Ze života právníka v Komoře – díl dvacátý, předvánoční

Nezvykle brzy mne tentokrát začal pan šéfredaktor uhánět o další díl právně životního cyklu. Prosincové číslo má prý dřívější uzávěrku. Asi abyste se jím potěšili ještě před Vánoci a mohli si o svátcích důkladněji promyslet, co jste se dočetli.

Mgr. MUDr. Jaroslav MARŠÍK

Zvykl jsem si kvůli kontinuitě před psaním nového dílu připomenout si díl předchozí. Nevím proč, ale tentokrát mne napadlo otevřít i téměř rok starý díl o prosinci 2019, jestli i v něm nebude něco zajímavého, na co lze navázat. Posuďte sami. Psal jsem o legislativním chaosu, o úhradách zdravotnických prostředků, o nové předepisovací vyhlášce, o digitalizaci, o konopí a o dalších věcech. A zakončil jsem prorockými slovy: „Vše nasvědčuje tomu, že rok 2020 nebude nudný.“ To je příběh o někom, kdo se trefil, a přitom mluvil z cesty. Věru jsme se nenudili. Jen to nebylo proto, co bych předpověděl. Rok jako tento se snad už nebude opakovat. Budu-li se držet jen svého kopyta – spleť mimořádných a krizových opatření Ministerstva zdravotnictví a Vlády, prokládaná občasnými zrušovacími rozsudky Městského soudu v Praze, není nic, v čem bychom si přáli žít i nadále. Ale kdo ví. Opatření se na sklonku listopadu rozvolňují. S tím už máme zkušenost. Stejně jako s opětovným zavlněním epidemie. Budou se opatření opět zpřísňovat? Těžko předpovídat.

Hodně prý bude záležet na očkování. Vakcíny se v milionových nákladech pomalu blíží i k hranicím České republiky. Připravuje se zákon o očkování, podle něhož by mělo být očkování vakcínami nakoupenými státem zadarmo, distribuci a aplikaci zaplatí zdravotní pojišťovny. Řeší se logistika, která podle všeho bude silně podchlazená, takže začíná být poptávka po mrazácích a suchém ledu. Přemýšlí se o tom, kde se bude očkovat a jak obyvatele přimět, aby se vakcín nebáli. Neví se, jestli o ně bude rvačka, nebo jestli se budou likvidovat jako Tamiflu. Nejlépe se zřejmě ujmou marketingové přesvědčovací nástroje typu „Nech se očkovat, nebudeš muset nosit roušku a můžeš letadlem na dovolenou.“ Promořování, umírání a zatěžování jednotek intenzivní péče evidentně nebude přípustnou a připuštěnou cestou, jak se probudit do časů, v nichž se vláda práva řídí zákony místo opatřeními. Bez vakcín to tedy asi nepůjde. Nebo alespoň ne tak rychle.

Zatím jsme svědky toho, jak se kromě očkování blíží i volby do Sněmovny, a s tím rostou i otazníky, co všechno ještě stihnou poslanci schválit. Letošní covidové ochrnutí prozrazuje cosi zajímavého o státě českém. Totiž, že ten klid má něco do sebe. Na jednu stranu bychom si samozřejmě přáli, kdyby se mnohé věci v právních předpisech změnily. Na stranu druhou, ten klid způsobený tím, že naposledy jsme mohutně oslavili Den dětí s jeho lékovým záznamem, eRecepty na občanku a rošádami s počty položek, je k nezaplacení. Všichni si postupně zvykají na to, jak věci běží. Co jim dříve vadilo, jim vadí méně. A hlavně dobře víme, že z každé dávky novinek vypadne vždy jen hrstka změn k lepšímu. Jenže bohužel také víme, že nynější klid byl a je tvrdě zaplacen neklidem na poli koronavirovém, a hned jak se kapacity vázané krizí uvolní aplikací milionů dávek vakcíny, roztočí se bláznivá kola legislativních změn opět do obvyklých otáček.

Co se ale dělo v listopadu? Spíše, co se nedělo, by měla znít otázka. Neděl se XXX. sjezd delegátů. A to je myšlenka natolik neobvyklá, že jsem jí sám dosud nepřivykl. Už se potvrzuje, co jsem zmínil před měsícem – připravujeme ještě další změny stavovských předpisů. A v příštím roce budou zřejmě sjezdy dva. Měli jsme a už nemáme náměstka ministra zdravotnictví. Třetí podzimní ministr si komorového exprezidenta PharmDr. Chudobu jmenovaného druhým podzimním ministrem nenechal. Ani nedokážeme domyslet, jak velká je to škoda, protože přibližování lékárnických a lékárenských problémů začíná opět od úplného začátku. Pokračujeme v jednáních se zhotovitelem nové členské evidence a na konci listopadu už jen čekáme na jeho konečné slovo na naše návrhy reagující již na téměř rok trvající prodlení s dokončením díla. Pokusili jsme se i ve vnějším připomínkovém řízení prosadit výkon vyhodnocení lékového záznamu do seznamu výkonů. Byli jsme odmítnuti, ale se slovy, že se o zařazení výkonu bude dále jednat. Domluvila se a spustila skautská pomoc lékárnám, která se tak sice jmenuje, ale jde spíše o pomoc pacientům. A zdá se mi, že se při tom málo pamatuje na to, že využití této pomoci je až na posledním místě za výdejem pacientovi nebo jemu blízké osobě, kterou může pro své léky poslat. Na skauty by se měl obracet, až když je opuštěný natolik, že mu nic jiného nezbývá. Listopad byl výjimečný nadprůměrným počtem otázek z právní poradny. Asi nejvíc mne zaujal dotaz na to, zda lze v lékárně zřídit výdejní místo Zásilkovny. Mám na to celkem příkrý názor, ale místo něj jen pokládám jednu otázku k zamyšlení: Snaží se lékárníci neustále přesvědčovat veřejnost o tom, že lékárna není obchod a lékárník prodavač?

Vážené a milé lékárnice, vážení a milí lékárníci, v průměru je zažijeme každý asi tak sedmdesátkrát za život a vždy mezi nimi uběhne času tak akorát, aby toto nebylo klišé: „Veselé Vánoce a šťastný nový rok!“.