Univerzitní vzdělání a feminizace oboru

- Představ si, že se mi dnes povedlo zařídit, aby práci pro deset lidí, zastalo jen osm, a ještě ke všemu jenom za 6 platů.

- Jak se ti to povedlo?

- Zaměstnal jsem 8 ženských!

Z dnešního pohledu nebylo za prezidentování Gustava Husáka, v době takzvané normalizace, normální téměř nic, ale normalizačnímu humoru v podobě rozhovoru dvou náborářů se můžeme hořce pousmát i dnes. A jestliže byla řízená feminizace celé řady oborů v normalizačních sedmdesátých letech normou, ve farmacii to ještě na konci 19. století rozhodně neplatilo. Ve světle tehdejších (1898) pochybností Otakara Štorcha, pozdějšího redaktora tohoto časopisu, se ale ukazuje pointa výše citovaného vtipu až bolestně pravdivá. Stejně tak je zřetelný i špatný odhad situace a příliš optimistické spoléhání se na lékárnickou jednotu.

Mnohý naříká, že připuštění žen k lékárnictví stane se skutkem. Kondicinující lékárníci obávají se zhoršení jich poměrů hmotných. Připouštím, že některý lékárník vzal by si pak lacinější ženskou sílu, myslím však, těch že bylo by málo. Domnívám se, že u věci té nejvíce možno mluviti lékárníkům samým. Může mne zákon donutiti vzíti si ženskou sílu do praxe? Ne. Záleží tudíž na lékárnictvu samém, jak u věci té promluví. Záleží pouhá svorná úmluva a věc tím odbyta. Nenaleznou-li ženské praktikantky míst, nepohrnou se jistě k stavu našemu. Myslím, že i nesloužilo by připuštění žen k zvýšení důvěry k stavu našemu, a jsem jist, že většina lékárníků odsoudí připuštění. Ovšem výminky budou jako ve všem a všude.

Je třeba doplnit, že když se tehdy sedmadvacetiletý PhMr. Otakar Štorch, později jeden z profesně velmi aktivních lékárníků počátku 20. století, vyjadřoval k vážnosti profese, neměl pro svá tvrzení žádná srovnání. Otázka žen ve farmacii byla v té době pouze teoretická, stejně jako jejich možný vliv na důvěryhodnost profese.

Jisté ale bylo, že už od středověku přispívala k vážnosti lékárníka především výjimečnost profese a později, když se řemeslný charakter profese posunul směrem k univerzitnímu vzdělávání, univerzitním diplomem a titulem potvrzené vědomosti a znalosti. Provizorskou zkoušku ze znalostí o léčivých materiích a jejich zpracování absolvovali čeští lékárníci na pražské lékařské fakultě od roku 1651 a byla potvrzována absolventským pergamenem „magister artis pharmaceuticae“. O století později už platila povinnost vykonat lékárnické magisterské zkoušky na celém území rakouské monarchie.

Od akademického roku 1804/05 se farmacie studovala na lékařské fakultě. Studium bylo zakončeno rigorózem a od roku 1812 mohl farmaceut po obhájení disertace a rigorózu získat doktorát chemie. S navyšujícím se počtem let univerzitního studia se postupně zkracovala délka povinné praxe. Od roku 1854 trvala předuniverzitní praxe 3 roky a byla zakončena tironciální zkouškou. Následné univerzitní studium trvalo 2 roky a předměty byly rozděleny mezi lékařskou a filozofickou fakultu. Po roce 1920 probíhalo studium farmacie na fakultě přírodovědecké. Dvouleté studium farmacie na Univerzitě Karlově proběhlo celkem ve 133 cyklech a do roku 1953 připravilo pro praxi 6 743 osob.

Úplně první českou lékárnicí byla Marie Blahníková. Ta získala diplom už v roce 1890, ovšem bylo to v Americe, konkrétně v Chicagu na College of Pharmacy. Na Slovensku byla první vystudovanou lékárnicí dcera notáře z Trnavy, Serafína Thi­na­gelová-Pestyová. Aspiranstskou praxi absolvovala v trnavské lékárně U zlatého jednorožce a po složení magisterské zkoušky na univerzitě v rumunské Kluži promovala tamtéž 21. června 1903.

V Čechách se studium farmacie pro ženy otevírá teprve ve 20. sto­letí. Přesně s jeho začátkem, roku 1900, bylo ženám povoleno studovat na lékařské fakultě medicínu i farmacii. První ženou, která v Čechách dosáhla vysokoškolského farmaceutického vzdělání a zároveň první studentkou farmacie na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze byla Elsa Fantová (na snímku s manželem). Promovala v roce 1908 a ve stejném roce se provdala za Samuela Huga Bergmanna. Lékárenskou praxí prošla v lékárně svého otce (Max Fanta), ale po první světové válce následovala manžela do britské mandátní Palestiny a její kariéra lékárnice skončila. Po rozpadu manželství (1936) dožila v chudobě a ve věku nedožitých 85 let zemřela v Jeruzalémě v roce 1969.

První promující ženou na české části UK byla v roce 1909 Růžena Kroutilová. Lékárenskou praxí prošla v Blansku a po tyrancionální zkoušce získala místo aspirantky v lékárně ve Valašském Meziříčí. Po promoci byla jako kondicinující zaměstnána v lékárnách ve Kdyni, v Pečkách, Pardubicích, Trenčíně a Plzni, ale po svatbě (provdaná Librová) lékárenské praxe zanechala.

Studia obou českých průkopnic sledovala média a krátké zprávy bylo možno objevit ve feministickém i stavovském tisku.

Odvážnými následovnicemi a dalšími pionýrkami farmaceutického studia žen byly sestry Brychtovy; Helena, Hildegarda a Anna Šnajdrová. Všechny tři promovaly v roce 1913. Pátou promovanou magistrou farmacie se v roce 1914 stala Ludmila Farská, ta byla zároveň první českou provizorkou lékárny. A protože dlouhé roky marně usilovala o získání vlastní lékárny, nakonec v roce 1927 zakoupila drogerii v Semilech. Jako jedné z mála lékárníků–drogistů se jí podařilo vrátit zpět za lékárenskou táru. V roce 1945 nastoupila do lékárny v Chrastavě jako národní správce.

První majitelkou lékárny se stala PhMr. Olga Lebedová, která roku 1918 získala lékárnu ve Stráži nad Nisou.

Studium žen bylo tehdy i mediálním tématem a některá média ve studiu nejen farmacie ženám fandila. V roce 1919 uveřejnil časopis Ženský svět článek „Proti právnickému studiu žen“. V rozporu s titulkem se jeho autor Rudolf Franzl jednoznačně vyslovil pro povolení právnického studia ženám a odvolával se přitom na fakt, že ženy už úspěšně studují lékařství, filozofii i farmacii. Současně zdůraznil, že ženy v těchto profesích existenčně neohrožují muže, čehož se dříve odpůrci ženského vysokoškolského studia báli. Až budete někdy v údivu nad výší honoráře za právní služby přemýšlet, jestli byla vaše volba povolání správná a nebylo lepší jít na práva, připomeňte si, že první studentky práv nastupovaly ke studiu až deset let po promoci Elsy Fantové a bez ní a dalších cílevědomých lékárnic by možná nebyly ani právničky.

Do roku 1930 vystudovalo a magisterský titul získalo 233 žen; 4 navíc ještě získaly titul doktorky farmacie. V Československu bylo v té době celkem 9 provizorek a 15 lékárnic majitelek. Některé z absolventek studia farmacie se uplatnily i ve výzkumu a vědě. Za všechny uvedu příklad Emilie Laubové-Kinské, která v roce 1925 získala titul „inženýr chemie“ na Vysoké škole technické a další státní inženýrské zkoušky složila roku 1930 na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství. V roce 1938 ještě získala titul doktor technických věd, RTDr. Vědeckou kariéru opustila v roce 1943 a v Litomyšli se ujala vedení lékárny, která byla roku 1950 byla znárodněna.

První dvě úspěšné absolventky studia farmacie v lékárnách příliš dlouho nepracovaly. Obě, Elsa Fantová i Růžena Kroutilová, vydržely prakticky pouze do svatby, ale společně s lékařkami daly svým prvenstvím důležitý příklad ostatním ženám nejen ve farmacii. Do roku 1918 tvořil podíl žen studujících farmacii na české Karlově univerzitě zhruba 7 % všech studentů, za deset let už to byla plná třetina a po roce 1929 získaly s necelými 51 % ženy ve studiu farmacie nad muži mírnou převahu. A už o ní nikdy nepřišly.

V současnosti osciluje podíl studentek českých farmaceutických fakult kolem 80 % a v lékárenské praxi připadá na jednoho muže bezmála 5 žen. Každá z nich si zaslouží svou hvězdu na nebeském číselníku lékárnických hodin. Další hodina odbila.

Stanislav HAVLÍČEK