O racionalitě a homeopatii

Poslední dobou je ve spoustě diskusí, včetně odborných až vědeckých, zhusta opomíjenou nuancí rozdíl mezi racionálním postojem a pravdou. Racionální je takový postoj, jenž je rozumné zastávat vzhledem k současnému stavu poznání. Řečí filosofie vědy je to teorie logicky vyplývající ze známých pozorování a důkazů. To ovšem nutně neznamená, že je to pravda. Budeme-li trvat na pozitivistickém pohledu na svět, pravdivé informace budou existovat bez ohledu na to, co si o nich budeme myslet, jaké postoje budeme zastávat a jak moc budou racionální. Tak například infekční choroby. Jak nás racionální postoj naší doby učí, infekční choroby byly odjakživa způsobované mikroby – bakteriemi, viry, vzácněji houbami, prvoky či vyššími parazity. A platilo to i v době, kdy dominantní teorií pro šíření infekčních chorob byla takzvaná miasma.

Miasma (řec. μίασμα doslova „noční vzduch“ či „špatný vzduch“, v moderní řečtině znečištění ovzduší nebo polutant) byla ve vzduchu přítomná jedna nebo více látek, které podle mnohých lékařů od dob Hippokrata až po 19. století způsobovaly nemoci jako cholera, malárie, tyfus či mor. Jakkoliv směšně zní tato teorie při všech soudobých znalostech, ve své době byla naprosto racionální. Považte, epidemie cholery nejčastěji propukaly v povodí řek silně znečištěných splašky. U takové řeky to muselo nevábně vonět, takže není úplně nerozumné usoudit, že bylo něco v nepořádku s tamním vzduchem. Ani přístavy, epicentra moru, se ve středověku a raném novověku nevyznačovaly zrovna nejvoňavějším ovzduším. Malárie (což je mimochodem italský překlad řeckého miasma) se často objevila po návštěvě středomořského či blízkovýchodního bazaru, kde byla atmosféra taktéž odlišná od té „normální“ evropské. Epidemie respiračních onemocnění propukaly (stejně jako dnes) vždy na podzim nebo v zimě, rozhodně nebylo nerozumné myslet si, že podzimní či zimní ovzduší je něco, co je způsobuje. Nelze popřít, že teorie „špatného vzduchu“ byla velmi konzistentní s pozorováním, vedla k dobrým radám a predikcím (vyhýbat se nevábně vonícím místům, netrávit příliš mnoho času ve studeném a vlhkém vzduchu, nepít ze znečištěných vodních zdrojů, to jsou rady, které vám dá i moderní lékař). Tehdy byla naprosto racionální. A přesto nebyla pravdivá.

Tím se dostávám k jednomu z nejznámějších proponentů teorie miasmy své doby, Samuelu Hahnemannovi. Příznivci jeho nejslavnější myšlenky – homeopatie – jej líčí jako nepřizpůsobivého a zneuznaného génia, bojovníka proti zavedeným pořádkům a takřka proroka neochvějné pravdy. Odpůrci homeopatie ho velmi často líčí jako šarlatána, pavědce a esoterika, porovnatelného se zakladateli náboženských kultů. Ani jeden z těchto narativů zcela jistě není pravdou (respektive, není racionální ho zastávat). Hahnemannovi ale nelze upřít, že minimálně ve svých očích zastával po celý život hluboce racionální postoje.

Byl to zejména osvícenec, jenž vyrůstal v saské Míšni v rodině malíře tamního slavného porcelánu. Jeho otec se pyšnil úctyhodnou knihovnou, do které neustále přibývaly další kusy soudobé literatury. Díky tomu, že v tehdejší Míšni, potažmo v Sasku, nebyla mnohá díla zakazovaná, vyrůstal malý Samuel mezi spisy Voltaira, Monstequieuho, Rousseaua, Diderota i Kanta. Ambiciózní otec také vzdělával Samuela v logice, matematice, ale především mu platil vzdělávání v jazycích. Ještě než roku 1775 nastoupil na medicínu do Lipska, uměl latinsky, řecky, italsky, francouzsky a hebrejsky, v průběhu dalšího života se naučil ještě angličtině, syrštině (varianta biblické aramejštiny), arabštině a nejspíš ještě několika dalším jazykům. Ostatně překlady dávné i soudobé medicinální literatury byly po dobu studií i v počátečních fázích lékařské kariéry významným, ne-li dominantním zdrojem příjmů.

Po absolutoriu v Erlangenu (1779) nastoupil jako vesnický lékař v saském Dassau, avšak vždy byl spíše chemikem, farmaceutem a zejména skeptikem a hlubokým kritikem tehdejší medicíny. I proto v raných létech kariéry často střídal místa a osciloval mezi akademickými posty a lékařskými praxemi. K tomu přispívala jednak potřeba živit rozrůstající se rodinu (nakonec měl nejméně 11 dětí) a také neustálé spory s ostatními lékaři i lékárníky, kterým ležel v žaludku, protože trval na tom, že si léky bude připravovat sám. Byl jedním z prvních lidí, kteří se pokoušeli o medicínu založenou na důkazech.

Jeho první práce lze označit za první pokusy o klinické studie. Mimo jiné dokázal, že pouštění žilou, tehdy standardní praxe, nezkracuje rekonvalescenci pacientů ani nezlepšuje jejich stav. Na základě racionálních pozorování také zpochybnil účinnost tehdy běžných léčiv jako kalomel nebo arzenik. Jakkoli bychom jeho „klinické studie“ z 80. let 18. století dnes stěží označili jako validní, musíme si uvědomit, že vznikaly dekádu před tím, než Gauss zkonstruoval standardní odchylku a metodu nejmenších čtverců. Saskému lékaři tedy nemůžeme vyčítat, že nepoužil vhodnou metodologii. Ještě neexistovala.

A Hahnemannův současník, otec zakladatel dnešní podoby klinických studií, Friedrich Wilhelm von Hoven, se u Hahnemanna přímo inspiroval. Při návrzích „Rationelleversuche“ (racionálních experimentů), na nichž pro ověření účinnosti jako norimberský Stadt-Arzt (městský lékař) před schválením nové lékařské procedury trval, velmi často cituje právě Hahnemannovy práce. Je historickým paradoxem, že svoji první klinickou studii (1835), kterou bychom dnes označili jako randomizovanou dvojitě zaslepenou, provedl, aby vyvrátil tvrzení jednoho z norimberských homeopatů, a sice že roztok jednoho zrnka soli v 100 ml vody způsobí lidem změnu vnímání chuti.

Sám Hahnemann se sice tohoto částečného zpochybnění své nejslavnější teorie dožil, jen není jisté, zda o něm věděl.

Dovedu si představit, že se o klinické studii v Norimberku nikdy nedozvěděl. Žil tou dobou v Paříži a užíval si podzim života jako lékařská celebrita. Po vydání Organon der Rationellen Heilkunde (1810), díla, které homeopaté dosud považují za svoji „bibli“, navíc slavně přestal sledovat mainstreamovou lékařskou literaturu a věnoval se jen homeopatické (ve které se norimberský trapas nejspíš moc nepropíral).

Proto můžeme jenom spekulovat, jak by na norimberské zjištění reagoval. Převážil by v něm osvícenský racionalista, který by byl nucen revidovat některé své postoje? Nebo by zvítězil postarší „majitel pravdy“, který už je neochvějně přesvědčen o neomylnosti svého životního díla?

Pravdou je, že proces, kterým Hahnemann homeopatii koncipoval, nebyl o nic méně racionální, než jeho práce vyvracející účinnost výše zmíněných lékařských procedur. Díky studiu a překladům Paracelsa se dozvěděl o efektu hormeze. Tedy fenoménu, který je dodnes v toxikologii relevantní. Krátce na to překládal Cullenovy Lectures on the materia medica, kde ho uchvátila kapitola o účincích kůry chinovníku, tehdy již známého a používaného léku na malárii. Na základě pokusů, které provedl sám na sobě, nabyl dojmu, že vysoké dávky kůry chinovníku způsobují podobné příznaky, jako samotná malárie. Znal poučku starých alchymistů „similia similibus solvuntur“, známý princip dodnes platící i v moderní chemii. Syntéza těchto poznatků dala vzniknout homeopatickému kánonu „similia similibus curantur“ (podobné je léčeno sobě podobným), což v tomto světle není nerozumným závěrem. Ostatně byly to právě racionální nástroje, které ho ve správnosti myšlenky homeopatie ujistily. Velká část obtíží pacientů, které tehdy začal léčit homeopatickými přípravky, mizela rychleji a úspěšněji právě aplikací homeopatie než tehdejšími tradičními, allopatickými (jak je sám začal nazývat) metodami. Homeopatie slavila úspěchy nejen ve zvládání mnoha tehdy často smrtelných stavů, ale i ve zvládání některých epidemií. Ostatně jeho homeopatické metody shrnující dílo Organon, je správně nazván jako „racionální léčení“, protože ve své době (r. 1810) opravdu bylo v mnoha případech racionálnější podávat pacientům homeopatika než např. arsenik, kantharidin či jiná léčiva, pacienta často spíše poškozující než léčící. Z hlediska racionality, dnes bychom řekli medicíny založené na důkazech, šlo Hahnemannovi v době jeho největších úspěchů opravdu máloco vyčítat.

A současnost? Často se ptám, jak by se S. Hahnemann, stavěl ke své homeopatii dnes. Vyhrál by jeho kánon racionality, nebo by vyhrála zaslepenost jeho odborné ješitnosti? Tak či onak, pravděpodobně by nebyl spokojen se současným stavem homeopatie. Jak jsem ukázal výše, jeho hluboká přesvědčení byla vždy podložena pozorováním a důkazy. Znovu opakuji, že byl jedním z průkopníků EBM (byť se tomu tehdy tak neříkalo). Byl by takový člověk spokojen, že se účinnost „jeho“ léčiv dnes prakticky nedokazuje? Že ve většině jurisdikcí (včetně ČR) jsou homeopatika vyňata z racionálního, na důkazech založeného procesu dokazování účinnosti? Troufám si tvrdit, že jeho slavně konfliktní až cholerickou povahu by tato zjištění rozpálila doběla. I v případě, že by byl i po přečtení všech poznatků, které o homeopatii máme, stále přesvědčen o její účinnosti, rozhodně by chtěl přesvědčit ostatní. Tvrdými důkazy. Studiemi, které v jeho době prováděl von Hoven.

Jenže to se dnes neděje. Jednak proto, že víc než odbornou diskusí je spor o homeopatii kulturní válkou, ale zejména proto, že to není potřeba. Homeopatika jsou registrovatelná bez studií, proč plýtvat snahou a penězi. A veškerá věda, která se v oblasti homeopatie realizuje, jsou buď iniciativy skeptických vědců a skeptických společností, které mají za cíl vyvrátit účinnost homeopatie, nebo naopak studie přímo financované homeopatickými společnostmi, jež nijak neskrývají úmysl účinnost homeopatie potvrdit.

Studie z první kategorie bývají často dobře navržené, zpravidla vysoce statisticky validní. Avšak nelze odhlédnout od faktu, že samotná snaha něco vyvrátit je bias, jehož zátěž je těžké odepřít minimálně v očích širší (a někdy i odborné) veřejnosti. Ty druhé zase kromě metodologických a statistických nekonzistencí trpí konflikty zájmů (a hůř, někdy i nedostatečně deklarovanými). Ve skutečnosti nejsou o moc víc než marketingovou snahou homeopatických firem. Ale to je právě stav, který zmíněnou kulturní válku neřeší, spíše prohlubuje a konzervuje. Jistě k radosti laboratoře Boiron a dalších homeopatických společností, které na tom trží.

Kolem a kolem „seriózní“ věda, tedy jak ta bez aktivistického protihomeopatického nádechu i ta bez zjevného konfliktu zájmů, se dnes homeopatií nezabývá. Částečně proto, že z racionálního hlediska jde o „uzavřené“ téma už nejméně od 70. let 20. století. Hlavním důvodem je ale fakt, že téma je natolik společensky toxické, že neláká nezaujaté donátory. K tomu nepřispívá ani stále se táhnoucí stín aféry Jacquese Benvenista, který v roce 1988 publikoval článek naznačující, že homeopatické principy by mohly fungovat (alespoň tedy v imunologii), avšak jeho výsledky nebyly nikdy věrohodně replikovány žádným týmem a Benveniste tím potopil svoji kariéru „nobelovského kandidáta“ (Nobelova cena byla u něj zvažována za nesouvisející předchozí výzkum). Navíc, žádný vědec nežije ve vakuu a riziko poštvat na sebe marketingovou mašinu jedné z nejlépe vydělávajících farmaceutických společností dneška (aby také ne, když nemusí účinnost svých přípravků nijak rigorózně dokazovat), není vyhlídka, kterou by kdokoliv vítal.

Na rozdíl od časů Samuela Hahnemanna, v současnosti není racionální homeopatii věřit. I nejlepší dostupné důkazy o její účinnosti totiž hovoří v její neprospěch. To samozřejmě neznamená, že některé principy homeopatie nemohou být pravda. Pokud ale jsou, je současná věda aktivně blokována, aby je odhalila. A spousta, ne-li většina, blokace přichází paradoxně z přístupu samotných homeopatů, homeopatických firem a homeopatických spolků. Všichni zmínění aktivně brání nebo dopředu zpochybňují jakýkoli výzkum, který by podle nich mohl skončit nepříznivými výsledky. ¨

Jeden by řekl, že mnozí homeopaté považují snahu blokovat prokázání (či vyvrácení) účinnosti homeopatie za racionální. A to, čistě z hlediska racionality, také něco znamená.

Daniel CVEJN