, odborný vedoucí
HES Pharma s. r. o.
Lékárna Komín, Lékárna Bystrc
Dělnická 1222/53, Brno
slamova@lekarnakomin.cz, tel.: 605 064 337