Nezapomenutelných čtvero funkčních období

Spolupráce s aktivními členy, představenstvem a sekretariátem naší profesní Komory jsem si opravdu vážil. Ohromně mě obohatila o nové zkušenosti, dovednosti a kontakty ve sféře akademické, exekutivní, politické i zahraniční. Přitom stačilo málo a má životní cesta se odvíjela jinak. Zvažoval jsem studium medicíny a farmacii dal přednost až po seznámení se s náplní oboru klinické farmacie. Netušil jsem jen, že absolventi tohoto nadčasového a náročného studia si na své uplatnění budou muset čtvrtstoletí počkat. Po absolvování hradecké fakulty jsem nastoupil na pozici interního vědeckého aspiranta na oddělení farmakologie a toxikologie léčiv SÚKL, po návratu z povinné vojenské služby jsem ale své profesní uplatnění přehodnotil a přestoupil k Lékárenské službě hl. m. Prahy (lepší perspektiva pro zajištění rodiny).

Díky „sametové revoluci“ a změně režimu se i nám lékárníkům otevřela cesta k institucionální samosprávě a k provozování vlastní, rodinné lékárny. V neskutečně hektickém období však přišly i první srážky s úředním šimlem. Osobní zkušenost mě pak vedla k rozhodnutí pokusit se zapojit do profesní organizace (později i do místního zastupitelstva). Po ročním angažmá v představenstvu GML jsem byl vybídnut ke kandidatuře do představenstva Komory. V tom čase (bohužel ale nejen tehdy) nebyly vztahy mezi lékárníky, zastupujícími majitele a profesní samosprávu, zrovna idylické. Příjemným překvapením pro mě bylo zvolení hned viceprezidentem a na poslední rok funkčního období jsem získal důvěru pro post nejvyšší, který jsem následně obhájil. Po čtyřleté pauze, kdy jsem mj. působil jako garant odborného vzdělávání v projektu PACE a poté ve funkci předsedy Lékové komise Svazu zdravotních pojišťoven, jsem byl znovu osloven a následující dvě období měl opět čest pracovat ve funkci prezidenta Komory.

Na některé společné úspěchy a prohry se nezapomíná, telegraficky alespoň pár vybraných. Za úspěch jednoznačně považuji vybudování robustního systému celoživotního vzdělávání obsahující špičkové akce typu IDS nebo garantovaných kurzů, stanovení pravidel hodnocení akcí externích pořadatelů, přípravu doporučených postupů a dispenzačních minim. Představení a prosazení klíčových témat jsme se dříve snažili i prostřednictvím kongresů s aktivní účastí vrcholných představitelů zahraničních lékárnických komor, odřídili jsme pilotní projekt odborných činností lékárenské péče s finančním příspěvkem VZP a troufám si říci, že si také vybudovali silnou pozici v rámci specializační přípravy. Poděkování v oblasti postgraduální výuky a při tvorbě koncepcí veřejného lékárenství patří samozřejmě všem zúčastněným, odborným společnostem a farmaceutickým fakultám.

Hodnotné pre- a post- graduální vzdělávání je jednoznačně klíčovým předpokladem rozvoje odbornosti, vynaloženou energii a investice je ale nutné promítnout do finančního ­ohodnocení. V této oblasti jsme vůči veřejným lékárnám již tak úspěšní nebyli. Ani v podobě finančních náhrad (zavedení degresivní obchodní přirážky a později signálního kódu výkonu se ukázalo jen dočasným „přilepšením“), ani pro posílení mezioborové spolupráce získáním nových a honorovaných kompetencí. Zatímco klinickým farmaceutům a nemocničním lékárníkům se podařilo pro smysluplný rozvoj odborných aktivit využít spolupráce s lékaři „pod jednou střechou“, v ambulantní praxi stále pokulháváme i díky tomu, že praktičtí lékaři rozšíření našich kompetencí z „pseudokonkurenčních“ důvodů doslova bojkotují. Podařil se nám alespoň přístup k lékovému záznamu pacienta, beznadějně to ale zatím vypadá třeba s očkováním. A to přesto, že Komoru v této aktivitě již před 9 lety podpořil tehdejší hlavní hygienik a předseda vakcinologické společnosti. Neposunuli jsme se ani během současné covidové pandemie, byť jsem přesvědčen, že nemocniční očkovací centra není možné provozovat dlouhodobě a vhodným prostředím by spolu s ordinacemi mohly být právě lékárny. Nemohu také zapomenout na spor s částí lékařů u příležitosti prosazení tzv. 3. kategorie léčiv (výdej z rozhodnutí lékárníka). Nejednalo se sice o „preskribujícího“ anglosaského lékárníka, bylo by ale škoda, pokud by obdobným oprávněním byly v budoucnu nadány třeba jen zdravotní sestry.

Za ministra Němečka jsme do zákona o veřejném zdravotním pojištění prosadili tezi výkonového ohodnocení lékárenské péče. Odmítnutí této systémové změny jsem předpokládal u manažerů řetězcových lékáren (vzhledem k propojení s velkodistribucí a systému slev poskytovaných výrobci), zpočátku bylo však rezistentní i GML. A chyběla také podpora ze strany nemocničních lékárníků, což by při defilé ředitelů státních nemocnic na pozici ministra zdravotnictví mělo svoji váhu. Mrzí mě to, od počátku bylo i na základě zahraničních zkušeností přeci zřejmé, že konkrétní návrh výkonu za dispenzaci (v podobě kombinace pevné částky a % marže) povede k částečnému přerozdělení v neprospěch lékáren expedujících nejnákladnější Rx léky. Obdobně jako skutečnost, že od zdravotních pojišťoven nelze reálně očekávat extra navýšení výdajů ať již celkových, nebo směrovaných ve prospěch nemocničních lékáren. Samozřejmě nám přitížilo, že výkonový systém ohodnocení (nejen za dispenzaci LP, ale jakoukoli novou odbornou činnost) odmítli i lékaři a ani zdravotní pojišťovny netoužily po změně stavu, který jim průběžně zajišťoval výrazné snižování úhrad Rx léčiv, tj. i příjmů lékáren. Přišli jsme proto s legislativním návrhem zavedení dispenzační taxy, který by sice měl eliminovat pseudoargumenty lékařů, procedury pro schválení výše kombinované platby za výdej by ale zůstaly víceméně zachovány. Uvidíme, jak v nadcházejících týdnech dopadne novela zákona č. 48, kde se stávající představenstvo opět pokouší o její zavedení. Ještě obtížnějším úkolem bylo téma sjednocení výše spoluúčasti. Českou anomálii různě vysokých doplatků jsme, přes úvodní sliby několika „hůře“ ­informovaných ministrů, neměli šanci odbourat. Dopad ­primitivní reklamy o úžasných slevách, odpouštění doplatků apod. nešlo přebít. A v našem snažení nám nepomohlo ani vládní prohlášení zahrnující úkol revize systému odměňování lékárenské péče, ani ustavení pracovní skupiny pro reformu lékárenské péče za ministra Vojtěcha.

Zmínil bych ještě téma dostupnosti lékárenské péče, která úzce souvisí s odborností a financováním. Za situace husté sítě lékáren a omezených zdrojů jsme se po vzoru řady EU zemí snažili prosadit podmínky pro vznik nových lékáren v městských aglomeracích. Přes původní ministerské přísliby jsme se nakonec řešení nedobrali. Doba však pokročila a já si nyní již nejsem úplně jistý, zda by pro provozovatele nezávislých lékáren nebyla fixace lékárenské sítě výhledově naopak kontraproduktivní. Na druhé straně se nám alespoň, i přes usilovné torpédování ze strany managementu řetězcových lékáren, podařilo přispět k prosazení vyššího finančního ohodnocení části nejmenších venkovských lékáren a OOVL.

Vždy jsem oceňoval sjednocení lékárnické obce v době, kdy hrozil průšvih. Pro mě osobně byla nejhrůznější „doba temna“ za ministrování Dr. Ratha. Naště stí se blížily volby a ve spolu­práci s novým ministrem Dr. Julínkem se devastující dopad všech Rathových vyhlášek podařilo rychle eliminovat.

Netroufám si odhadnout orientaci a akceschopnost ­Komory v dalších 30 letech, ani to, nakolik budou jejím okresním a ­vrcholným orgánům konvenovat principy svobodného povolání, pro které byly profesní komory s povinným členstvím v roce 1991 ze zákona zřízeny. Závěrem každopádně poděkování všem kolegyním a kolegům za energii, nápaditost a čas, který v předchozích letech profesním tématům věnovali a přání úspěchu těm, kteří pomyslný štafetový kolík teprve převezmou. Sekretariátu díky za vstřícné jednání a zvládnutí nárůstu administrativy. Doba „postcovidová“ bude sice na zdroje střídmější, o to více by ale mohla být šancí pro smysluplnější uplatnění odborného potenciálu univerzitně vzdělaných lékárníků.

PharmDr. Lubomír Chudoba

prezident ČLnK v letech 2002–2007 a 2011–2019