Editorial

Připomíná mi to zoufalé boje na východní frontě, kdy vojáků bylo dost, ale zbraní málo. Nebozí pěšáci byli tak hnáni do útoku s holýma rukama, s tím, že zbraně si mají posbírat od těch, co padli před nimi. Lékárníci a jejich boj o roušky, respirátory, gely. Taky jejich boj o místo v první linii. O to, aby si jich velitelé všimli, aby uznali, že i oni pobíhají po bojišti a snaží se přežít a pomoci. Haló, jsme tu! První na ráně! Nebo snad většina lidí, když „na ně něco leze“ nekoukne nejdřív do své domácí lékárničky a když tam nenajde nic úlevného, nezamíří do své lékárny, a pak teprve, možná, podle situace k lékaři?!

Lékárníci patří do první linie bez jakýchkoliv debat. A jak tak pobíhají nešťastně po bojišti, začíná se v pohledu na ně přece jen cosi měnit. Ne hned a ne u všech, ale změna je patrná. Občas si na ně vzpomene premiér i ministr. Koneckonců ­žádnou pandemii (ani paniku) nelze bez farmaceutů ­zvládnout, což snad začíná být srozumitelné i na zdravotnickém generálním štábu. Velkou zásluhu na tom má i vedení Komory. Jak sleduji cvrkot na Rozárce, dělá opravdu maximum, každou hodinu, každou minutu, víkend nevíkend.

Možná to zní nešetrně, ale dobře zvládnutá krize by mohla lékárnickému stavu pomoci. Možná by si víc lidí mohlo uvědomit, že bitvy nevyhrávají jen Koněvové, ale i nenápadní hrdinové typu Malvíny Friedmannové-Fantové. Taky by mohlo být po bitvě zřejmější, že zásadní nejsou všechny ty hračky jako eRecept, FMD, distanční výdej atd., ale konkrétní lidé, kteří jsou ochotni a schopni se plazit po bojišti. A ty by si měl správný vojevůdce hýčkat.

A do příští bitvy je neposílat nevybavené a bezbranné.

Zdeněk POKORNÝ