Velký výlet: GR 20 – Grande Randonnée

V roce 2022 jsem si splnil svůj velký sen, úspěšné tažení ultra maratónem, kdy jsem na konci srpna za 24 hodin přešel 7 beskydských vrcholů. Vrátil jsem se do Prahy hodně zničený, ale hned za pár dní jsem dostal nabídku, která se nedala odmítnout. GR 20. Přechod korsických hor.

Zkratka GR je vysvětlena hned v nadpisu, zajímavé na ní je, že je stejná ve francouzštině, španělštině, holandštině i portugalštině. Číselné značení na mě působí spíše statisticky, bez nějakého hlubšího významu. Myšlenkovým autorem celé této akce byl Jarda, který GR dvacítku absolvoval s rodinou minulý rok. Jejich rodinné putování bylo na 14 dní, v klidném tempu. Pro náš výšlap bylo ovšem naplánováno něco zcela jiného.

Přípravy začaly ještě před Vánocemi, kdy jsme zakoupili letenky na přímý let z německého Bonnu do korsického města Calvi. Pro náš začátek nejideálnější pozice. Jak čas ubíhal, postupně mi doma přibývala spousta nových a podivně lehkých věcí. Ještě aby ne. Celý plán měl totiž tento charakter: 180 km za 5 dní s veškerou výbavou na zádech. Každý gram se počítá a s blížícím se odletem zjišťujete, že se vyrábí vybavení, které je lehké jako peří. Kalhoty, boty, trička, hůlky, batoh, vlastně zcela všechno. Existují věci, které nosíte týden a ony nezapáchají a výrobce ve svém sloganu používá větu, kterou asi nikdy nezapomenu: „Jejich nošení je návykové.“ Mohu potvrdit. Čas příprav se krátí. Jarda nás online masíruje – mě a Honzu, třetího člena našeho týmu – pomalu každý den. Jestli jsme si už zvážili všechny věci, jestli víme celkovou váhu všeho, co budeme mít, a taky nám organizačně mistrovsky a zkušeně zajišťuje rezervace jednotlivých útočišť neboli refugií. Deset dní před odletem se scházíme v Teplicích, každý 10–13 kg tréninkové zátěže v batohu (vcelku zbytečnou zátěž tvoří karton minerálních vod, horolezecká lana a já měl 5 kg rýže) a vyrážíme tréninkový výstup na Milešovku a zpět. Pokecáme, zasmějeme se, ušlapeme 39 km a já si myslím, že když jsem 3 dny po Vltava runu, a tohle jsem zvládnul, bude i GR 20 v pohodě.

Je tu den D; váha batohu bez vody a jídla se ustálila na 10,1 kg. Večer odjíždíme z Teplic, na letišti v Bonnu jsme v ranních hodinách. Bavíme se sledováním flight radaru a za chvíli se díváme z okénka letadla na Korsiku. Jardova věta o tom, že vidí výrazně vyšší množství sněhu, mě nechává vcelku klidného; dočasně. Bereme taxi do města, couráme centrem, kupujeme pohledy, kávu a croissanty. Po rychlé koupačce v moři už je mi jasné, že na Korsice nikdo nechce mluvit anglicky. Jarda mluví francouzsky, takže se domluvíme všude. Bereme opět taxi a frčíme do vstupní brány GR 20, vesnice Calenzana. Potkáváme slečnu policistku z Belgie, slyšíme polštinu a je jasné, že GR 20 je skutečně celosvětově oblíbený trail.

V kempu jsme první a sami, ale za 3 hodiny je malý kempík zaplněn na každém volném stéblu trávy. K večeři jsme snědli proviant nakoupený v Calvi. Honza nemá rád mořské plody, a protože si myslel, že si koupil plněné papriky s těstovinou, rozdělím se s ním o své bramborové placky a jeho sépii s chutí dojím. Před spaním ještě stihneme vhodit pohledy do schránky, ráno by na to totiž nemusel zbýt čas. Mysleli jsme si sice, že Jardovo vyhrožování vstáváním o čtvrté hodině ranní byla legrace, ale při dlouhé, opravdu dlouhé diskusi před spaním jsme s Honzou sami pochopili, že bude skutečně nejlepší vstávat takto brzy. Usínáme při příjemně vysoké teplotě (odhadem těsně pod 20 °C), tři chlapi v prostorném stanu Zpacks. Adrenalin stoupá a po dni, kdy jsme přejezdovou noc na letiště prakticky nespali, se stejně nedá moc spát. Navíc sousedi vedle našeho stanu vstávají ještě o 30 minut dříve. Vstáváme s nimi.

Večer nachystané oblečení na sebe navlékám ve vteřině, ale stejně, abych do batohu všechno pohodlně srovnal, musí vše ven a zase dovnitř. Na tento rituál si postupně zvyknu a většinou ho v dalších dnech provádím už večer. Sníme palačinky s nutellou z domova a hurá jde se na start. Jarda si ze mě na úvodních metrech vystřelí náznakem, že se rozbíhá, a já si také svých pár metrů uběhnu. Čeká nás dnes jen zahřívacích 26 km. Zastavíme u kostelíku těsně před startem a hurá na to.

První kilometry utečou rychle a po 7 kilometrech dáváme malou přestávku v Bocca u Saltu (1 250 m). Záda jsou hezky propocena, počasí zatím přeje a Jarda opět zaperlí: „Tady nám teprve GR 20 začíná.“ Říkám si: „Jak, začíná? A tohle, co jsme ušli, bylo co?“ Přejdu to, ale v hlavě to zůstane. První větší skály, větší lezení, řetězy. Pořád nejsme dostatečně vysoko, takže je kolem nás i větší množství stromů. Profil se ale mění. První refugio, kde třeba už někteří končí, ale my jen filtrujeme vodu a jdeme dál. Cesta vede stále nahoru a začínáme míjet první dvoutisícovky. Skalnaté stěny, které jsou pro mě zcela neuvěřitelné, první nepopsatelně krásné průsmyky. Na Bocca Innuminata (1 855 m) vidím první sníh.

Nastává první sestup. Krutá realita GR 20. Samý kámen, neupravená cesta, několikrát si drobně zvrtnu kotník a mám první krizi. Trochu mě uklidňuje, že Honza drží moje pomalé tempo. Jarda nám zmizel, ale zase obstaral na dalším refugiu občerstvení. Krizi rychle zažehnal tuňák s kolou a jdeme na nejkrásnější úsek dne. Nádheru kovového houpacího mostu a velkých kamenných ploten s vodopády ale velice rychle kazí počasí. První rána hromu, pár kapek deště a prudké ochlazení, bouřka to ovšem úplně není. Do dvou tisíc metrů nad mořem jich chybí asi deset, když se poprvé dostáváme na ledovou plotnu. Zvládneme na ledu vyjít ještě pár výškových metrů, a najednou scházíme dolů. Už se skoro vidíme v refugiu u jídla ve stanu a najednou prásk. Jardovi při sestupu podkluzují nohy a 400 metrů před koncem dnešní etapy láme si jednu ze svých holí.

Na recepci nakupujeme zásoby, vyřízení (já s Honzou) objednáváme večeři. Najednou „správce“ refugia někam odběhne a při návratu má v ruce jednu hůlku. Bere Jardovi jeho zlomenou a nahrazuje mu ji za plně funkční. Koukám na to s otevřenou pusou a říkám si, vše je o lidech. Jdeme do sprchy, je 18.30 hod. Cesta byla dlouhá časově, ale vzdálenostně to nebylo tak hrozné. Uvažuji, jestli jsme tak špatní, že jdeme i nejkratší trasu tak dlouho, nebo je to skutečně tak náročné. Jarda říká, že dva ze tří našich plánovaných úseků jsou nejtěžší z celé GR dvacítky. Uznalé pohledy ostatních, pochopení, klid a jakýsi „mír“ v jejich tvářích mě uklidňuje. Po skvělé francouzské večeři s bonusem nezapomenutelné fíkové marmelády jdeme spát.

Budíček opět ve 4.00 a před námi 41 kilometrů. Po polovině prvního ještě téměř ve tmě přecházíme s čelovkami ledovou a prudkou řeku. Valí se jí obrovské množství vody z tajícího sněhu, kterého je nadprůměrné množství nejenom na nejvyšším vrcholu celé Korsiky Monte Cintu (2 706 m). Čeká nás několik řetězů, natáčím videa a Honza se ptá, proč to točím, když on se na tohle nikdy dívat nebude. Honza má totiž trochu problém s výškou a otevřenou krajinou. Probíjíme se do průsmyku pod nejvyšším vrcholem. Sněhová pole jsou rozsáhlá a my máme dohromady jen dvoje nesmeky. Náklon svahu je skutečně prudký. Pokud to uklouzne, tak je to poslední moment. Volba je jasná. Honza jako nejméně zkušený lezec bere celý pár a já s Jardou každý po jednom na pravou nohu. Levá je volná. Doufám, že Altry lone peak 7, to prostě dají. Daly to nejen boty ale i nohy a dali jsme to společně. Jako kamarádi a kolektiv s vůdcem Jardou. Přes Pointe des Éboulis (2 607 m) přeběhneme, v mlze uděláme pár fotek a běžíme dál. Sbíháme v několika metrech sněhu, klouzáme se po zadku. Pádů jsou desítky. Hůlky se boří až po madla, jsem totálně mokrý.

Sotva vylezeme ze sněhu, je tu první pořádný déšť. Promokneme, ale jdeme. Opět stoupáme a morálka je na nule. Honza najednou řekne, že nemůže dál. Povzbudíme ho a nějak to jde. Všichni ale cítíme, že máme za sebou teprve 15 km a čas neúprosně letí. Znovu začíná pršet. Vydrápeme se do sedla, kde nekompromisně fouká vítr. Teplo neexistuje. Přicházíme na chatu. Mám děsivou hypoglykémii. V malé místnosti, kam se dobře vejde 15 lidí, jich je 45. Slečna si suší vlasy nad hořícím plynem, všichni jsou mokří, vlhkost je obrovská. Musím něco sníst, Honza chce jít ale dál. Jarda hledá kompromis a já mám pocit, že toto je už moc.

Ve chvíli, kdy hrozí, že napjatá struna emocí povolí, najednou někdo řekne: „Hele neprší“, se dostaví nová energie. Půjde to. Vylezeme ven a prodíráme se polem ledových krup. Za sluníčka procházíme lesnatou krajinou, divoká prasata přebíhají přes cestu a najednou civilizace. Hotel u silnice, obchod, kemp. Jenže máme do cíle ještě 18 km. Chceme nakoupit zásoby, ale Honza nám znovu opakuje, že nemůže dál. Pro mě absolutní šok. Co budeme dělat? Jsme u hotelu, Honza nás prakticky vyhazuje, že to zvládne. Nikdy mi nebylo tak hrozně úzko, že musím opustit někoho, kdo k nám neodmyslitelně patří. Ale jdu. Míjíme nejznámější korsický křivý strom, opět hodně prší, ale jdeme. Scházíme k jezeru, které má díky dešťům mnohem více vody, než jsme čekali. Brodíme se po polovinu lýtek ve vodě a začíná se stmívat. Na rozlehlých loukách potkáváme krásné mloky. Děláme zásadní rozhodnutí a rozbalíme stan uprostřed pustiny, mezi potokem a řekou. Zalehneme kolem 23 hod. Suché mám jen věci na spaní. Usnu, ale za chvíli se probouzím zimou. Přečkám na spánek vyhrazených pět hodin a jsem rád, že vstáváme.

Vůbec si neuvědomuji, že oblékám ponožky naruby, nad ránem na to holt není vidět a člověk to ani vidět nechce. Jen voda a zima. Zahřejeme se chůzí a pohledem na odpočívající skot. Doběhneme 3 km, které jsme už včera neušli, dáme snídani a pokračujeme. Cesta rychle ubíhá. Začínají bolet nohy s otlaky zatím bez puchýřů. Přestávky jsou osvěžující, morálně i metabolicky. Na 94. km se mi zablokují Garmin hodinky a do konce dobrodružství už je nezprovozním. Kvůli aktualizaci software jsem přišel o celou aktivitu a protože jsem maniak na statistiky, postihuje mě deprese. Vylézáme na poslední dvoutisícovku a já neodhadnu stoupání. Krize! Nechci jíst, pít, nemáme Honzíka.

Všechno je špatně. Zahazuji batoh, křičím, brečím.

Končím!

Když to přejde, všechno seberu a jdu dál. Na posledním vrcholu doženu Jardu a sestupujeme. Třikrát padám. Jarda mi bere 5 kg ze zad a já dobelhávám do cíle. Čtyři kilometry před cílem potkáme Honzu, který nám jde naproti se zlatou zásobu cukru v podobě ovoce a pečiva. Přežívám jen díky pomoci přátel. Usínáme společně. Teplá sprcha a pět hodin spánku mi pomohla zregenerovat.

Ráno se Honza ptá, jestli vyrazím do 4. dne. Odpovídám mu, že ano. Je celkem zklamán, že bude den trávit sám, ale tady se to láme. Sever máme za sebou, zbývá jižních osmdesát kilometrů, snad těch snazších. Prvních osmadvacet z dnešní porce 42 km letíme jako draci. Lehčí tříkilometrový úsek dokonce sbíháme. Potkáváme sympatickou Češku, dáváme se s ní do řeči a najednou vůbec nevadí, že se zdržíme. Prší už dvě hodiny, když se dostaneme do restaurace v průsmyku a naše poslední setkání s Honzou, který ztratil všechnu motivaci.

Zato my přicházíme úplně prochladlí a mokří, ale s nadšením. Jarda mi objednává steak s hranolkami. Servírce cosi odsouhlasí a mně donesou flákotu s rare úpravou. Slupnu to jako malinu. Přestalo pršet. Vím, že je poslední možnost vzdát. Nemůžu, nejde to. Jdu dál. Už není cesta zpět. Musím to dokončit. Přicházíme na refugio d´Usciolu (1 760 m). Jarda rozbíjí stan. Zdroj vody je tak daleko a nohy bolí tak, že neuděláme ani krok navíc. Vaříme tři čínské polívky najednou a pak čaj. Nejlepší čaj, který jsem kdy pil. Jdeme vyčerpaní spát.

Před druhou hodinou ranní mě budí bouřka a už neusnu. Ve 4.56 jsme opět na trati. Poslední den. Opět přes 40 km. Najednou jsme na posledním dvoutisícovém vrcholu, na kterém je, jako na jediném, kříž. Dělám si pár hezkých fotek a najednou blesk a hrom z čistého nebe. Rozbíháme se. Není čas na hrdinství. Předbíháme asi 15 kolegů na trati, včetně francouzských vojáků, kteří zde trénují v plné polní. Bouřce utečeme. Procházíme krásnou krajinou a odbočujeme na Bavellu. Ostré skály jsou sice krásné, ale pro nás v této fázi už zbytečně náročné. Překonáme je. Dáme si poslední oběd a hurá do závěru poslední etapy. Jde mi to najednou dobře, ale posledních 9 km je nekonečných. Blížíme se do cílové vesnice Conca. Opouštíme poslední skály a nasazujeme čelovky. Jsme na trati přes 16 hodin. Jdeme pomalu, opatrně. Honza nás čeká na posledním kilometru. V cíli si uděláme foto u cedulky, které rozhodně neodpovídá hodnotě zážitku a místa, kam a po čem jsme dorazili. Jdeme do místního kempu, kde si dáváme zasloužený přípitek na dokázání neskutečného.

Je dobojováno.

Ráno se přesouváme zpět do Calvi, ale 17 °C úplně neláká na koupel v moři. Kupujeme ještě pár suvenýrů a odpočíváme v hotelu. Po procházce po městě nikdo netouží, ono se chodit ani úplně nedá. A najednou čekáme na letadlo, díváme se na poslední bouřku a najednou jsme v Bonnu, Teplicích a Praze. Dokázali jsme něco, čeho chtěli dosáhnout mnozí před námi. Někdo úspěšně, jiní ne. Sám bych to nikdy nedokázal, na to je moje morálka příliš mělká. Napadá mě jediné:

„Děkuji, přátelé“.

Aleš NOVOSÁD