Mgr. Eva Stoklasová k interaktivní výstavě Jak šel čas lékárnou
Aby lidé věděli, co je za lékem

Magistra Eva Stoklasová pochází z Vysokého nad Jizerou a je lékárnicí vpravdě renesanční. Farmaceutické asistentky učí na stejné škole, kterou sama absolvovala. Sama sebe vzdělává zejména v alternativních disciplínách. Prvním impulsem možná bylo seznámení se s Vojtovou metodou, kterou pomáhala vlastnímu synovi. Intenzivně se věnuje homeopatii a v současné době pro dentální hygienistky píše doporučení homeopatických specialit pro použití právě v oblasti dentální hygieny.

Má celou řadu certifikátů z dalších alternativních oblastí, například Silvovy metody, terapie Su Jok nebo reflexní terapie.

Kromě toho se věnuje ochotnickému divadlu ve spolku s nejstarší divadelní tradicí u nás. A v neposlední řadě letos v květnu chystá ve Vysokém nad Jizerou muzejní expozici s lékárenskou tematikou. Původně totiž chtěla studovat muzejnictví. Nakonec absolvovala Farmaceutickou fakultu University Karlovy v Hradci Králové. Jenže za normalizace k přijetí na školu nestačil jenom dobrý prospěch, k promoci proto nevedla úplně přímá cesta.

Jak to bylo?

Na konci základní školy to vypadalo, že nebudu studovat vůbec. Nakonec se mi povedlo dostat na gymnázium, ale už tehdy jsme doma věděli, že muzejnictví a vlastně jakákoliv vysoká škola je jenom nedosažitelný cíl. Navíc jsem nastoupila do prvního ročníku v přírodovědně humanitním oboru, který se ale od druhého ročníku proměnil v technické zaměření. Po maturitě jsem se na farmacii do Hradce nedostala, takže jsem nastoupila jako „dělník“ do lékárny v Praze. Později jsem si už z lékárny podala přihlášku na nástavbu v oboru farmaceutický laborant. Vzali mě, ale pouze dálkově, denní studium se v tom roce neotevíralo.

A tady začíná dlouhá cesta k magisterskému titulu.

Nebylo to jednoduché, to je pravda. A musím zpětně moc poděkovat kolegům a kolegyním v mojí první lékárně, podporovali mě a pobízeli, ať jdu dál. Tenkrát mi dokonce ředitel školy před zkouškami řekl, že mně, jako dálkově studující, nepodepíše přihlášku na vysokou školu. A jenom díky doporučení vedoucího lékárny a celého kolektivu to nebylo třeba. Takže jsem se do Hradce nakonec dostala a vlastně jsem celé studium dál chodila do lékárny na „Kulaťáku“ (dnes Vítězné náměstí) v Praze. Tam jsem jako magistra nastoupila po promoci v roce 1987. Měli jsme nepřetržitý provoz a po atestaci v roce 1990 jsem jako „kvalitář“ pod sebou měla 32 lidí. Dohromady jsem tam jako laborantka a magistra pracovala 13 let.

Ta lékárna už tam ale není.

Není, dnes je místo ní hospoda. A víte, co je nejsmutnější den pro lékárníka? Není to ten poslední den, kdy zavíráte. Ten je vlastně docela hezký. Lidé, pacienti, které dlouhé roky znáte, vám říkají, že je to škoda, že zavíráte, přijdou se rozloučit. Ale ten další den, když už jste v lékárně sami a balíte kromě těch věcí a dokumentů také vzpomínky, ten je doopravdy smutný.

Na druhou stranu, i když opouštíte lékárnu, neopouštíte tak docela pacienty. Ti si vás najdou. Proto jsem ty „svoje“ mohla potkávat dál. Dalších deset let jsem pak strávila taky v Dejvicích, v lékárně Arnika.

Netáhlo vás to ve chvílích takových „smutných konců“ zpátky sem do Vysokého?

Měla jsem tu příležitost dvakrát, ale v životě platí, že nabídka musí přijít ve správný čas, a pro mě ten správný čas nebyl ani v jednom z těch případů. Takže se sem vracím jinak než do lékárny. V zimě na Lyžecké závody postaru, což jsou lyžařské závody na historických lyžích a v dobových kostýmech. Třeba ženy jezdí v dlouhých sukních a kloboucích. Na podzim jsem tu na Krakonošův divadelní podzim, což je přehlídka vesnických divadelních souborů. Koná se každoročně v říjnu a není výjimkou i deset různých divadelních představení během týdne. Za rok budeme mít padesátý ročník. Divadelní spolek Krakonoš je s 230 lety trvání nejstarší ochotnický hrající spolek u nás.

Hrajete v něm?

Hrála jsem, ale už nehraji, jenom pomáhám. Vlastně se držím toho, co mě nejvíc baví, a to je ta historie, takže na závody „postaru“ nebo na divadlo se, zjednodušeně řečeno, snažím udržovat dobový kroj.

Kromě historických závodů a divadla jste si ještě přidala muzejní lékárnickou výstavu. Co vás k tomu vedlo?

Jednak můj koníček, kterým je právě muzejnictví, a pak právě moje profese. Proto jsme s kolegou a kurátorem zdejšího muzea vymysleli a připravili výstavu.

Ale to není vaše první výstava.

Není. První jsem organizovala výstavu horských bylin malovaných na hedvábí tady v muzeu ve Vysokém v roce 2008. Na hedvábí maluje moje kamarádka a větší výstavu na stejné téma jsem pro ní organizovala ve skleníku botanické zahrady Na Slupi v Praze.

A letos tedy lékárnické téma. Dala jste si nějaký cíl, který má splnit?

Aby laická veřejnost věděla, co se děje za dveřmi lékárny. Jak se objednává, jak se připravuje specialita pro pacienta. Aby se lidé dozvěděli o existenci lékopisů. Jaké suroviny máme v lékárně, jakou procházejí kontrolou…

Část výstavy bude interaktivní – chceme návštěvníkům umožnit, aby si mohli prolistovat skripta. Aby viděli, že víme, co je za každým tím lékem, jak v těle funguje. Aby se přesvědčili, že jsme universitně vzdělaní vysokoškolští odborníci.

Na konci dubna, když jsme se ve Vysokém sešli, je expozice teprve ve stadiu příprav. Ale ta realizace už musí nějakou dobu trvat.

Máte pravdu, celé to začalo vlastně už před dvěma roky, v roce 2016. A v průběhu té doby se nám dějí takové zvláštní náhody. Třeba velká část expozice pochází z nedávno uzavřené lékárny v Železnici (okres Jičín). Mnoho dalších exponátů je z lékáren tady v Podkrkonoší a samozřejmě také z Vysocké lékárny U černého medvěda. Ta byla založena v roce 1813 a byla první lékárnou v Podkrkonoší.

Na tomto místě musím představit vašeho kolegu a tady vlastně hostitele, kurátora muzea ve Vysokém nad Jizerou. Je jím PhDr. Daniel Dědovský, Ph.D. Původem je, jak jinak, také z Vysokého. V doktorském programu vystudoval etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na internetu jsem se dočetl, že se zabývá oborovou terminologií a vztahy v evropské kultuře se zaměřením na výzkum lidových obyčejů, umění, řemesel a oděvů.

Pane doktore, jak to vidíte vy, pozná návštěvník výstavy, jak to vypadá v současné lékárně? Nezmateme jej tou historií?

Historie a současnost je na výstavě vyvážená. Výstava nazvaná Jak šel čas lékárnou poskytuje průřez vývoje lékárenství od nejstarších dob, od spíše náladových vyjádření, přes edukativní historickou část až po současnost, která je poměrně komplikovaná. Lidé už moc neví, že i dnes se v lékárně připravují léčiva. Myslí si, že lékárník je něco jako prodavač, a vůbec netuší, co se děje za tárou v pozadí. Naše výstava by měla i tu současnost lékárenství zdůraznit a ukázat, jak to v lékárně chodí.

Výstava potrvá celý rok, bude se expozice nějak měnit?

Výstava bude v průběhu roku provázána s různými akcemi. Třeba muzejní noc, do které jsme se už zaregistrovali, bude věnována lékárenství a léčitelství. V období dušiček se chceme věnovat významným lokálním historickým osobnostem lékárenství, v tomto období plánujeme k vystavení i smuteční oznámení, parte.

Koncepci muzea, nejenom tuto expozici, bychom v příštím roce chtěli provázat právě s problematikou lékáren. Během roku se uskuteční komentované prohlídky nejenom pro veřejnost, ale také pro základní i střední školy, pro školky. Na muzejní noc je připravena přednáška na téma Lidové léčitelství v Podkrkonoší. Zde se nabízí propojení s Krakonošovou zahrádkou a léčivými rostlinami. Jednou z významových podob Krakonoše je i obraz slezských laborantů, krkonošských lékárníků a bylinkářů. Takže o muzejní noci přijde do muzea i Krakonoš s nějakými poudačkami s lékařskou tematikou.

Výstavu také přihlásíme do soutěže Gloria musealis.

V době, kdy jsme si s Evou Stoklasovou a Danielem Dědovským v muzeu ve Vysokém nad Jizerou povídali, byla výstava ještě v plenkách, teda spíš v nevybalených bednách. Vernisáž a slavnostní otevření expozice jsou naplánovány na 24. května 2018 a výstava bude trvat celý rok, až do května 2019. A kromě toho můžete v muzeu ve Vysokém vidět expozici desítek Krakonošů. I těch, kteří vypadají jako „laboranti“, když od 17. století chodili po horách, sbírali léčivé rostliny a na jarmarcích prodávali své vyhlášené léčivé lektvary už sto let před tím, než ve Vysokém nad Jizerou otevřel v roce 1813 lékárnu U černého medvěda lékárník Adam Kramář. A protože to podle pamětní desky rodiny Kramářů zdaleka nebyl poslední významný lékárník a velký muž z rodu Kramářů…pokračování příště.

Stanislav Havlíček

Foto: autor