Lékárníci v kuchyních

Na obálce tohoto čísla časopisu mohla být hospodyňka s krásně upečenou bábovkou. Nakonec tam není, ale pro začátek dnešního dílu lékárnických vynálezů je potřeba.

Ne, bábovka není vynález lékárníků, ale prášek do pečiva ano. A když se řekne prášek do pečiva a lékárník, většině alespoň trochu informovaných naskočí Dr. Oetker. Správná asociace, ale ne úplně přesná. Inu marketing dělá hodně, o tom už jsme se přesvědčili v minulém díle u pana Edisona. Stejně jako Edison, také Augustus Oetker (na snímku) byl výborným marketérem a svoje produkty (ve formě kuchařských receptů) propagoval na jejich obalech i v tiskovinách. Reklamu formou papírových sešitků k propagaci vlastního zboží používal ale už „před práškem na pečení“. Prvním sešitkem byl „Almanach pro nemocné“, v němž byly rady pro užívání celé řady léků, nejenom těch jím vyráběných.

Augustus Oetker byl lékárníkem. Jako syn pekaře měl ale hodně blízko právě k pečení. V roce 1891 si ve své nově zakoupené lékárně ve městě Biefeld zřídil laboratoř, ve které v roce 1893 vylepšil původní recepturu kypřicí mouky. O deset let později si nechal patentovat trvanlivý kypřicí prášek na pečení bez chuti a zápachu. Propagační sešitky od té doby začaly ­obsahovat i recepty na pečení s kypřicím práškem.

Nejlepším marketingovým tahem A. Oetkera ale byl nápad prodávat nejenom kypřicí prášek, ale i jiná dochucovadla, jako na­příklad vanilkový cukr, nebo později pudinkový prášek ve spo­třebitelském balení velikosti pro čtyřčlennou rodinu. A jím zalo­že­ná firma to dělá dodnes. Znáte to přeci: „Kvalita je ­nejlepší re­cept!“

Oetker ale nebyl první. Před kypřicím práškem se k pečení ­používala „kypřicí mouka“, kterou vymyslel Justus von Liebig; mimochodem taky nejdříve lékárník, později profesor chemie na třech univerzitách. Liebigův chladič si mnozí pamatujete z ­praktik. Byl to významný muž, který se v seriálu vynálezů ještě určitě objeví. Je totiž nejenom zakladatel moderní organické analýzy, ale má na svém kontě i jiné objevy, které změnily svět.

Liebigova kypřicí mouka ale byl nápad, který vylepšili jiní. V původním složení obsahovala jedlou sodu a vínan draselný, nemohla být dlouho skladována a výsledek pečení byl pokaždé jiný.

Recepturu už čtyřicet let před Oetkerem vylepšil americký agrochemik (a zároveň také Liebigův žák) a profesor Harvardovy university Eben Norton Horsford, když vínan draselný nahradil fosforečnanem vápenatým. Aby zajistil potřebnou stabilitu a odolnost proti vlhkosti, později ještě ke směsi přidal kukuřičný škrob a dal vzniknout prášku do pečiva, který se v prakticky nezměněné podobě prodává dodnes. Horsfordův kypřicí prášek byl v roce 2006 dokonce vyhlášen americkou národní historickou chemickou památkou.

Ani Horsford ale nebyl první, už v roce 1843 používal stejné složení kypřicího prášku do pečiva birminghamský ­lékárník Alfred Bird (na snímku). Jeho badatelské zázemí v lékárenské laboratoři a domácí kuchyni se s universitním laboratorním vybavením profesorů Horsforda a Liebiga sice nedá srovnávat, ale je zřejmé, že došel ke stejným výsledkům a recepturám. K obje­vování jej přitom motivovala láska k manželce Elisabeth, pro kterou chtěl vyrobit (nebo nechat vyrobit) chléb bez kvasnic, na které byla alergická. Kypřicí prášek do pečiva se tak stal druhým významným produktem.

Prvním významným Birdovým ­objevem byl bezvaječný pudink objevený už v roce 1837. Také jej vymýšlel kvůli alergii svojí manželky, tentokrát na vajíčka. Bezvaječný pudink se u Birdů původně připravoval jen pro ­Elisabeth, ale jednou jej servíro­vali u večeře i hostům a jejich kladné přijetí ­pudinku přivedlo Birda na myšlenku založení ­potravinářské obchodní společnosti, původně se jmenovala „Alfred Bird and Sons Ltd“. Bird´s Custard se jako synonymum pro pudink prodává dodnes v téměř nezměněné podobě.

Pudinkovým králem se Bird ale nestal. To se povedlo až o sto let později vnukovi Augusta Oetkera. Když totiž krátce po ­druhé světové válce začal výrobu továrny pomalu orientovat na výro­bu pudingu, vysloužil si Rudolf Augustus Oetker přezdívku ­Pudinkový král. Dnes firma založená jeho dědečkem lékárníkem prodává kromě prášku do pečiva a pudinku celou škálu potravinových polotovarů; už v roce 1970 byla v jejím portfoliu produktů také mražená pizza.

Lékárníci měnili svět. A i u pánů Liebiga, Horsforda, Oetkera a Birda platí, že jejich záběr byl mnohem širší a nezůstalo u ­jednotlivých vynálezů z jednoho oboru.

K Justusu von Liebigovi a Ebenu Norton Horsfordovi se pravděpodobně ještě vrátím v některém z dalších dílů. Druhý jmenovaný totiž vedle úspěchů v chemii, zejména ­zemědělské, velmi podporoval universitní vzdělání pro ženy, zasloužil se o vybudo­vá­ní veřejné knihovny Shelter Island v New Yorku (první její pre­zidentkou se stala jeho dcera Cornelia) a taky prokázal ­přítomnost Vikingů na území Severní Ameriky, konkrétně v Massachusetts.

Nesporný talent pro marketing a reklamu Augusta Oetkera jsem už zmiňoval a také jeho laboratorní zdatnost, protože pro jeho práci mu stačila „jen“ laboratoř v lékárně bez universitního ­zázemí. Stejně jako Alfredu Birdovi.

Bird zemřel v roce 1878 ve Worcesteru (i sem se v některém příštím pokračování seriálu vrátím) a na náhrobní desce nemá o pudinku a prášku do pečiva ani slovo. Zato je zmiňován jeho zájem o zkoumání zákonů zvuku a dalších fyzikálních a meteo­rologických jevů. V roce 1859 sestrojil vodní barometr a také popsal experimentální postup pro důkaz toho, že vítr fouká v kruhu.

Zajímavé, že? Možná tyhle „vedlejší“ vynálezy nevydají na sa­mostatnou kapitolu, ale jako téma k odpolední kávě vystačit mohou. Dejte si k ní bábovku, bez lékárníků a jejich invence mohla dnes vypadat úplně jinak; a vanilkový nebo banánový bezvaječný pudink taky.

Nebo čokoládový?

A co takhle samotná čokoláda? Kdo je spíš než na bábovku nebo pudink na čokoládové chutě, toho by mohla zajímat vynalézavost lékárníků v téhle oblasti. Typické belgické pralinky by totiž bez lékárníka taky nebyly tím, čím jsou. A i když jsou belgické, lékárník objevitel byl původem ze Švýcarska.

Krátce potom, když si švýcarský lékárník Jean Neuhaus v roce 1857 otevřel lékárnu v Královnině galerii (Galerie de la Reine) v blízkosti bruselského náměstí Grand Place, upoutal na sebe pozornost tím, že balil léky do čokolády. Různé tablety a pilulky nevalné chuti obaloval do čokolády, aby zatraktivnil jejich chuť a usnadnil jejich polykání dětem i dospělým. Moc se to neujalo. Kdo by chtěl jen tak spolknout takovou dobrotu jako je čokoláda? A když po ní přišla znovu divná a nedobrá chuť léků, celý zážitek to zkazilo. Ale Neuhasovi to nevadilo, svým počinem vyprovokoval veliký zájem o čokoládu jako takovou. Stačilo vyměnit náplň a pralinka byla na světě. Původní pralinka je mnohem starší. Byla to mandle obalená v karamelizovaném cukru a jmenovala se praslinka, pralinka přišla až později a pro tu belgickou cukr nahradila čokoláda a mandli vlastně cokoliv.

Tento nápad ale naplno rozvinul až Neuhausův vnuk (na snímku) Jean II (všímáte si analogie s Augustem ­Oetkerem?). Trvalo dlouhých 55 let, než se v roce 1912 z lékárenské cukrovinky stalo téměř umění a objevila se belgická pralinka, jakou ji známe dnes. A nezůstalo jenom u toho. Louise Agostini, manželka mladého Jeana si totiž všimla, že křehké pralinky jsou v papírovém kornoutu, do kterého se balily, často rozdrceny a práce na nich a jejich kráse je tím ztracena. Přesvědčila manžela a zrodilo se dárkové balení čokolády – bonboniéra. Papírová krabička s přihrádkami, ve kterých sedí jednotlivé čokoládové pralinky jako skvosty a klenoty nedozírné ­hodnoty, se ­uchytila stejně rychle jako pralinky pojmenované po jedno­tlivých ­členech královské rodiny.

Prášek do pečiva, pudink, čokoládová pralinka – lékárníci měnili svět a bez nich by nebyl život tak sladký. A taky bez jejich manželek, i dnes pro ně snad dělají první poslední. Nebo se alespoň snaží. Je to potřeba, bez nich by nebylo synů nebo dcer a pak vnuků, kteří dokázali a třeba zase dokážou nápady lékárníků (a dnes už i lékárnic) posunout o jednu nebo dvě úrovně výš.

Už teď ale víme, že máme být na co hrdí.

Stanislav Havlíček