Sympozium z historické farmacie v Kuksu – červen 2023

Po přestávce vynucené covidem opět zavítalo do Českého farmaceutického muzea v Kuksu sympozium z dějin farmacie, v pořadí již šedesáté deváté. Konalo se v krásně upraveném prostředí Sálu Václava Ruska a bylo spojeno se křtem knížky známé lékárnice a spisovatelky Marie Kubátové Lékárnické pohádky. Na organizaci sympozia se podílelo České farmaceutické muzeum, Farmaceutická fakulta UK v Hradci Králové a Sekce dějin farmacie České farmaceutické společnosti ČLS JEP.

Měl jsem tu čest se zúčastnit s prezentací Lékárna U jednorožce v Praze – lidé, osudy, dějiny, která shodou okolností otevřela první blok přednášek. Vyprávěla o osudech lékárny U (bílého) jednorožce na pražském Staroměstském náměstí a lidech s ní spojených.

První historicky zaznamenaný lékárník pracoval U bílého jednorožce jistý apatykář Kuneš v roce 1429 (některé zdroje umísťují vznik lékárny do 13., ba dokonce 12. století). Prvním pozoruhodným majitelem byl Antonín Hampacher, který vlastnil lékárnu od roku 1749 do roku 1766. Jeho jméno je dnes sice neznámé, ale proslulou se stala jeho dcera Josefina, provdaná Dušková, která se se svým manželem F. X. Duškem (hudebním skladatelem) hostila slavného Wolfganga Amadea Mozarta během jeho pražských pobytů. Ona sama byla vynikající česká sopránová operní pěvkyně klasického období (1754 –1824).

Druhý zajímavý majitel byl Vincenc Valentin Frey, který vlastnil lékárnu od roku 1799. Ve své době byl členem řady významných pražských společností, patřil například k zakladatelům Matice české. Je zajímavé, že měl také přátele v řadách tehdejší intelektuální elity, například významného botanika Jana Svatopluka Presla. S manželkou Candidou byli kmotry slavného malíře Jaroslava Čermáka. V roce 1826 se stal vrchním lékárníkem českého lékárnického grémia. Významně podnikal také v cukrovarnictví, v roce 1835 založil cukrovar ve Vysočanech.

Nejznámějším majitelem lékárny se ale stal židovský lékárník PhMr. Max Fanta (1858–1925). Farmacii vystudoval na Přírodovědecké fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v letech 1882–1884. V roce, kdy ukončil studium, se oženil s Bertou Sohrovou z bohaté židovské rodiny z Libochovic. Její matka manželům zakoupila dům na Staroměstském náměstí v Praze včetně lékárny, kterou Max Fanta v roce 1884 převzal. V lékárenství se mu dařilo a postupně se vypracoval na jednoho z hlavních pražských lékárníků. PhMr. Max Fanta se proslavil (především v Německu) jako vynálezce Fantaschale (Fantova miska), která byla vyrobená z melaminové pryskyřice a byla lehčí (ale stále dostatečně odolná) než původní skleněné a kovové misky (správně odborně třenky, v lékárenském slangu „rajpšály”).

Větší proslulosti dosáhla ale lékárna ve spojení s uměleckým a vědeckým salonem, který pořádala v prostorách nad lékárnou Fantova žena Berta. Salon sloužil jako místo setkávání debatního kroužku, jehož neoficiální název byl „Fantakreis“ (německy Fantův kruh). Fantakreis byl důležitou součástí německo- židovské liberální společnosti v Praze. Navštívili ho například Albert Einstein, Max Brod, Franz Kafka, Hugo Bergmann, Felix Weltsch, Gerhard Kowalewski a řada dalších. Dcera Fantových, Elsa, absolvovala jako první žena v českých zemích v roce 1908 studium farmacie na Přírodovědecké fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Ve stejném roce se provdala za Hugo Bergmanna, sionistu a filozofa, se kterým se po první světové válce odstěhovali do britské mandátní Palestiny. Magistr Fanta zemřel v roce 1925, jeho žena Berta už v roce 1918 ke konci války. Svého milovaného plánu, odejít společně s dcerou a zetěm do Země zaslíbené, se tak bohužel nedočkala. Po smrti magistra Maxe Fanty provozoval lékárnu PhMr. Josef Freund (samotnou lékárnu vlastnili dědici) a pracovalo v ní také několik židovských lékárnic a lékárníků. V roce 1939 majitelé lékárnu prodali farmaceutické firmě Lučební Kolín, a. s. Lékárna fungovala během války, ale za Květnového povstání v roce 1945 byla těžce zasažena dělostřeleckým granátem. Po osvobození byla lékárna přesunuta do domu 548 na Staroměstském náměstí. Po znárodnění lékárnu od roku 1945 vlastnil stát. V roce 1950 byla začleněna do sítě lékáren Medica, zahrnující lékárny v českých zemích. Zakrátko poté byla zrušena. Tak skončila půl tisíciletá existence lékárny, která se významně zapsala nejen do dějin farmacie.

Druhá prezentace byla věnována dějinám lékárny v Polné mezi lety 1700 až 1950, kterou přednášel JUDr. Filip Plašil. První historicky doloženým apatykářem v Polné byl Ondřej František Oliva (asi 1663–1733). Zmínka o něm byla nalezena k datu 13. ledna 1700 v souvislosti se snahou o získání zakázek od místního panského dvora. Po jeho smrti lékárna dočasně zanikla. O léčivé přípravky se staral, stejně jako před apatykářem Olivou, lazebnický a ranhojičský rod Haagů. Poté lékárnu krátkodobě otevřel v letech 1764–1765 Antonín Herbert Gottersich. Následovalo zhruba dvacetiletí, v němž neměla Polná lékárníka. Od roku 1782 lékárnu, nyní pod názvem U Černého orla, provozoval rod Siesů. Prvním lékárníkem z tohoto rodu byl Josef Matěj Sies, který ji mohl obnovit díky věnu po sňatku s vdovou Josefou Růžičkovou. Jeho bratři provozovali také lékárny, Jan v Březnici a Václav v Kutné Hoře. Lékárna se usídlila v domě U Rytířů a jednalo se o volně prodejnou koncesi, tedy její prodej nebyl vázán na dům, kde sídlila. Po smrti Josefa Matěje Siese v roce 1800 vedl lékárnu nájemce (tehdy označován jako pachtýř) lékárník Antonín Hermann až do roku 1810, kdy ji převzal nejstarší syn Josef Sies, který ji vedl do roku 1830. Za jeho doby byla lékárna přemístěna do jím zakoupeného domu č. p. 29. Josefův bratr Vojtěch vedl poté úspěšně lékárnu až do své smrti v roce 1852. Oba bratři zemřeli bezdětní.

Lékárnu zdědila jejich neteř Vilemína Mellonová a poté její neteř Marie Holzmannová, provdaná Sedláková. Bohužel v tehdejší době ženy ještě nemohly studovat farmacii, a tak nastala éra správců, tzv. provisorů. V letech 1853 až 1879 lékárnu spravovali celkem tři: František Radda, Karel Výhan a František Machalický.

V roce 1879 lékárnu převzal po studiu farmacie syn majitelky, magistr Vojtěch Sedlák (1854–1936). V roce 1910 se stal spolumajitelem jeho syn Vratislav. Od roku 1913 do roku 1926 magistr Sedlák lékárnu pronajímal. Za první světové války Vratislav Sedlák bohužel zemřel v zajetí na Asinaře (ostrov v Itálii u Sardinie). V letech 1921 až 1926 byla spoluvlastníkem lékárny dcera Vojtěcha Sedláka, Jarmila. Ta byla od roku 1926 jedinou majitelkou. Od roku 1927 se stal opět správcem magistr Vojtěch Sedlák, který ji vedl až do své smrti v roce 1936. Potom byl ustanoven provisorem magistr Zdeněk Prokop, který se stal v roce 1949 jejím vlastníkem. Bohužel již k 1. lednu 1950 došlo k zestátnění všech lékáren a polenská apatyka byla začleněna do národního podniku Medika. V roce 1967 vydal městský národní výbor v Polné publikaci Bohuslava Hladíka Lékárna U Černého orla v Polné. Historie a průvodce muzejní expozicí. Lékárně se také věnovali ve svých článcích historici farmacie Jaroslav Hladík a Zdeněk Hanzlíček. V současnosti se chystá vydání nové publikace o polenské lékárně.

Na tuto prezentaci tématicky navázala prezentace Lékárna U Černého orla v Polné: nový pohled na historický exponát místního historika PhDr. Jana Štěpánka, Ph.D.

Expozice lékárny U Černého orla je součástí polenského muzea. Původně byla umístěna v hradě Polná. Historická expozice Staré lékárny v Polné zde již byla ve třicátých letech 20. století. Moderně zrekonstruovanou expozici otevřeli v roce 1966. Můžeme v ní nalézt mobiliář z přelomu 18. a 19. století, farmaceutické předměty a vybavení laboratoře (nádoby k uchování léčiv a léků – tzv. stojatky, knihy, laboratorní předměty a náčiní, krabice a obalový materiál atp.). Lékárna zahrnuje tři celky – oficína, materiálka (místnost, kde byla uložena léčiva) a laboratoř. Dřevěné nádoby a krabice na sušené byliny vyzdobil polenský malíř Karel Kasal. Nedílnou součástí expozice je i veškeré lékárenské náčiní včetně vybavení laboratoře (křivule, lis na byliny, sušička ad.). Do expozice patří lékárenské nádoby z apatyky v Polné z období 17. až 19. století včetně těch ze sbírky J. S. Nováka. Obsahuje také nádoby z Třebíče, Humpolce, Pacova a Havlíčkova Brodu. Dá se říci, že představuje zachovalý celek venkovské barokní lékárny. Více se o ní budeme moci dočíst v knize „Pod ochranou Asklépia: Z historie lékárny U Černého orla v Polné”, která vyjde v srpnu 2023. Slavnostní křest bude mít v sobotu 17. 8. 2023 v samotné expozici lékárny v místním muzeu. Autor prezentace je jedním ze čtyř spoluautorů knihy.

Touto prezentací byl ukončen první blok přednášek a přestávka byla věnována prohlídce tzv. Věříšovy sbírky. Jedná se o novou akvizici muzea, o které již referovala PharmDr. Ladislava Valášková, Ph.D. na LXVII. sympoziu z historie farmacie a veterinární medicíny v Brně v roce 2019. O této unikátní a nádherné sbírce chystáme do časopisu samostatný článek s fotografiemi.

Po přestávce začal druhý blok přednášek. První prezentaci uvedla pod názvem Med jako farmaceutická surovina PharmDr. Tünde Ambrus, Ph.D. (Připravila ji společně s Janou Jourovou a doc. RNDr. Jozefem Kolářem, CSc.). Med je tradiční surovina, nejen potravinářská a kosmetická, ale byla také velmi dlouhou dobu surovinou farmaceutickou.

Podle původu se dělí na květový nebo medovicový, podle způsobu získávání na panenský, stáčený (vymetaný), kapaný, lisovaný (vytlačený) a vyvařený. Samozřejmě se také dělí podle země původu.

Z obsažených látek je třeba zmínit monosacharidy (fruktóza, glukóza), di – a trisacharidy, aminokyseliny, enzymy, glykoproteiny nebo glykopeptidy. Ve stopovém množství obsahuje flavonoidy, fenolické kyseliny, vosk, pyl či minerály.

Med byl součástí řady lékárenských přípravků. Z nich je možné jmenovat octomedy (oxymel), například oxymel simplex, oxymel colchici a oxymel scillae, lektvary (electuaria), jako Electuarium aromaticum, Electuarium anodynum a Electuarium lenitivum, dále náplasti (emplastra), zavřeniny (roob) anebo vody (aqua, solutia), například Aqua vulneraria acida Thedenii. V průběhu 20. století začal med postupně mizet ze skupiny oficinálních přípravků. Jako čištěný med (Mel depuratum) se naposledy objevil v druhém vydání Československého lékopisu (1954).

Další prezentace měla téma Příspěvek k historickému vývoji názvosloví léčiv a přednášela ji také PharmDr. Tünde Ambrus, Ph.D. (Připravila ji rovněž společně s doc. RNDr. Jozefem Kolářem, CSc.).

V úvodu přednášející osvětlila základní pojmy – léčivý přípravek a léčivá látka. Vyjmenovala jednotlivé druhy léčivých přípravků, jak ty známé (humánní léčivé přípravky, veterinární léčivé přípravky, radiofarmaka apod.), tak ale také méně známé, a ne tak široce používané (léčivé přípravky pro genovou terapii, léčivé přípravky pro somatobuněčnou terapii, biologické léčivé přípravky veterinární apod.).

Další část byla věnována roztřídění jednotlivých názvů, čili jak a proč se jednotlivé léčivé přípravky v různých souvislostech nazývají. Triviální názvy léčiv jsou takové, v nichž žádná část nemá systémový význam: například hroznový cukr, kyselina citronová nebo všem lékárníkům známé „živočišné uhlí”. Kódová označení nebo názvy zahrnují první označení léčiva během jeho výzkumu (řekli bychom jakýsi „pracovní název”). Jednalo se o buď o alfanumerickou kombinaci (Ehrlich-Hata 606, později Salvarsan, též arsfenamin, lék uvedený na trh v roce 1910 na léčbu syfilis) nebo o kombinaci písmen, která byla obvykle odvozena z chemického segmentu. Známým příkladem, kdy se tento názvu stal známější, než vlastní obchodní název je RU-486 (mifepristone, chráněný název Mifegyne, abortivum, v médiích známé jako „potratová pilulka”).

Generické názvy jsou názvy, které jako první uvede pro danou léčivou látku její objevitel nebo výrobce, tedy jde o pracovní označení potenciálního léčiva. Generický název (například dosulepin) se může změnit na název INN, nebo se vytváří jiný název INN. Tato zkratka znamená „International Nonproprietary Name”, čili česky „mezinárodní nechráněný název”, a je Světovou zdravotnickou organizací přidělována léčivým látkám. Je určen k jednoznačné identifikaci účinných látek, jejich názvy nejsou známkoprávně chráněny (ani nejsou jinak chráněny), a tedy nejsou majetkem soukromých subjektů, na rozdíl od názvů léčivých přípravků. V českých textech se INN používají v počeštěné podobě (kaptopril, chlorochin, ampicilin apod.).

Předpona (prefix) bývá často náhodná, vpona (infix, dá se říci vložená písmeno nebo hláska uprostřed názvu) je určena pro nemoc nebo cílovou skupin a přípona (sufix) je často společná názvům léčivých látek ze stejné skupiny (-vastatin pro statiny, -coxib pro inhibitory COX-2,-olol pro beta-blokátory apod.). Například u léčivé látky bamlanivimab (monoklonální protilátka používaná k léčbě covidu-19) je Bamlani – předpona, -vi – vpona – a -mab přípona.

Chemické či systematické názvy léčivých látek vycházejí ze zásad chemického názvosloví a jsou složeny z latinských a řeckých písmen, různých druhů písma, číslic arabských nebo římských a také nezřídka používají hierarchii závorek. V případě systematických názvů odráží snahu začlenit název do širšího systematického názvosloví. V lékárenské praxi se pro svoji složitost příliš nepoužívají, navíc mají tyto názvy tendenci se v průběhu času měnit. Lékopisné názvy (taktéž označované jako oficinální) jsou stejné nebo podobné s názvem generickým, jsou polatinštěné, nejsou názvem dle tradičního latinského názvosloví, užívá se pro předepisování vybraných látek formou magistraliter (podle předpisu lékaře), například acidum salicylicum.

Přednášející zobrazila na diagramech, jak se postupně stanovuje a vyvíjí název přípravku až k výrobnímu, chráněnému názvu. Ten může být vymyšlený nebo vychází z generického názvu, ke kterému je připojen název firmy. Jako příklad vymyšleného názvu přednášející uvedla geografický motiv u britské společnosti GlaxoSmithKline, kde volí vždy příponu – rix (Twinrix, Havrix apod.) podle názvu belgického města Rixensart, kde se léčivé přípravky vyrábějí. Smyšlené názvy nesmí obsahovat INN, nesmí se jednat o významové či běžně užívané jméno a také nesmí mít urážlivý či negativní význam, a to ani v jiném jazyce než v tom původním, kde název vznikl (to je případ vcelku populárního švédského antidepresiva). Na závěr přednášející demonstrovala jednotlivé typy názvů na případu léčivé látky kyseliny barbiturové a léčivé přípravku, hypnotika Veronal.

Další v pořadí byla prezentace Lékárenské nádoby v nefarmaceutických muzeích v ČR III přednesená Robertem Jiráskem. V něm se věnoval exponátům z Muzea hlavního města Prahy. Shodou okolností se první exemplář původně nacházel v lékárně U bílého jednorožce v Praze na Staroměstském náměstí, o které jsem pojednal ve své prezentaci. Jednalo se o porcelánovou stojatku s nápisem Orexin bas. s podtitulkem „p. die 0,5”. Orexin byl chlorid orexinný a používal se jako stomachikum k podpoře chuti k jídlu. Přednášející také ukázal propagační materiály o lékárně pocházející zejména z roku 1939 (a později), kdy lékárnu koupila Akciová společnost Lučební Kolín, a. s., například k léčivým přípravkům Vitacalcin, Acylcoffin, Dormiral, Ligacid, Bioklein, Dijodtyrosin „Rypha” a další. To bylo rovněž dáno tím, že v domě, kde byla lékárna, sídlilo propagační a vědecké oddělení firmy. Vitacalcin obsahoval vápník, jak název napovídal, a byl používán k léčbě plicních forem tuberkulózy. Analgetikum Acylcoffin se vyrábí dodnes. Dormiral bylo hypnotikum, sedativum a antiepileptikum obsahující kyselinu fenyletylbarbiturovou (synonymum pro fenobarbital). Ligacid bylo stomachikum, antacidum a antiflogistikum obsahující oxyhydrát magnesia v polokoloidní formě. Bioklein bylo roborans a tonikum čili celkově posilující prostředek podle dobové terminologie. Byl vyroben ze zárodků obilných zrn a obsahoval vitamíny ze skupiny B a biogenní aminy. Dijodtyrosin (jodovaný tyrosin, hormon štítné žlázy) byl v té době generickým názvem a v tomto případě od firmy „Rypha”. Používal se pro léčbu Basedowovy choroby a tyreotoxikóz. U léku Ligacid přednášející demonstroval jeho postupný vývoj, co se týče vzhledu až k poslední verzi, kterou ještě v druhé polovině 20. století vyráběla Spofa ve stejné indikaci. Také zmínil lékárnu „U orla”, která rovněž sídlila na Staroměstském náměstí.

Další byla nádoba z historické Dittrichovy lékárny. V ní bylo, v Nerudově ulici v Praze, nějakou dobu i farmaceutické muzeum, než bylo přemístěno na Kuks. Jedná se o porcelánovou stojatku bez nápisu vyrobenou v Horním Slavkově. Další nádoby pocházely z bývalé lékárny kláštera u sv. Kříže Většího v Dušní ulici v Praze. První byla čtverhranná skleněná láhev s emailovým štítkem „Aqua pulegy”. Další byla rovněž čtyřhranná skleněná láhev s emailovým štítkem „Aqua hirund. s. castor.” Plný název byl Aqua hirundinum sine castoreum. jednalo se o tzv. „laštovčí” vodu nebo kapky sv. Anežky používané k léčbě očních chorob. „ine castoreum” znamenalo „bez kastorea”, což byl výtažek z análních žláz bobra kanadského nebo evropského, používané tehdy jako analgetikum, antipyretikum a abortivum.

Na závěr autor příspěvku zmínil některé neurčené nádoby z hlediska místa původu. Z nich se jmenovkou byla kameninová dóza se jménem „Extr. amaric.”, kameninový pohár „Unguentum de styrac.”, dóza z mléčného skla „Pulvis tuti ae.” a porcelánová dóza „Pulvis Enulae rad.” Extractum amaricans obsahoval výtažky z léčivých rostlin (rebarbora, čubet benedikt, zeměžluč lékařská, vachta trojlistá) a používal se ke snižování horečky a při žaludečních potížích. Unguentum styracis byla připravovaná ze styraxu (sturače), kalafuny a pryskyřice elemi (canarium luzonicum). Za první světové války byla například používaná k odvšivení. Pulvis enulae obsahoval prášek z kořene omanu pravého. Ve farmacii se používal k přípravě galenik a jako zdroj silic (tzv. omanový kafr). Vnitřně se používal jako expektorans a sekretolytikum.

PharmDr. Tomáš ARNDT