Bez jednotných doplatků není jednota mezi lékárníky možná

Náš cyklus medailonků členů představenstva České lékárnické komory tímto číslem končí. Představíme vám poslední dva lékárníky, kteří byli na loňském listopadovém sjezdu zvoleni do vedení Komory. A oba už mají s touto prací své zkušenosti.

Někdo by to třeba skrýval, ale PharmDr. Jindřich Šmíd se téměř chlubí: „Jsem nejstarším členem představenstva a v Komoře aktivní už od roku 1993!“ Varnsdorfský lékárník absolvoval královéhradeckou farmaceutickou fakultu v roce 1986. Ve zmiňovaném roce 1993 se stal majitelem lékárny, do které hned po studiích nastoupil jako lékárník asistent. „Od samého začátku jsem se snažil účastnit komorových sjezdů, protože tam se nejvíce rozhoduje. Usiloval jsem po celou dobu o to, aby lékárny a lékárníci měli stejné podmínky pro svoji práci, ať už se nacházejí někde v lese v severních Čechách nebo sto metrů od Václavského náměstí. Všude jsou totiž pacienti, kteří platí zdravotní pojištění a mají nárok na stejnou péči.“

Stejná péče pro všechny plátce pojištění je také podle doktora Šmída základní podmínkou pro zlepšení českého farmaceutického prostředí. A jde především o stejné doplatky na receptová léčiva. Varnsdorfský lékárník odmítá ministerské obavy, že sjednocení doplatků by finančně postihlo zejména příjmově slabší občany. „Nevidím nic sociálního na tom, když babička u nás v pohraničí musí doplácet 200 korun a milionář v Praze ve fakultní nemocnici na stejný lék nedoplácí vůbec nic.“

Jindřich Šmíd nechápe, proč by stejné doplatky nemohly být zavedeny. „Cigarety mají stejnou cenu v celé republice, noviny a časopisy rovněž, tak si nemyslím, že by něco podobného nemohlo být mezi léčivy, podotýkám mezi léčivy, které jsou hrazené z veřejného zdravotního pojištění.“

Další problém, který doktora Šmída trápí, je, že lékárny, aby ekonomicky přežily, musí nabízet i nepříliš farmaceutický sortiment. „Naše fakulty, aspoň za mě to tak bylo, se tomu moc nevěnovaly. My jsme byli vzděláváni jako odborníci na léčiva, ale ne na nějaké hřejivé polštářky nebo tisíc druhů hlív ústřičných. To by měl být skutečně jen doplněk a jen v omezené míře. Bohužel dneska lékárna z důvodů vlastního přežití vydá více těchto doplňků a různého doplňkového sortimentu než léčiv.“

Otázku, jestli by lékárníkům v prosazování lepších podmínek nepomohlo, kdyby byli jednotnější, zodpovídá varnsdorfský lékárník slovy: „Všichni jsme lékárníci, vystudovali jsme stejnou školu, vlastně umíme každý to samé, ale každý plaveme v jiném prostředí. Někdo plave v medu, takže se nemůže ani pohnout a někdo plave ve vzduchoprázdnu, takže nemá nějaké větší odpory k tomu, aby byl úspěšný.“

Důvod, proč tomu tak je, vidí ve vlastnictví lékáren. Řetězce mají podle něho úplně jiné podmínky a jinou vyjednávací pozici. „V revoluci jsme zvonili klíčemi a rozbíjeli jsme molochy KÚNZů a OÚNZů, dneska, když se na to podíváte, tak takový velký řetězec je jako OÚNZ. Má právní oddělení, ekonomické oddělení, vlastní dopravu atd. atd. Úplně jiná situace je u nemocničních lékáren, jsou to lékárny, kde je poskytována velká odborná péče, na kterou běžné lékárny nedosáhnou. Ale podmínky při výdeji léků jsou stejné, vydáváme stejná léčiva, ale to léčivo je jinak honorováno.“

Jindřich Šmíd pak popisuje situace, které zná z vlastní praxe. Pacienti, kteří jedou na vyšetření do Prahy nebo Liberce a stihnou si vyzvednout léčivo v tamní nemocnici, nic nedoplácí. Někdy ale odjedou domů dřív a léky si pak chtějí vyzvednout v lékárně v místě bydliště. „A protože my nemáme stejné dodací podmínky, musíme po nich chtít doplatek. V jejich očích nás to pak nespravedlivě staví do špatného světla a vypadáme jako zloději. Do té doby, dokud nebudou stejné doplatky, tak žádná jednota mezi lékárníky není možná,“ uzavírá doktor Šmíd.

Varnsdorfský lékárník je členem vedení Komory už druhé období. Doufá, že se někdy podaří neutěšený stav financování lékáren zvrátit. Má představu, že by bylo dáno, že lékárník vykonává odbornou práci, která je nějak definovaná, a má jednoznačné finanční ohodnocení. Jen marginální částí by měl být farmaceut placen z marže prodaného zboží. „Když přijdete do autoservisu, víte, že hodina automechanika stojí 800 korun. Když přijdete ke mně do lékárny, tak já nejsem schopen říct, kolik stojí hodina mé práce nebo mých zaměstnanců, protože to se odvíjí od toho, kolik budu mít receptů, a jak ty recepty budou drahé. Maržový systém je tady zakořeněný a je velmi složité ho prolomit. Tím vám ale odpovídám i na otázku, čemu se chci v představenstvu věnovat.“

Dalším problémem, se kterým se čeští veřejní lékárníci potýkají, je, že lékárna nemá dostatek některých léčiv, a to z důvodu, že pro dodavatelské firmy není menší lékárna zajímavým partnerem. Distributor je schopen mu lék třeba dodat, ale úplně za jiných podmínek, než ho dostávají nemocnice nebo řetězce. „Někdy mám pocit, že nás vlastně nikdo moc nechce, že lékárna je instituce, která zpomaluje a zdražuje cestu léčiva od výrobce k pacientovi. Navíc lékárník občas kazí dohody mezi lékaři a výrobci, když je odborně schopen doporučit pacientovi jinou alternativu, případně užívání předepsaného léku úplně vymluvit.“

V této souvislosti připomíná doktor Šmíd praxi, kdy u nás, na rozdíl od zahraničí, bylo dlouho běžné v reklamách na léčiva užívat formulaci „přečtěte si příbalový leták“, místo „poraďte se se svým lékařem nebo lékárníkem.“ „Samozřejmě výrobci nechtějí, aby jim do toho mluvil zkušený, univerzitně vzdělaný farmaceut.“

V debatě na téma „mediální obraz českých lékárníků“, přichází Jindřich Šmíd se zajímavými postřehy, kterých si asi ne každý všimne.

„Když někdo píše, že v lékárně se prodávají pilulky, tak to není pravda, možná v některé, ale rozhodně ne ve všech. Taky není správné, že jsme zařazeni do maloobchodu. Trápí mě i, že téměř každé obchodní, restaurační zařízení může klidně použít ve svém názvu slovo lékárna. Další věc, všichni jsme vystudovaní vysokoškoláci, ale v rozhovoru pak redaktor oslovuje lékárníka ,pane doktore'. On to může být doktor práv, medicíny, filozofi e, ale my jsme lékárníci a měli bychom to zdůrazňovat na každém kroku.“ Lékárníkovi Šmídovi také například vadí, když je v lékárně napsáno „volný prodej“ místo „výdej bez lékařského předpisu“. „Možná jsou to maličkosti a já jsem příliš útlocitný, ale myslím, že by nám to mohlo u pacientů trochu pomoct. Abychom se nedozvídali například, že někdo v lékárně je ,sestřička' nebo aby se pacienti neobraceli na magistra stylem: hele, pojď sem, podej mi tohleto...“

Pravidelně se taky ptám členů představenstva na jejich názor na tištěnou verzi časopisu. U Jindřicha Šmída musím ale nejdřív prozradit formu, jakou nám poslal své odpovědi. Namluvil je, což nebývá obvyklé. „Já na vás teď mluvím, protože nerad píšu, ale strašně rád čtu. Samozřejmě vůbec nechápu, že někoho může napadnout, že by měl lékárnický časopis zaniknout nebo byť jen jeho tištěná verze. Pokud by to tak bylo, bohužel by to zapadlo do mých chmurných vizí, kterých se bojím, že je prostě tendence náš obor úplně vymazat, udělat z nás hokynáře, kteří sice budou mít nějaké vzdělání, ale už to nebudou lékárníci, ale nějací, jak se dneska třeba říká uklízečce – kosmetička podlahových krytin.“

Skepse varnsdorfského lékárníka je možná zesílena i tím, že jeho lékárna je doslova pár metrů od hranic s Německem. Položil jsem mu proto provokativní otázku, jestli by radši neměl lékárnu v Německu.

„V Německu bych nechtěl mít jenom lékárnu, tam bych chtěl mít hromadu věcí, protože je tam spousta věcí jednodušších. V tamní lékárně by se mi asi dobře pracovalo, protože by se mi tam splnilo to, po čem tady roky volám. Byl bych v lékárně, kde by bylo dostatek léčiv a to pro všechny, kde všichni platí stejné poplatky a léčiva jsou v cenových relacích, kdy se lékárna dokáže uživit. Taky se tam všichni na sebe usmívají, doplňkový prodej sice taky mají, ale rozhodně ne v takové míře jako u nás.“

Abychom nekončili medailonek zkušeného člena představenstva, dlouholetého předsedy OSL, člena řady dalších odborných organizací, PharmDr. Jindřicha Šmída, tak pesimisticky, na závěr jeho malé vyznání, shrnutí, poselství, jak kdo chce.

„Náš obor je strašně krásný. Přál bych si, aby lidi chodili do lékáren, které budou plné léků, aby ty léky byly kvalitní a pokud možno cenově dostupné, aby byly všude za stejných podmínek pro pacienty, kteří si hradí všeobecné zdravotní pojištění. A rád bych, aby pacienti nechodili do lékáren pro slevu, ale pro to, co my lékárníci nejvíc umíme. To znamená, aby otevřeli dveře lékárny, protože jsme jim schopni pomoci v jejich zdravotních potížích.“