Lékárna pomáhá ukrajinské rodině

Redakce našeho časopisu mne oslovila, abych napsal článek, jak jsme v lékárně, respektive v bytě nad ní, přijali ukrajinské uprchlíky. Celý příběh mohl vzniknout díky tomu, že nad naší lékárnou U Salvátora v Mimoni je (jak to dříve bývalo) služební byt. Ubytování uprchlíků v bytech po celé zemi se v současnosti jeví jako ta nejlepší varianta, která jim nabízí soukromí a bezpečí.

Jak to vzniklo

Ve čtvrtek 24. 2. Rusko napadlo Ukrajinu a nás v lékárně napadlo, že se postaráme o jednu ukrajinskou rodinu. Ještě jsme netušili, že u nás budou až za 12 dní (8. 3.). Služební byt nad lékárnou s dispozicí 2+kk měla přechodně k používání kolegyně sanitářka. Nastalá situace de facto urychlila její plánované přestěhování k příteli (díky!). Během pár dní byl byt vystěhovaný a my jsme jej dozařídili, aby v něm bylo vše potřebné. Možnost ubytování jsme inzerovali přes různé organizace, ale „naši“ rodinku jsme nakonec „dostali“ od koordinátorky z městského úřadu. Káťa, jak jí všichni říkají, se již několik týdnů nezastavila, poletuje po městě a „dělá velmi dobrou práci“, jak s velikánským přízvukem říkával náš strýček, který emigroval do Austrálie. Od Káti jsme věděli, že k nám míří osmnáctiměsíční holčička s maminkou a babičkou. Základní vybavení jsme měli, ale celá řada věcí chyběla (kočárek apod.) Napsali jsme seznam, co chybí, a rozeslali ho kamarádům. Do sbírky se zapojil hlavně personál lékárny, výtvarnice a radní města Šárka a také členové Veslařského klubu Slavoj Litoměřice¹. Do akce odhadem vstoupilo 15 rodin a ve finále jsme měli kočárky dokonce čtyři. Kluci veslaři pak místo jednoho tréninku stěhovali. Zánovní postýlku dodala kolegyně laborantka – její vnouček v ní prostě za žádnou cenu spát nebude.

Jednou ze zdůrazňovaných věcí, které uprchlíci potřebují, je internet, ten jsme tedy taky zařídili.

Naše rodinka

Původně jsme mysleli, že dostaneme někoho, kdo přišel téměř bez ničeho, bude v zoufalé situaci a muži z rodiny budou bojovat (a mohou kdykoliv padnout). Realita ovšem je, že naši odjeli ze západu Ukrajiny, kousek od Koločavy, relativně brzy, autem a s dostatkem věcí. Přijeli za dědou Viktorem, který zde pracuje a je ubytovaný v nějaké špeluňce. Holčička se jmenuje Emilie, maminka Zlata a babička Maria.

Komunikace

Anglicky nemluví a my už ruštinu zapomněli. Tak mluvíme česky a oni ukrajinsky. Používáme překladače, ruce a nohy. A v záloze máme jednu paní ze školky, která má ukrajinské kořeny. Člověk brzy pochopí, jak velký rozdíl je mezi ruštinou a ukrajinštinou. A už si pamatuje některé výrazy například будь ла́ска, про́шу (= prosím).

Integrace prochází žaludkem

Už jsme ochutnali několik specialit – např. kapustové závitky s rýží (našinec by tam dal sekanou) a právě na jídle je trochu poznat, jak se tam u nich skromně žije. V lednici v lékárně voní ukrajinský špek, vedle něho je sklenice s nakládanými hříbky…

Peníze a práce

Co se týče peněz, naši chudáci nejsou, děda i otec vydělávají, navíc zrovna dnes si měly jít pro humanitární dávku 5 000 Kč na úřad práce. Babička Maria u nás bude uklízet v lékárně v době dovolené sanitářky.

Maminka Zlatka je akční a od začátku chtěla pracovat, byl jsem kvůli tomu na úřadu práce a obvolal různé známé. Nakonec před týdnem nastoupila jako pomocná síla ve veterinární ordinaci MVDr. Vepřeka (hlavně uklízí a pomáhá držet zvířata), vedle toho bude mít další brigády. Zlatka je původně zdravotní sestra, ale nemá doklady o vzdělání (a už vůbec ne nostrifikaci) a práci zdravotní sestry dělat nechce.

Tady bych apeloval na to, aby se smlouvy (o ubytování a pracovní smlouvy) podepisovaly v oboujazyčné verzi, aby nejen naši ukrajinští hosté věděli, co podepisují. Jeden z možných úkolů pro ubytovatele je ohlídat jim i pracovní podmínky.

Peníze za ubytování

Po Ukrajincích za ubytování nic nechceme. Momentálně se rýsuje příspěvek pro solidární domácnost, který nebudeme odmítat.

Emoce

Zatím máme velmi přátelský vztah, který, doufám, vydrží. Mohou u nás být dlouho. Největší emoce jsme prožívali hned po jejich příjezdu, kdy byly všechny dost unavené. Měli jsme pocit, že jsme je zachránili a schovali nebo tak něco. Jistě to člověk dělá hlavně kvůli tomu dítěti a udělal by to, i kdyby mluvilo rusky, německy nebo jinak. Několikrát jsem si vzpomněl na film Musíme si pomáhat.

Ovlivnění provozu

Slyšíme v lékárně nad hlavou občas rychlé krůčky, pláč a ukrajinštinu. Malá spí asi do 8.30, proto po ránu neděláme hluk a opatrně zavíráme dveře. Věřím, že kdyby nějaký pacient udělal v této době v lékárně hlasitou scénu, dostal by od kolegyň pěkný világoš.

Tento text jsem napsal 23. 3. 2022. Ta válka asi byla plánovaná jako rychlé obsazení, teď Rusové neví jak dál a ničí bezhlavě vše. Otázka je, kdy a kam se budou moct uprchlíci (hlavně matky s dětmi) vrátit zpátky. Naše rodinka se rozhodně vrátit chce. Mají tam dům. Musíme jim na nějakou dobu pomoct.

S aklimatizací v Mimoni to budou mít snazší, jelikož zde žije hodně původně volyňských Čechů². Dokonce v Mimoni chodili do školy bratři Kličkové³, což sice zní jako pozdněvečerní fake news, ale je to tak. Slíbil jsem, že se na oplátku po válce podíváme k nim na Zakarpatskou Ukrajinu, do kraje Nikoly Šuhaje. Vezmeme si horská kola. Maria bude vzpomínat, jak pracovala v lékárně, Zlatka přidá příhody z veterinární praxe. Já se naučím zpívat nějaké ukrajinské písně (a napíšu pokračování tohoto článku ☺).

PharmDr. Vojtěch ZADÁK