Za profesorem RNDr. PhMr. Janem Solichem, CSc.

Není to poprvé, co se mi dostává cti, abych kolegovi a příteli Janu Solichovi vzdal hold za to, co v lékových oborech vykonal, co v nich znamenal a co zanechal pro další generace. Poslední z těchto příležitostí bylo letošní únorové symposium, pořádané farmaceutickými institucemi na počest jeho devadesátých narozenin. Své díkůvzdání jsem tehdy nazval „Osobnost profesora Jana Solicha v proměnách klasického lékárenství na širší farmaceutická pojetí“.

Pokusil jsem se v něm zarámovat vývojovou etapu, k jejímž vůdčím reprezentantům jubilant patřil, do historiografie tuzemské farmacie. Vyšel jsem z pietních zmínek o prvních a následných vazbách lékárnického povolání s pražskou univerzitou (doložitelných od poloviny 15. století) jako fundamentu pro zásadnější zlomovou etapu, iniciovanou tereziánskými a po-tereziánskými vzdělávacími reformami na přelomu 18. a 19. století, které zakotvily mimo jiné pevnější struktury univerzitních studií a v jejich rámci i pravidel pro erudiční přípravu lékárníků. Jejich podstata samozřejmě vycházela z dobově poplatných zvyklostí tehdejších cechovnických profesí. Adept lékárnického povolání začínal jako sustentant několikaletou praxí v lékárně (původně osmiletou, později ustálenou na dva roky), po jejím absolvování skládal tyrocinální zkoušku před představiteli regionálních lékárnických grémií a na jejím základě byl přijat na univerzitu k původně jednoletému, později dvouletému studiu. Tento systém, který byl v době svého vzniku nepopiratelným pokrokem, přetrval anachronicky až do poloviny 20. století.

Ve srovnání s většinou jiných vysokoškolských odborností, ve kterých docházelo v průběhu druhé poloviny 19. století k prohlubujícím se diferenciacím a specializacím, lékárenští koryfejové zaspali. Následkem toho se farmacie v hierarchii univerzitních disciplin dostala do ne zcela plnohodnotného postavení. Její absolventi jako jediní promovali s tradičním středověkým magisteriem (magistr = mistr), zatímco gró jiných vysokoškoláků odcházelo do praxe s doktorátem anebo s inženýrským titulem. Okolo roku 1935 se i přes nevůli lékárnických grémií pokusila skupina farmaceutických profesorů z české části Karlovy univerzity (konkrétně Jindřich Křepelka, Oldřich Tomíček, Stanislav Škramovský, Eduard Skarnitzl) zformulovat čtyřleté farmaceutické studijní kurikulum, které kopírovalo přírodovědné univerzitní sylaby a odbouralo předuniverzitní lékárenské praktikování.

Následné oponentury a retardační tendence z lékárnického terénu se protahovaly tak dlouho, až došlo v listopadu 1939 k likvidaci českého vysokého školství německými okupanty. V těsně poválečném období bylo pro vysoké školy samozřejmou prioritou zvládnutí náporu nakumulovaných maturantů, takže k realizaci navrhované farmaceutické vzdělávací reformy došlo až v září 1948. Kvůli těmto peripetiím a časovým obstrukcím se farmaceutičtí vrstevníci Solichova ročníku stali mezníkem mezi tím odeznívajícím a tím nově se rodícím. Maturovali v roce 1947, neměli tedy jinou šanci než nastoupit na praxi do lékárny, po ní absolvovat tradiční dvouletý pobyt na univerzitě a jako jedni z posledních získat v roce 1951 farmaceutické magisterium podle opouštěného stereotypu. Naproti tomu jejich o pouhý rok mladší kolegové začali s pregraduální univerzitní přípravou bezprostředně po maturitě.

Několik brněnských absolventů zmíněného farmaceutického ročníku (mezi nimi Jan Solich) mělo to štěstí, že jim šéf fakultní galenické farmacie doc. Dr. Miloš Melichar nabídl post pedagogických asistentů a mohli se tak stát pionýrskými realizátory jím zaváděného netradičního pojetí tvorby lékových forem, které se snažilo respektovat jak fyzikálně-chemická kritéria, tak i biologický substrát lékového příjemce.

K jednomu z prvních počinů této party patřila spontánní iniciativa dodatečně absolvovat předměty nového studijního stylu, které dvouletý cyklus neobsahoval, takže se po zopakované promoci v roce 1953 kuriózně stali dvojnásobnými nositeli titulu PhMr. Někteří z nich zůstali natrvalo věrni vysokoškolské kantořině a z odrazové galeniky se rozvinuli v profesorské a docentské autority s vyhraněnými osobními doménami.

Milan Chalabala, Josef Malý a Hubert Žáček pokračovali v rozvoji systematiky lékových forem, Vladimír Smečka se specializoval na modernizace lékárenství a design lékáren, Václav Rusek to dotáhl na mezinárodně respektovaného farmaceutického historika a ze Solicha se stal, mimo jiné, uznávaný ideolog a iniciátor tuzemské sociální farmacie. Dozrávání k těmto metám jim zkomplikovala dějinná mezihra, která se obvykle nazývá vandrovnickou periodou českého farmaceutického vysokého školství.

Nastartovalo ji zrušení staletého studia farmacie na pražské Karlově univerzitě v roce 1952 a pokračovalo likvidací farmacie i na brněnské Masarykově univerzitě v roce 1958, takže se jediným celostátním zdrojem farmaceutických absolventů stala bratislavská Komenského univerzita. Toto handrkování, které zkomplikovalo živobytí nejednoho farmaceutického vědátora, přežil doc. Solich v Brně jako tvůrce a provisor tamní fakultní lékárny, kterou ve své celostátní éře převzala bratislavská fakulta jako detašované pracoviště. Měl tak spolu s tím, že byl jedním z mála českých členů předsednictva tehdejší Československé farmaceutické společnosti, relativně nezávislou pozici a mohl se co nejrasantněji zasazovat o návrat vysokoškolské farmacie do Česka.

Tyto snahy vrcholily po federalizaci státu (došlo k němu v říjnu 1968) a byly úspěšně dovršeny na podzim 1969 prosazením královéhradecké farmaceutické fakulty jako součásti Karlovy univerzity. Od prvních dnů její existence se docent Solich, jako jeden z iniciátorů jejího vzniku, logicky stal jedním ze dvou proděkanů a byl do této funkce opakovaně volen po dvě desetiletí. Ve vedení fakulty proslul svou adaptabilitou, když postupně přebíral resorty podle okamžité potřeby školy, rodící se „na zelené louce“ prakticky z ničeho.

Po počáteční koordinaci mezikatedrálních výzkumů převzal starost o mezinárodní spolupráci fakulty, aby se nakonec ujal toho, co mu nejvíc sedělo: zpětných vazeb mezi „filozofickými“ záměry školy a odezvami ve farmaceutickém terénu. V této pozici se díky svým dlouholetým zkušenostem v prvních liniích farmaceutické praxe a tím i jeho autoritě mezi lékárníky stal nenahraditelným. V návaznosti na tuto pracovní sféru vybudoval katedru řízení a organizace farmacie, která jako jedna z těch, které zastřešovaly finále před státnicovými zkouškami, byla ve své didaktice a samozřejmě i ve výzkumech vystavena dynamickým proměnám podle měnících se náplní praktických činností farmaceutických profesí.

Do jejího spektra se zásluhou Solichova vedení dostávala postupně farmaceutická ekonomika, lékové vigilance, pacientské compliance, aspekty sociální farmacie, a poté, co fakulta jako první evropské vysokoškolské farmaceutické učiliště byla u zrodu specializovaného studia a koncepce klinické farmacie, přebírala i některé problematiky z této oblasti.

Snad to profesor Solich dostal geneticky do vínku, určitě však to byly i jeho profe­sionální styky s šíří zdravotnických kolegů a s nemocným člověkem, co v něm zformovalo sociální podvědomí a cit pro mezilidské vztahy, které se s věkem vyhrotily až v hluboké soucítění především s tou částí populace, která je pro svou opotřebovanost zvlášť zranitelná. Celý jeho životaběh byl nemyslitelný bez aktivního organizátorství, takže po té, co po své pětašedesátce předal katedru svým pokračovatelům, a co čím dál hlouběji ­pronikal do sociologických problémů nejstarších skupin populace, se postupně stával a stal veřejností ­uznávaným ­mluvčím občanských sdružení, usilujících o důstojné žití seniorů a zasazoval se za regionální gerontologické poradny s ­lékově i nelékově vymezenými ­náplněmi. Až do úplného konce toho, co mu bylo na světě dopřáno, naplňoval představu o šťastném jedinci, který si i ve vysokém věku uchová svou smysluplnost a autentičnost.

Když mě v polovině letošního května pro­fesor Solich pozval na odpolední čaj, ne­tušili jsme, že je to naše setkání posled­ní, přesto jsme se nevyhnuli nějaké té re­kapitulaci na pozadí několika generací, kterými jsme prošli, ať už šlo o celospole­čenské rošády, které nám osud v naší stře­­­doevropské zóně nachystal (napočítali jsme jich osm včetně kotrmelců posledního čtvrtstoletí), anebo o skoky v našich profesích (od poválečného nastartování antibiotické éry přes psychotropní farmaka a imunomodulancia až po současné ­bo­omy včetně snah o genové manipula­ce).

Milý příteli, Jane Solichu, měl jsi krásné a naplněné žití!

Jaroslav KVĚTINA