Poznámky k článku PharmDr. Jana Horáčka Ostatně soudím, že Komora musí býti zničena II.

Stejně jako v minulém čísle zde předkládám několik právních poznámek k druhému dílu článku PharmDr. Jana Horáčka. Ani zde záměrně nekomentuji „politické“ závěry autora, protože mi to nepřísluší.

Potvrzuji, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem citovaným v předchozím článku zrušil letité ustanovení licenčního řádu o povinném osobním výkonu funkce vedoucího lékárníka v lékárně v minimálním rozsahu 75 % stanovené týdenní pracovní doby. Se zrušující argumentací soudu lze souhlasit, ale nelze přehlížet ani to, že podmínka „75 %“ byla součástí licenčního řádu podle údajů, které mám k dispozici, spolehlivě od roku 2004 a pravděpodobně ještě déle. Po celou dobu byla respektována jak soudy, tak státními orgány jako něco, co přispívá ke spolehlivému zajištění provozu lékáren. Ale opakuji, NSS své rozhodnutí odůvodnil dobře a je na něm patrné, že se i jeho rozhodovací praxe vyvíjí. O to cennější je jeho závěr Poznámky k článku PharmDr. Jana Horáčka Ostatně soudím, že Komora musí býti zničena II. o oprávněnosti Komory vydávat osvědčení pro výkon funkce vedoucího lékárníka.

K polemice nad splněním celoživotního vzdělávání jako podmínky pro vydání osvědčení jsem se vyjádřil v předchozím čísle, nicméně Dr. Horáček v této souvislosti zmiňuje vlastní návrh na uvedení praxe do souladu se zákonem o komorách, který si na sjezdu delegátů osvojila kolegyně PharmDr. Nina Švédová a který nebyl sjezdem delegátů schválen. Konkrétně se jím navrhovalo nahrazení třetí věty v § 1 odst. 1 řádu pro celoživotní vzdělávání členů ČLnK z nynějšího znění „Pro členy vykonávající činnost v lékárně je povinné.“ na nové znění „Pro odborné zástupce a členy vykonávající soukromou praxi je povinné.“ Ačkoliv se z vyznění článku, jejž zde komentuji, dá vyčíst odpor k podmínce splněného vzdělávání u všech osvědčení, předložený návrh směřuje k cíli nečinit ji povinnou pouze u vedoucích lékárníků a u odborných zástupců a soukromé praxe ji zachovat. Nehledě na to, že měla-li by tato podmínka být skutečně opět zrušena, pak by bylo nutné ji odstranit zejména z § 3 odst. 1 písm. c) licenčního řádu. Takový návrh ale nebyl podán nikým.

Ke kritice rozhodnutí sjezdu, jímž bylo zakázáno, „aby delegáti Sjezdu v následujících 5 po sobě jdoucích sjezdech diskutovali a hlasovali o zrušení ČČL v jakékoliv podobě“, dodávám jen tolik, že jde o rozhodnutí deklaratorní, které příští sjezdy zavazuje jen natolik, nakolik jej bude ochotna většina delegátů akceptovat.

V článku se konstatuje, že „Pasivita členské základny je enormní, klesá zájem i důvěra členstva, těžko tedy hovořit o reálné samosprávě. Přes snahu tento stav zvrátit dochází mnohdy paradoxně k zhoršení situace. Příkladem je formát zvláštního volebního shromáždění, který mnohde vedl k situaci, že OSL nejsou schopna sejít se normálně.“ Jde o záměnu příčiny a následku. Připomínám, že důvodem zavedení zvláštních volebních shromáždění byla právě zmiňovaná pasivita, která vedla nejen k tomu, že se zhruba polovina OSL nedokázala sejít, ale dlouhá léta neměla ani své delegáty na sjezdu nebo zvolená představenstva. Jen díky zvláštním volebním shromážděním byla během posledních let „oživena“ takřka všechna OSL. Legitimnost zvláštních volebních shromáždění potvrdil i Městský soud v Praze.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK