Mrzí mě, že politici lékárenství degradují

Třebovice, kde žijí necelé dva tisíce občanů, jsou jedním z městských obvodů statutárního města Ostravy. Jsou tady tři lékárny, jedna z nich je řetězcová, druhá v objektu, ve kterém pracuje k desítce odborných lékařů. Třetí a nejmenší – Lékárnu V Mešníku – provozuje Mgr. Alena Škurková (85), sympatická dáma, která má za sebou šedesát let lékárnické praxe a stále stojí denně za tárou!

Stát se lékárnicí bylo vaše vlastní rozhodnutí?

Řekla bych, že tak napůl. Pocházím z Holešova, v naší rodině nikdo lékárníkem nebyl, můj bratr a já jsme byli v rodině první, kteří vystudovali vysokou školu. Nejdříve jsem se hlásila na přírodovědeckou fakultu, zajímala mě chemie. Tam jsem se pro velký počet uchazečů nedostala, ale kromě jiného mi pak bylo nabídnuto, abych studovala farmacii, a pro tu jsem se nakonec rozhodla, přestože původně jsem přemýšlela nad lesnickou fakultou. To ale doma nevzbudilo nadšení, maminka tvrdila, že v hájence bych se sama bála, kdežto lékárny jsou všude a je to hezká práce.

Měli rodiče pravdu?

Moje profesní začátky v Ostravě byly pěkné, nastoupila jsem v roce 1959 do úplně malé lékárny v Hrabůvce, ale po roce jsem odešla do lékárny se stálou službou ve Vítkovicích, protože z Havířova, kde jsme s manželem dostali první byt, bylo těžké dojíždět do Hrabůvky. Ve vítkovické lékárně jsme se všichni se všemi střídali v ranních, odpoledních a nočních službách, byli jsme mladí a těšili se z dobrého kolektivu. Odtamtud jsem ale také odešla už po roce, protože pro mě bylo těžké se domluvit se šéfem i na takové jednoduché záležitosti, že jsem si kvůli velikonoční návštěvě rodiny chtěla s ochotnými kolegyněmi vyměnit službu.

Bez práce jsem samozřejmě nezůstala, dostala jsem nabídku jít do lékárny se stálou službou v Porubě, kde jsem byla deset let. V té době jsem ale řešila i soukromé problémy. Nedařilo se nám založit rodinu, chodila jsem po doktorech a myslela si, že mi prospěje, když budu pracovat jen na ranní směně. Nakonec jsme s manželem rodinnou situaci vyřešili tak, že jsme si v roce 1969 osvojili dvouměsíčního chlapečka. Po roce jsem se do lékárny vrátila, protože mi vedoucí dal možnost pracovat na zkrácený úvazek. Ale v té době, v roce 1972, už se měla otevřít nová lékárna v Krajském ústavu národního zdraví, kde mi krajský lékárník RNDr. PhMr. Vladimír Jeřábek nabídl místo.

Po deseti letech, kdy už byla dokončena také výstavba dalších oddělení krajské nemocnice, zahájila provoz i nová velká lékárna, kde jsem pracovala pod vedením RNDr. PhMr. Jiřího Etzlera. V roce 1986 jsem po náhlém odchodu RNDr. Luboše Voženílka z lékárenského oddělení KÚNZ dostala na starost zásobování Severomoravského kraje zahraničními léky.

Po sametové revoluci však už nebylo třeba dovozové léky plánovat, a proto jsem se vrátila pak už do fakultní lékárny v ­Ostravě-Porubě, kde jsem pracovala v oddělení ­zásobování lůžkové části nemocnice. Po třech letech v obci Třebovice dokončili přestavbu zdravotního střediska a starosta mi nabídl prostor pro zřízení lékárny.

A to už by k profesnímu životopisu stačilo, že?

V čem hlavně se to lékárnické řemeslo za minulého režimu lišilo od nynějšího?

Bylo jiné téměř ve všem. Kdo to zažil, tomu nic vykládat nemusím, mladé kolegy už naše historické zkušenosti zajímat nebudou, ale jsem si naprosto jistá, že mezilidské vztahy byly lepší, upřímnější, kolegové byli k sobě slušnější, chápavější a ochotní vzájemně si pomáhat. Nejsem idealistka, ale pro nás peníze nebyly, jak říkal bývalý prezident Klaus, vždycky až na prvním místě. Velmi dobře si ale uvědomuji, že teď je jiná doba, tvrdší, nemilosrdnější, a že mladí kolegové by zase neměnili s námi.

Pracovala jste v lékárnách zcela odlišných, ve fakultní ne­moc­nici nebo v té nynější, kde je vaší jedinou spolupracovnicí farmaceutická asistentka. Jsou v nich odlišní i pacienti?

Tam, kde vás znají, si více váží vaší práce. V malé lékárně není takový stres, lidi před vámi nemají ostych jako ve velké lékárně, kde jim za zády stojí další pacienti bez ohledu na vyznače­nou diskrétní zónu. U nás máme stálé pacienty, přicházejí z ­nejbližšího okolí. Na Vánoce jim jako poděkování dáváme drobné dárečky, například čaje, oni nám občas nosí i květiny, víme, že nás mají rádi. Farmaceutická asistentka Drahomíra Hyvnarová a já si toho vážíme. Drahuška se mnou pracovala tři roky už ve fakultní nemocnici, a když jsem se rozhodla v listopadu 1994 otevřít si vlastní lékárnu, nabídla se, že půjde pracovat se mnou. Vydržely jsme spolu tak dlouho, protože je naprosto spolehlivá, pohodová a naši pacienti k ní mají hezký vztah.

My vždycky víme, co se v obci děje, protože nám to lidi řeknou. Za šestadvacet let, co tu stojíme za tárou, mrňousi vyrostli a hodně starých a nemocných zemřelo. Na druhé straně mi občas něco nedojde, takže jednomu věrnému klientovi pořád říkám Jeníčku, a on už je to pár let lékař z fakultní nemocnice, který proti tomu oslovení ani neprotestuje.

Vaše lékárna sídlí v netypickém objektu, který na první pohled zdravotnické zařízení nepřipomíná. Jakou má historii?

Je to sto let stará budova, ale účelně zrekonstruovaná. Původně zde byla škola, mezi našimi pacienty jsou ještě tehdejší žáci, kteří si dodnes pamatují, kde byla jejich třída a ve které lavici seděli. Než se z ní stalo zdravotní středisko, byla to po určitý čas obecní budova využívaná pro různé účely. Například tu byla uskladněna rozměrná socha Lenina, která původně stála na frekventovaném místě v Ostravě-Porubě, a té ulici se dodnes říká leninka.

Zdravotní středisko je zde od roku 1994, tehdy, jak už jsem řekla, jsme lékárnu otevírali i my.

Co vás přesvědčilo, abyste ve věku, kdy většina lidi myslí na zasloužený odpočinek, šla do privátu? Měla jste aspoň trochu představu, co vás bude čekat?

Přesvědčil mě manžel. Sliboval, že mi bude pomáhat, ­protože by byla škoda, abych se svými zkušenostmi zůstala doma. Opravdu mi pomáhal, jak to šlo. On ale také musel po velké reorganizaci na dosavadním pracovišti změnit svůj život. Začal s bývalými ­ko­legy vyrábět plastová okna, a protože neměli do začátku dostatek peněz, museli jsme dát do frcu naši rekreační chalupu. Firma s okny začala být úspěšná, už jsem manželovi ­ne­­musela finančně pomáhat, tak jsem si myslela, že v lékárně budu maximálně dva roky, a pak půjdu do důchodu. Jenže práce ve vlastním se mi zalíbila, jistě i proto, že ještě nebyla taková kon­­kurence. Lékárnu jsme si upravili, dokoupili například drahé lé­kárenské váhy a další nákladné zařízení, ale banka nám tenkrát nechtěla půjčit ani sto tisíc, tak mě pro změnu financoval manžel.

Jak se vyrovnáváte s konkurencí dalších dvou lékáren v obci? Je to k žití?

K žití to je, ale ne jednoduchému. Mám samozřejmě důchod, který je valorizován, tudíž na příjmu z lékárny nejsem úplně závislá. Manžel už bohužel zemřel, syn je dospělý, nemám se doma o koho starat, tak pracuji. Dělám to pro sebe i pro ­pacienty.

Moc si ale vážím toho, že i konkurenti se k sobě mohou ­chovat kolegiálně, a dokonce přátelsky. S provozovatelem Lékárny U Vítka, to je ta, která spolupracuje s několika odbornými lékaři v jednom objektu, PharmDr. Vítem Sommerem, se dobře znám, a když jsem se před ním zmínila, že uvažuji o ukončení své ­činnosti, řekl, že bychom mu v sousedství chyběli.

Má pro vás samotnou, paní magistro, každodenní práce za tárou ještě nějaké kouzlo?

Pro lidi, kteří o naší profesi nemají moc představu, je to činnost jednotvárná, my ale víme, že je sice únavná, ale zároveň občas překvapivá. Že jsou pacienti zdvořilí i konfliktní, lidi s velkou důvěrou v lékárníka i zcela odlišní, kteří nevěří nikomu a ničemu, snad jenom svému lékaři, a ještě záleží na tom, jestli se dobře vyspali.

Když se ale ptáte na nějaké kouzlo, pokud vůbec zbylo, trochu nám to „kazí“ nový program Farmis, který v naší lékárně ještě tak docela nezvládáme, ale pereme se s tím a doufáme, že nás to odborníci doučí.

V každém případě lékárník jednotvárnou práci nemá, pestrou ji dělá každý pacient, navíc v našem oboru, který se rychle vyvíjí, se stále děje něco nového. Jenže to pokaždé není k lepšímu. ­Říkám si, že kdyby se pracovalo stejným tempem jako kdysi, stála bych za tárou třeba do sta let.

Česká lékárnická komora završí 28. září letošního roku třicet let své existence. V čem vám pomáhala a co jste od ní očekávala, ale nedočkala se toho?

Jsem ráda, že v našem časopise začal seriál 30 let České lékárnické komory, protože mnohé z toho, co se za to období událo, už jsme pozapomínali. Ráda jsem si přečetla rozsáhlé ohlédnutí doktora Jana Horáčka, který to měl jako první komorový prezident nejtěžší, protože vstupoval stejně jako my všichni do neprobádaných vod. Nikdo z nás netušil, jak rychle a jakým směrem se bude lékárenství ubírat. Častokrát jsme se nestačili divit, co všechno je možné, co všechno náš obor unese.

Líbí se mi ale také názory mladší generace, teď mám konkrétně na mysli magistra Michala Hojného, který se v seriálu o výročí Komory na určité záležitosti dívá jinak než kolega Jan Horáček. Je to pohled dvou generací, což není nikdy ku škodě věci.

Uvědomuji si stále, že jednání našich komorových zástupců na ministerstvu, úřadech a jinde nebylo jednoduché, ministři zdravotnictví se střídali tak rychle, že jejich eventuální slíbená pomoc lékárníkům byla zase jen ztraceným časem.

Často jsem se ale zamýšlela nad tím, proč se tříštily síly, když vedle Komory vzniklo Grémium majitelů lékáren. Pokud jde o můj osobní vztah ke Komoře, velmi si vážím zejména komorového právníka Mgr. MUDr. Jaroslava Maršíka. To je vzácný ­člověk, na kterého se lékárníci opravdu mohou spolehnout. A obdivuhodný je se svými znalostmi doktor Stanislav ­Havlíček, jeho články v našem časopise velmi ráda čtu.

Závidíte, kromě věku, něco mladším a mladým kolegům, kteří jsou na začátku profesní kariéry?

Nezávidím jim vůbec nic, dříve bylo všechno nějak jednodušší, a to si dobu za bývalého režimu neidealizuji. Trochu je mi líto kolegů, kteří pracují v řetězcích třeba proto, že nemají jinou možnost. Jim to možná tak nepřijde, ale ve skutečnosti nepoznají svobodný výkon povolání, nebudou mít šanci zjistit, že jsme v první řadě zdravotníci, a ne obchodníci, i když v tom se mnou zřejmě nebudou souhlasit.

Má být český lékárník na co hrdý?

V každém případě ano, nechápu, proč některým z nás chybí sebevědomí. Měli bychom naopak co nejčastěji dávat o našem oboru vědět i ve sdělovacích prostředcích. Vystudovali jsme náročnou vysokou školu, celý život se musíme vzdělávat. Mějme stále na zřeteli, že lidi nás mají rádi, což se teď v době covidové ukázalo víc než kdy jindy. Kolegové ve velkých ­lékárnách, kterými denně projdou desítky pacientů, to tak nepociťují, protože nemají čas nad tím přemýšlet, ale my v malých ­lékárnách víme, že naše povolání je krásné a vážené, a to nám dost lidí dává vědět.

Pokud byste měla možnost, co byste řekla současnému nebo kterémukoliv příštímu ministru zdravotnictví?

Mrzí mě, že naši politici lékárenství tak degradují, je to tím, že o něm obecně moc nevědí, většinou nemají vůbec ponětí, jak jsme pro lidi prospěšní. Že naše práce není jen dát pacientovi lék do ruky, ale promluvit s ním, a to nejen proto, že v ordinaci bývá dost vystresovaný, proto si vůbec nepamatuje, co mu lékař řekl. Obávám se, že situace bude časem horší, pokud by prošel návrh, že by se léky na recept mohly posílat přes internet nebo se k pacientům dostávaly jinou cestou než přes lékárny. S tím se nemohu smířit. V tomto směru je pro mě bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch velkým zklamáním.

Po šedesáti letech praxe přemýšlíte o odchodu do důchodu. Stojí za tím vámi zmiňovaná určitá deziluze z vývoje lékárenství, věk, únava nebo všechno dohromady?

Je za tím věk a taky únava, osmdesát pět let už člověk na sobě cítí. V malé lékárně to ještě jde, protože u nás fronty nestojí, ovšem kdyby mi bylo o padesát let méně, bylo by to veselejší. Neodejdu ale dříve, než si moje milá spolupracovnice Drahuška Hyvnarová najde nové místo. Se svými schopnostmi určitě problém mít nebude.

V každém případě budete mít čas na své zájmy.

Příbuzných už mi moc nezbylo, nejlepší přátelé žijí mimo ­Ostravu, takže s žádným bohatým společenským děním nepočítám. Ale ráda čtu a na horách mám chalupu, kolem které je pořád co dělat, věřím, že se tam zase brzo dostanu.

Koho z bývalých kolegů ráda potkáváte a na koho vzpomínáte?

Potkáváme se s kolegy z vítkovické lékárny, před covidem jsme se vídávali každého půl roku, a to díky jedné z nás, jednadevadesátileté PhMr. Andělce Červinkové, která to všechno organizuje. Těší mě pokaždé také setkání s kolegyní z našeho studijního ročníku, zůstaly jsme kamarádkami jako zamlada.

Vážila jsem si RNDr. PhMr. Vladimíra Jeřábka, vzácného a laska­vého člověka, odborníka a především nezapomenutelného kolegy. Občas si připomínám jeho slova, která napsal nedlouho před svou smrtí do Časopisu českých lékárníků: Možná jsem ­nepochopil dobu a změny, které přinesla. Jen si stále myslím, že se vzděláním a zdravím by se nemělo obchodovat. Jsou to priority.

Jaroslava HOŘANSKÁ