Dobrovolnicí v očkovacím centru

„Česko prožívá největší krizi od doby války.“ „Nouzový stav vyhlášený na celém území republiky je velice výjimečný.“ „Zdravotníci jedou na dluh, docházejí jim síly.“ Tak přesně tyto titulky mě celý podzim vyburcovaly k akci. Jsem sice vystudovaný lékárník, po promoci jsem se ale zašila v laboratoři, mimo pacienty. Dokončuji doktorát a do klasické lékárny jsem se už tři roky nepodívala. Zoufalá doba si žádá velké činy a tak jsem se vrhla do dobrovolničení.

Brněnská fakulta se nově od července přesunula pod Masarykovu univerzitu, která má své vlastní dobrovolnické centrum. Nově vyvinuli aplikaci MUNI pomáhá, skrze níž se mohou hlásit nejen dobrovolníci, mohou tam také zadat „inzerát“ všichni, kteří pomoc potřebují. Ať už se jedná o hlídání dětí zdravotníků, doučování nebo nákup pro lidi v karanténě. Na podzim do aplikace poprvé přibyly výzvy nemocnic, které hledaly kvalifikovanější personál – konkrétně zdravotníky. Pochopitelně, on totiž v nemocnici nemůže pomáhat jen tak kdokoliv. Bez váhání jsem se přihlásila k výzvě – na fakultě mám dost flexibilní režim a mým rostlinkám v laboratoři je celkem jedno, zda se jim věnuji ráno, večer nebo o víkendu. Po pár dnech jsem konečně obdržela telefonát z nemocnice. „Dobrý den, vy nám chcete pomoct?“ „Ano! Samozřejmě!“ „Aha, tak fajn, jak jste na tom s časem?“ „Docela dobře, určitě se přizpůsobím“ „No tak to je skvělé! Tak domluveno, příští týden se nám přijďte osobně nahlásit a naplánujeme to. Jo a ještě – ve kterém ročníku medicíny jste říkala, že jste?“ „No, já už dělám doktorát, jsem farmaceut.“ „Aaaa-ha. Hm, no, tak… my se vám třeba ozveme, když by náhodou někdo chyběl v lékárně… Nebo tak něco…“ Tak fajn. Hledají zdravotníky, včetně studentů zdravotnických oborů, ale ne farmaceuty. S mírně uraženým pocitem jsem tedy zavěsila, hlavou se mi honilo, že si měli ujasnit, kdo je zdravotník a co tedy vlastně požadují. Ach jo. Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré – pokud nemocnice neberou každého, kdo má ruce a nohy, nejsme na tom tak špatně.

Jenže když jsem viděla, jak se situace den ode dne zhoršuje, rozhodla jsem se to vzít po vlastní ose. Oslovila jsem bývalou kolegyni z dob, kdy jsem ještě lékárničila, jak jsou na tom v nemocniční lékárně v Bohunicích a jestli by nepotřebovali pomoc. Přeci jen – polní nemocnice na brněnském výstavišti se měla akorát otevírat. Nabídku předala vedoucí lékárny a hádejte! Ona se mi ozvala se slovy, že by se jim to vlastně hodilo. Nově se navíc snažili ulevit sestrám na odděleních a výsledkem byl požadavek na navýšení pracovních sil. Všechno jsme připravili a já byla na startovací čáře připravena na pokyn vyběhnout. A víte co? On ten pokyn nikdy nepřišel. Naště stí se začala situace zlepšovat a já nakonec nebyla nezbytná.

Když se v lednu začalo proslýchat, že se budou otevírat očkovací centra a že budou farmaceuti potřeba, nejprve jsem tomu moc nevěřila. Když ale přišel e-mail dokonce z fakulty, že Okresní sdružení lékárníků Brno rozjíždí dobrovolnickou akci pro pomoc v očkovacím centru na brněnském výstavišti, zbystřila jsem a pokusila se přihlásit. Upřímně přiznávám – s myšlenkou, že to stejně nakonec zase neproběhne. Ona organizace dobrovolníků není žádná sranda. Jenže oni to zvládli!

V únoru byly vypsány první směny, každý den po čtyřech dobrovolnících na výstaviště plus jeden další dobrovolník do mobilního očkovacího týmu. Doporučení znělo jasně: „Pokud vám nevadí samostatná precizní práce, je pro vás mobilní tým to pravé“. A já jsem byla jasná! V laboratoři se věnuji analýze, na fakultě se se mnou studenti setkávají v Analýze léčiv a Analytické chemii. Přesnost je moje druhé jméno! Okamžitě jsem se zapsala na první směnu jako člen mobilního týmu. S předstihem jsme dostali veškeré informace. Že se ředí Pfizer, kolik přesně se natahuje, na kolik dávek to vystačí, jaká jehla je potřeba. S nadšením jsem projížděla obrázkový návod, když mi cinknulo oznámení z e-mailu: „Pro nedostatek vakcín rušíme mobilní týmy“. Au. Tak jsem alespoň poslala e-mail koordinátorce, že kdyby jim někdy někdo vypadnul a na poslední chvíli by hledali záskok, můžou volat, s velkou pravděpodobností budu k dispozici do půl hodiny. A víte co? On opravdu někdo vypadnul. V pondělí odpoledne jsem tak byla zapsána na úterý brzy ráno. Moje první směna!

Na brněnské výstaviště jsem dorazila s předstihem, abych se připravila a všechno včas zopakovala. Paní Iva z fakultní lékárny už to měla v oku a tak mi bleskově vysvětlila co a jak a já se do toho vrhla. Šlo to rychle, vlastně rychleji, než jsem předjímala, a tak jsme ke konci musely zpomalit, aby něco zbylo i na pár, který přišel na odpolední směnu po nás. Spolu se mnou se na směnu přihlásila kolegyně z fakulty, která učila dokonce i mě, a tak se dostalo i na milou rozpravu. Z výstaviště se stalo místo, kde se setkávají studenti, vyučující z fakulty i absolventi. Kdo by to byl tušil, že jeden virus dovede spojit farmaceutickou komunitu.

Na další směnu jsem se dostala až v polovině března. Celkem mi bylo zrušeno asi 6 směn. A všechny z téhož důvodu – nedostatek vakcín. Nad tím mi stále zůstává rozum stát. V televizi hlásí: „Vakcíny máme!“, z očkovacího centra zase chodí e-maily: „­Vakcíny nejsou.“ Tak by mě zajímalo, kam se všechny poděly. Tentokrát si výjimečně myslím, že díry v D1 za to nemohou. A to jsem zapomněla zmínit, že brněnské výstaviště patří mezi nejvýkonnější očkovací centra v zemi, takže stěžovat si na to, že „v Brně je málo vakcín“ je vlastně spíš směšné. Z celé té situace jsem dost smutná a zklamaná. Mám pocit, že se v naší kotlině všechno řeší tak nějak na poslední chvíli a jsme v neustálém překvapení. Koho by před podzimem napadlo, že budeme potřebovat možnost sami udávat kontakty v případě pozitivního testu? A kdo to mohl tušit, že jednou tu vakcínu opravdu někdo připraví a my budeme očkovat? A proč pořád slýchám, že pandemie je naprosto nepředvídatelná, když k ní paralelně existují matematické modely, které sedí takřka přesně? Příliš mnoho otázek!

Na další směnu už se nedostanu – právě jsem na cestě na stáž v laboratoři ve Švédsku, abych mohla doktorát dokončit. A tak mi nezbývá než doufat, že všechny sliby, že od dubna už se „ale fakt!“ bude očkovat ve velkém, jsou pravdivé. Těší mě ­vědomí, že se k celé situaci čeští lékárníci postavili čelem, pustili se do výzvy s vervou a kdo ví, třeba to všechno povede k dalším diskuzím o očkování v lékárnách. A tím myslím ke konstruktivním diskuzím o úskalích i příležitostech, o správném zázemí i přípravě farmaceutů. A taky – kéž se v létě vrátím do proočkované země…

Mgr. Adéla Lamaczová,

Faf Masarykovy univerzity